V 14. verši je napsáno: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“. Klíčovým slovem je: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím“.

Nestačí jen přijmout Ducha Božího, nestačí se jen modlit k Duchu svatému, ale je třeba se Jím nechat vést, neboli chodit v Božím Duchu. Duch svatý vede náš rozum k pravdě a naši vůli k tomu, aby překonávala strach, lenost a hřích. Ve 13. verši je řečeno: „... jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.“. Duch Boží dává sílu našemu duchu i naší vůli v boji s procesem sebezničení, který v nás započala infekce prvního hříchu. Synonyma pro proces sebezničení vyjadřují slova – starý člověk, kamenné srdce, prvotní či dědičný hřích, porušená přirozenost, negativní jádro, kořen zla v nás, ... Odtud vycházejí konkrétní hříchy jako otrávené plody. Hřích má svou sílu ve lži. Snadno věříme lži a duchu lži a posloucháme ho, podobně, jako Eva v ráji. Bohu a Jeho slovu se naše porušená přirozenost vzpírá věřit a nechce Boha a Jeho zákony poslouchat. Různé pohanské filosofie, moderní psychologie a teologie překrucují pravdu, je za nimi duch lži a duch smrti. Nechat se vést Duchem Božím v podstatě znamená poslušnost hlasu svědomí, poslušnost Božím zákonům, tedy poslušnost Bohu.

Ve vnitřní modlitbě svou minulost i svou budoucnost vydáváme cele do vůle Boží. Kéž to činíme alespoň jednu minutu každý den. V této chvíli si uvědomím Kristovu i svou smrt. Ježíšova smrt je cestou do náruče Nebeského Otce (Lk 23,46). Je úzkou cestou do věčné slávy (Mt 7,14). V této minutě přípravy na šťastnou minutu smrti je náš duch uvolněn z otroctví duševna, vězení tělesnosti a marnosti. Jde o prožívání reality své smrti spojené s Ježíšovou smrtí. Zde v poslušnosti víry vydáváme svého ducha skrze úzkou cestu Kristovy smrti do náruče Otcovy. Toto je zahrnuto v tajemství našeho křtu (Ř 6,3-5). Protože náš duch je oddělen od duševna a marností světa, platí o nás: „Blahoslavení chudí duchem“. (Mt 5,3) V této minutě získáváme zkušenost, co znamená milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. (Lk 10,27) Toto je první a největší přikázání.

Otázka: Miloval jsi už někdy Boha celým srdcem, celou duší a vší silou? Bylo to včera? Bylo to už dnes?

Pokud se necháváme vést Duchem Božím, jsme synové Boží (v. 14). Potom platí, že jsme přijali ducha synovství, v němž voláme: „Abba – Otče!“ (v. 15). O tom, že jsme Boží děti, svědčí Duch Boží našemu duchu (v. 16), jsme dědicové Boží (v. 17), dědicové věčné slávy v nebi. Nic už nás neodloučí od lásky Kristovy (v. 39).