Ježíš je Pravý Bůh. Narodil se v chudém Betlémě. Vlastní Ho nepřijali. Nepřijali Ho kněží, tehdejší teologové. Ježíše přijali prostí lidé, apoštolé. Ti, kteří Ho přijali a věří v Jeho jméno, se stali Božími dětmi. To je důležitá pravda. Aby se někdo stal Božím dítětem, musí přijat Ježíše a musí věřit v Jeho jméno.

V předcházejících verších je zdůrazněno Božství Kristovo. „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“ Ve 14. verši je řečeno: „A Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi.“ Tím vtěleným Slovem je druhá Božská Osoba, Ježíš Kristus. On je Pravý Bůh, ale i pravý člověk. Důkaz Jeho Božství je i v 34. verši: „Jan vydal svědectví: Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ Když svatý Jan křtil, řekl: „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte.“ To platí i v duchovním smyslu. Ježíš je v nás, a my Ho neznáme. Natanael, kterého Ježíš povolává za apoštola, vyznává Kristovo Božství: „Ty jsi Syn Boží!“ (v. 49)

Přečti si několikrát první kapitolu a nech na sebe působit Boží slovo, které ti Duch svatý osvítí.

V druhé kapitole je popsána událost z Káně Galilejské. Prvnímu Ježíšovu zázraku, předcházela víra Jeho matky. Ona povzbudila služebníky: „Udělejte všechno, co vám nařídí.“ Služebníci poslechli a dále je řečeno: „Ježíš v Káně Galilejské učinil počátek svých znamení a zjevil svou slávu.“

Následuje událost v Jeruzalémě, kde Ježíš vyčistil chrám. Řekl: „Nedělejte z domu mého Otce dům obchodu.“ Naše duše je živým chrámem. Nemáme zde kupčit s marnými a zlými myšlenkami, ani nemáme svou duši měnit za lidskou slávu či nějakou otrockou vášeň, a tak ji ztratit.

Slovo života pro nás zní: „Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je. Poněvadž všechny lidi znal.“ Ježíš i dnes všechny lidi zná. I tebe zná. „Nepotřeboval, aby někdo vydával o člověku svědectví, neboť on věděl, co je v člověku.“ Ježíš jako Bůh proniká nejen hlubiny Božství, ale On proniká i lidské nitro. On dobře ví, co je v člověku. My to víme jen povrchně. Poznávat nitro člověka znamená odkrývat mystérium dědičného hříchu, který je v nás a zároveň poznávat tajemství Boží lásky a Boží milosti vůči nám. Poznání hříchu v nás, bez současného poznání Boží lásky, by mohlo vést k zoufalství. Těžce snášíme, anebo vůbec nemůžeme snést, když nám náš bližní ukáže na nějaký náš zlozvyk, který si sami nechceme přiznat. Naší reakcí je, že jsme na takového člověka zlí anebo propadáme sebelítosti, až depresím. Poznávat, co je v nás, můžeme jen v pravdivém světle Boží lásky, ve světle Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Toto poznání sama sebe nás má vést k pravé pokoře a velké důvěře v Boží milosrdenství a Boží lásku. Zároveň nás vede k soucitu s druhými, kteří jsou v duchovní temnotě. Nemáme jejich hřích pasivně tolerovat, ale máme se za ně modlit a vést je k Ježíšovi. U Něho dostanou odpuštění hříchů. On je Cesta, na níž vítězíme nad hříchem i nad duchem lži. (Rovněž i druhou kapitolu si několikrát přečti.)