Česko leží v srdci Evropy. Je spojeno s její historií, do níž také v minulosti aktivně zasahovalo. Do kulturní Evropy nás uvedli především svatí Cyril a Metoděj, kteří přeložili do staroslověnského jazyka Písmo svaté, svatou liturgii a přinesli zákoník pro vladaře – Zákon sudnych ljudej, který byl postaven na křesťanských principech, uplatňovaných v Byzantské říši. Jako první ze slovanských národů jsme přijali radostnou zvěst o naší spáse, která je v Kristu, který za nás zemřel na kříži a jako Bůh vstal z mrtvých. On je jediná Cesta ke spáse. Vírou v Krista docházíme odpuštění našich hříchů.

Cyril a Metoděj přinesli na Velkou Moravu českému i slovenskému národu nejen evangelium, ale vytvořili i písmo. Po smrti sv. Metoděje byla tato misie politickými intrikami, s nimiž byli spojeni i církevní preláti, zlikvidována. Jako kolem horké kaše chodí katolická církev kolem problému týkajícího se Mistra Jana Husa. V roce 1415 byl upálen v Kostnici za údajné hereze. Zač byl ve skutečnosti upálen? Za to, že kritizoval zlořády v církvi, které pohoršovaly a ničily prosté duše.

Víme, že největšími nepřáteli Krista byli farizeové a velekněžská kasta. Ti Krista odsoudili a ukřižovali.

Mistr Jan měl své předchůdce. Byl jím především Jan Milíč z Kroměříže. Morální život kněze Jana Husa byl vzorem. Církevní hierarchie ale zneužila krále Zikmunda, který nechal Mistra Jana Husa upálit. Situace v církvi byla taková, že vládli tři papežové. Jeden na druhého vynášel církevní klatby. Husa obvinili z tvrzení, že kněz, který je v těžkém hříchu, vysluhuje svátosti neplatně. Skutečnou herezí církevní hierarchie ale byla nepsaná praxe: „Zaplatíte peníze a jsou vám odpuštěny hříchy.“ Prodávání odpustků a vydírání od lidí desátků násilím, to byly hříchy do nebe volající.

Bez Ducha svatého a bez pravdivého pokání se z církve stává pouze církevní organizace, která nemá Boží život. Pokud se dnes pravdivé obrácení, život pokání a následování Krista supluje pouze teologickým studiem, plným církevních formulek, i když logických a praktických, pak je tu místo církve Kristovy jen údolí mrtvých kostí. (Ez 37)

Svědectvím o duchovní atmosféře v prvotní církvi je případ Ananiáše. On ani nepatřil mezi apoštoly a jen zadržel určitou část svého majetku. Tím, že oklamal Ducha svatého, padl k zemi mrtvý. Jak směšné by bylo se v této situaci zabývat řešením, jestli apoštol v těžkém hříchu má vládu k církevním úkonům či nemá. Moc Ducha, která v církvi byla, vůbec ani nedovolovala takové apoštoly ani nehledala řešení na takové absurdity. Buď se člověk obrátil a šel upřímně za Kristem, anebo to byl chytrák, který chtěl zůstat na dvou židlích, a pak ale nemohl v živém společenství křesťanů být. Pokud se z takových chytráků skládá církevní hierarchie a pokud falešní proroci – teologové, vymýšlejí teorie, jak tento mrtvolný stav normalizovat, pak výsledkem jsou hereze, popírající podstatu evangelia a synkretismus. Církevní hierarchie v současné době stáhla na sebe i na svěřený lid Boží anathemu – prokletí.  

Pokání znamená odložit hřích intelektuální pýchy a vrátit se zpět na kořen, kterým je živé spojení s Kristem. Znamená to vracet se skrze sebekritický pohled a úkon lítosti zpět do jednoty s Kristem. „Kdo se spojuje s Pánem, je s Ním jeden Duch.“ Pokud nenastane tato duchovní obnova, pak církevní organizace je největší překážkou ke spasení upřímných lidí, kteří hledají pravdu. Apoštolé by určitě neupálili Jana Husa, kdyby jim řekl, že pokud je někdo z nich v těžkém hříchu, slouží liturgii a křtí neplatně. Plně by s ním souhlasili. Základním předpokladem je, že kdo reprezentuje Krista, musí být obrácený. A kdo je obrácený, je mu jasné, že nemůže zůstávat v těžkém hříchu. Ježíš řekl: „Neznáte dne ani hodiny“, jde o věčnost. Žádný obrácený křesťan, a tím spíše kněz či biskup či jiný církevní prelát, si nemůže zahrávat s vlastní spásou. Pokud zhřešíš, vzbuď hned lítost a rozhodni se, že při nejbližší příležitosti vykonáš svátost smíření! Jaká je to hanba řešit, zda když je někdo v těžkém hříchu, uděluje svátosti platně či neplatně. Nedivme se pak, že jsou v církvi homosexuálové, pedofilové, kteří navíc zastávají nejvyšší církevní úřady, tedy jsou mezi biskupy i kardinály. Toto by měla být církev Kristova?

Jaká je to vlastizrada v církvi, které se dopouštějí tzv. teologové. Dnes je slovo teolog synonymem pro „antiprorok“. Boží proroci měli vracet lid na cestu k Bohu skrze pravdivé pokání. Falešní proroci odůvodňují, jak legálně zůstat na cestě odpadu a neztratit při tom církevní úřad a ještě být v církvi privilegován.

Boží slovo říká: „Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete!“ A to platí pro každého křesťana, ať zastává jakoukoli funkci, ať je to kněz či papež. Heslo sentire cum ecclesia – znamená mít cítění s církví. Dnes je zneužito proti upřímným, pravověrným křesťanům, protože normou se stalo nové, heretické myšlení. To tvoří jednotu s duchem pohanství pod heslem: mezináboženský dialog. Rovněž tvoří jednotu s duchem herezí historicko-kritické teologie, které popírají základní pravdy víry – Kristovu spasitelnou smrt na kříži, Jeho reálné a historické vzkříšení i Božskou inspiraci Písma. Dnes už nejde o sentire cum ecclesia Christi, ale sentire cum ecclesia antichristi. A to je zásadní rozdíl.

V poslední době v řadách katolického kléru vybuchl skandál s pedofilií, počínajíc Amerikou, přes Irsko až do Austrálie. V zemích křesťanské Evropy a Ameriky se uzákoňují sňatky homosexuálů a zavádí se gender-schizofrenie, popírající, že muž je mužem, protože prý může být i ženou. Je to už uzákoněno i v ČR.

Je tragedií, že před dvěma lety byl beatifikován papež Jan Pavel II., který věděl o všech zločinech pedofilie, které se v církvi staly, a byl za ně zodpovědný. Navíc zodpovídal za masové rozšíření herezí historicko-kritické teologie, které popírají základy nejen katolického učení, ale i celého křesťanství. Tento papež se osobně dopustil synkretistického a apostatického gesta v Assisi. Za to vše byl Jan Pavel II. beatifikován. Pokud ho srovnáme s Janem Husem, pak Hus by měl být už dávno svatořečen a Jan Pavel II. podle norem pravdivé církevní tradice upálen.

Dnes je nejpodstatnějším problémem reforma církve a konání pravdivého pokání před Bohem. Spočívá ve veřejném zřeknutí se herezí, ve veřejném oddělení se od ducha Assisi – ducha antikrista a v navrácení se skrze pravdivé pokání k prameni, tedy k živému spojení s Kristem. Když toto podstatné církev nekoná, přestala být církví a stala se jen náboženskou organizací, která klame lidi a jen uspokojuje jakési náboženské city. To ale na stejně falešné bázi koná i New Age. Duch neopohanství v mnoha podobách zamořil církev. Katolická paráda zůstává, ale duch Assisi už vyhnal Ducha Svatého z Kristovy církve.

Připomínáme, že za dva roky bude výročí 600 let od upálení Mistra Jana Husa. Tento zločin církevní hierarchie, která manipulovala státní mocí, zanechal velkou křivdu na českém národě. Hus by v žádném případě neschvaloval ducha Assisi s úctou k pohanským démonům. Veřejně by odsoudil pedofilii a homosexualitu v řadách kněžstva. V žádném případě by neschvaloval historicko-kritickou teologii, která popírá podstatu křesťanství.

V žádném případě by vedle Jana Pavla II. nemohl být zařazen český mučedník Jan Hus, který usiloval o morální obrodu kněžstva a církve. Kdyby Jan Hus odvolal svůj postoj, v situaci, v níž hájil potřebu pokání a obrácení kněžstva, by se dopustil zrady podstaty. Jeho odvolání by bylo vodou na mlýn duchovním kolaborantům, kteří se vyhýbali pokání a sledovali jen své výhody a kariéru. Jim nešlo o Krista ani o pravdivou očistu církve. Podobně církevní farizeové obvinili samotného Krista z kacířství, z nedodržování jejich předpisů a ukřižovali Ho. Dokonce Ježíše osočovali, že je blázen a že je ve spojení s ďáblem.

Podstatné pro církev je, jaký duch v ní vládne. Jaké podmínky se vytvoří, takový duch působí. Sama církevní struktura může sloužit různým duchům – Duchu Krista, ale i duchu antikrista. Struktura není měřítkem, jde-li skutečně o Boží instituci, která vede lidi ke spáse, anebo jde, jak říká kniha Zjevení, o spolek satana. Duch svatý působí tam, kde je hlásáno pravověrné učení, které je ve shodě s učením apoštolů a zároveň je za tímto učením život, to znamená učení je vtělováno do života. Zde pak působí Duch Pravdy, Duch života, je zde živá církev, která předává zkušenost života a vysvětluje Boží slovo ve světle Ducha Božího, tedy v Duchu apoštolské tradice (učení apoštolů Sk 2,42). V tomto duchu svatí pro Krista a Jeho evangelium ztratili svou duši a mučedníci i život. Oheň Ducha svatého se udržuje ustavičným pokáním, zdůrazňováním a realizováním podstaty, kterou je zříkání se sama sebe a následování Krista.

Pro falešné proroky, teology a církevní preláty není měřítkem to, jak se na ně dívá Bůh, ale jak se na ně divá svět. Plně se totiž přizpůsobili světu a jen oni, ti, kdo mají ducha světa, mohou v takové církvi zastávat nejvyšší úřady. Hříchy nestaví do světla, pokání nečiní, pouze je maskují a udržují církevní image. Touto ignorací Boha a Jeho zákonů se stalo, že katolická církev je v největší hanbě právě před tímto světem, kterému tak poklonkovala. A největší tragedií je, že ti, kteří se v 33. stupni zasvětili satanu, používají církevní preláty jako účinný nástroj satanizace světa. Toto jsou zločiny do nebe volající. Ježíš zdůrazňuje: „Jestli nebudete činit pokání, všichni zahynete.“ Bez pravdivého pokání se nemůže vrátit Duch Boží a rovněž nemůže nastat ani vzkříšení duchovního hřbitova, kterým je katolická církev! Prorok Ezechiel měl prorokovat, tedy v Boží autoritě pronést slovo, skrze které nastal duchovní rachot, takže mrtvé kosti narážely jedna na druhou. V druhé fázi měl pronést epiklézi, tedy intenzivní volání k Duchu svatému, aby přišel a vnesl život do povražděných. Boží slovo říká: „… suché kosti, to je dům Izraele,“ tedy katolická církev. Předtím se Bůh proroka ptá: „Mohou tyto kosti ožít?“ a prorok odpovídá: „Ty to víš, Panovníku Hospodine!“ (Ty víš, že Tvojí mocí mohou!). A Hospodin řekl: „Tedy prorokuj a řekni těmto suchým kostem: Kosti suché, slyšte Hospodinovo slovo: toto praví panovník Hospodin: Já uvedu do vás Ducha a ožijete...“ (Ez 37).  

Co mají dělat kněží, aby připravili podmínky pro takovou obnovu církve, která by byla postavena na osobním vztahu ke Kristu a úsilí o spásu nesmrtelných duší?

S několika biskupy a několika řeholníky světíme sedmý den. Totiž, v neděli, kdy je den Páně, sloužíme lidem. Nahrazujeme proto tento den v pondělí. Už v neděli večer se sejdeme na jedno místo a hned od rána a pak celý den věnujeme modlitbě a Božímu slovu. Od šesti do sedmi hodin ráno je hodina intenzivní modlitby. Pak je čtvrthodinové svědectví, v 7:30 společná liturgie. Od 9:00-10:00 další hodina modlitby. 10:00-11:00 svědectví z modlitby a duchovní zkušenosti. 11:20-12:00 prorocká modlitba dle Ez 37. 12:00-12:20 svědectví z této modlitby. 12:30-13:00 bojová modlitba: 15 minut opakujeme s vírou konkrétní prosbu a 15 minut za zpěvu děkujeme, že Bůh tuto prosbu vyslyší. 13:00-15:00 odpočinek. 15:00-17:00 příprava na nedělní kázání, přečtou se texty a 40-60 minut se nad nimi modlíme a pak je vzájemné sdílení z toho, co nám Bůh vložil na srdce, a co povědět lidem. Zde bereme v úvahu konkrétní situaci a aktuální problémy, které se týkají v současné době duchovního boje spojeného se svědectvím a duchovním mučednictvím. V 17:00-17:30 večeře (totiž celý den od nedělní večeře se postíme). 17:30-19:30 řešíme aktuální otázky, týkající se hmotných záležitostí, problémů, které mají kněží či naši věřící. Dříve než začneme toto bratrské společenství, každý poví konkrétní problém, který je třeba řešit, ten heslem zapíšeme a pak řešíme jednu otázku za druhou. Mnohdy to jiskří, ale tím se snažíme přijímat pravdivé pohledy na problematiku z různých stran, abychom našli správné, Boží řešení. Od 20:00-21:00 je společná modlitba časoslovu – breviáře a jiné modlitby, ale už volným způsobem (růženec, anebo vlastními slovy). Ve 21:00 dáváme požehnání na 4 světové strany a pak je noční klid. V úterý v 6:00-7:00 společná modlitba, svědectví, liturgie, v 8:30 snídaně, v 9:00-10:00 modlitba, pak svědectví, v 11:20-12:00 prorocká modlitba dle Ez 37, svědectví, 12:30-13:00 je bojová modlitba, 13:00-13:30 oběd a pak se rozjíždíme. Někteří cestují i 100 km na své působiště.

Apoštolé řekli: „My se budeme věnovat modlitbě a Božímu slovu.“ Bez modlitby a tohoto bratrského společenství se z Božího povolání stává pouze iluze a dřív nebo později končí v herezi, v kariérismu či hédonismu. Náš život je tvrdý boj, boj o spásu své duše, i těch, které nám Bůh svěřil. Pokud služebník Boží nebude vcházet každý týden do této duchovní oázy bratrského společenství, škodí sobě i duším, které mu Bůh svěřil. (viz 4 slova z Ukrajiny: Kontemplativní modlitba, http://www.community.org.ua/czbook.html). Svěcení neděle: http://vkpatriarhat.org.ua/cz/?category_name=sveceni-nedele)

Pokud kněží přijmou tento duchovní program, vytvoří podmínky, aby skrze ně mohl Duch Boží působit pro duchovní vzkříšení farnosti či diecéze. Z těchto kněží může být nová generace, která vystřídá generaci apostatické hierarchie. Pak se duchovně povraždění změní ve vojsko velmi veliké. (Ez 37)

Život žijeme jen jedenkrát, nevíme dne ani hodiny, kdy nás Bůh povolá, a věčnost buď bude šťastná anebo nešťastná. Proto musíme bojovat za spásu své duše i spásu těch, které nám Bůh svěřil. Musíme přijmout Boží normy a Božího Ducha a oddělit se skrze pravdivé pokání od antizákonů a ducha světa.

Kéž se v českém národě najde několik upřímných kněží či studentů teologie, kteří roztrhnou své srdce před Bohem a přijmou podmínky nutné k duchovnímu životu a k pravdivému následování Ježíše. Tím bude odstraněn duchovní parazit, kterým je farizeismus, který vegetuje na těch, kteří chtěli sloužit Bohu.

Věříme, že kdyby dnes žil Jan Hus, měl by stejnou lásku k pravdě jako ve chvíli, kdy za ni položil život. Každý, kdo má lásku k pravdě, musí jít proti silnému proudu lži a intrik. Ježíš je Pravda, Cesta i Život. On má být pro každého kněze nejvyšším vzorem!

Viz související video: Prorocký hlas v české církvi

                                http://uogcc.org.ua/cz/video/article/?article=10439