V 9. kapitole Janova evangelia je detailně popsaná událost uzdravení slepého a rovněž nenávistná reakce tehdejších církevních představitelů, kterými byli farizeové a znalci zákona. Událost začíná tím, že Ježíš spolu s apoštoly potkal v Jeruzalémě člověka, který byl slepý od narození. Zřejmě apoštolé pocítili s tímto mladým mužem soucit a položili Ježíšovi zajímavou otázku: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš jim odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, je slepý aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Ježíš k tomu dodal: „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ A pak udělal určité gesto. Plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníku Siloe.“ Slepý nenamítal, že tam nepůjde, že to nemá smysl, ale uvěřil. Zřejmě už o Ježíšovi něco slyšel a rozhodně ho fascinoval tón Jeho hlasu, ve kterém byl soucit, láska, a zároveň i Boží moc. Uvěřil. Šel, umyl se, a když se vrátil, byl uzdraven. Jakou měl asi radost, když poprvé v životě uviděl hradby Jeruzaléma, Jeruzalémský chrám, modrou oblohu, slunce a hlavně lidi. Jeho sousedé byli šokováni, protože ho viděli dříve žebrat a jeden druhému říkali: „Je to on?“, jiní pak: „Není, to je mu podobný.“ On sám řekl: „Jsem to já“ i řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“ Odpověděl: „Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se. – Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“ Řekli mu: „Kde je ten člověk?“ On odpověděl: „To nevím.“

 

Jak podivuhodná ale byla reakce lidí i představitelů církve! Přivedli ho k farizeům. Toho dne totiž byla sobota. Farizeové se ho zeptali: „Jak jsi nabyl zraku?“ A on jim řekl: „Položil mi bláto na oči, umyl jsem se, a vidím!“ Někteří z farizeů říkali na adresu Ježíše: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce. Znovu se obrátili na slepého s konkrétní otázkou: „Za koho ty Ježíše pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Jaká byla reakce židů? Oni nevěřili, že byl slepý a že prohlédl. Zavolali si jeho rodiče a zeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?“ rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme a ani nevíme, kdo mu otevřel oči. Zeptejte se jeho, on je dospělý, ať mluví sám za sebe.“ Rodiče totiž věděli, že se židé usnesli, že kdokoliv uzná Ježíše za Mesiáše, bude vyloučen ze synagogy. Farizeové tedy znovu zavolali toho mladého člověka, který byl dříve slepý a žádali po něm nesmyslné vyznání. Řekli: „Vyznej před Bohem pravdu.“ To, že vyznal pravdu už dřív, nebrali v úvahu. A navíc absurdně tvrdili: „My víme, že ten člověk je hříšník.“ Samozřejmě, toto byla lež, protože na žádný hřích nemohli Ježíšovi ukázat. Bývalý slepec jim řekl: „Je-li hříšník, já nevím. Jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ Farizeové na něho znovu zaútočili a nutili ho, aby uvažoval a mluvil tak, jak si to přejí oni, tedy aby popřel pravdu a realitu. Řekli mu: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ On jim odpověděl: „Již jsem vám to řekl. Ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu?“ a tu si z nich udělal určitý žert, který byl zároveň projevem víry a svědectví o své víře. Řekl jim: „Chcete se snad stát i vy Jeho učedníky?“ Následovala blesková reakce, s hněvem se na něho osopili a řekli: „Ty jsi Jeho učedník. Kdežto my jsme učedníci Mojžíšovi! My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Tento člověk, ač nebyl žádným znalcem zákona ani teologem, jim prostě odpověděl: „To je ale divné, že vy nevíte, odkud je, a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší. Slyší však toho, kdo Ho ctí a činí Jeho vůli. Kdyby ten člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ Jak reagovali? Nechtěli přijmout pravdu, proto ho odbili náboženskou frází: „Ty celý ses narodil v hříchu a nás chceš poučovat?“, a vyhnali ho. Když se Ježíš dověděl, že ho vyhnali, vyhledal ho a položil mu otázku: „Věříš v Syna člověka?“ On odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho, je to ten, kdo s tebou mluví.“ On padl před Ním na kolena a řekl: „Věřím, Pane.“

 

Je trojí slepota: fyzická, když člověku nefunguje zrak, duševní, když nefunguje rozum. Duchovní slepotou je nevěra v Boha. Bůh stvořil celý vesmír a vložil všechny zákony do živé i mrtvé hmoty. Ke spáse ale nestačí přiznat existenci Boha. Ke spáse je nutné přijmout Jeho slovo. Konkrétně přijmout Ježíše jako Mesiáše, jako Spasitele, kterého Bůh poslal.

 

Jak v době Kristově, tak i dnes jsou lidé, kteří odmítají Krista a jsou v duchovní slepotě, i když mají zdravý zrak i rozum. Hlavním důvodem nevěry je, že člověk nechce věřit. Nechce přijmout cestu spásy, kterou mu Bůh nabízí. Raději volí různé cesty samospasitelnosti vlastními silami. Cestu spásy, která je v Ježíši, pokládá za primitivní.

 

Slepému v Jeruzalémě Ježíš otevřel oči. On byl vyloučen ze synagogy za to, že řekl pravdu. V této situaci ho Ježíš vyhledává a klade mu otázku: „Věříš v Syna člověka?“ Uzdravený se ptá: „A kdo to je, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsi ho.“ Tím mu připomenul jeho osobní zkušenost s Bohem, který mu otevřel oči. Tato osobní zkušenost, skrze kterou Bůh zasáhl jeho duši, v něm vzbudila spasitelnou víru a otevřela duchovní zrak. Bez této osobní zkušenosti s Bohem je víra jen mrtvá, teoretická, nechává člověka v temnotě. Každý člověk potřebuje osobní zkušenost s Bohem. Má k ní být přiveden těmi, kteří poznali živého Ježíše a nosí Ho ve svém srdci. Zprostředkovávat toto osobní setkání s živým Ježíšem je prvořadá povinnost obrácených křesťanů. Bez zkušenosti s živým Bohem není živá víra. Hned, když mu Ježíš odpověděl: „Viděl jsi ho, je to ten, kdo s tebou mluví“, okamžitě z jeho srdce vytrysklo vnitřní poznání a zvolal: „Věřím, Pane “ a klaněl se Mu. Tuto osobní víru žádná studia teologie nenahradí. Živou víru vlévá Bůh, je Jeho darem. Člověk ho dostává při osobním setkání s Ním.

 

Ježíšovo slovo je i k našemu poučení a spasení. Dotýká se každého z nás osobně. Bůh ke každému z nás mluví jemným hlasem skrze naše myšlenky. Naše modlitba má být setkáním s Ježíšem a skrze Něho i s Nebeským Otcem. Duch Boží nám pomáhá v naší slabosti, aby naše modlitba byla modlitbou ducha i srdce, která nás sjednocuje s Ježíšem. Věříš v Syna člověka? Věříš, že Ježíš je tvým osobním Spasitelem? Pokud Ježíšovi otevřeš své srdce, dáš Mu své hříchy, předložíš své bolesti a starosti a vložíš to všechno do Jeho rukou, pak se setkáš s živým Kristem. On k tobě mluví – ne fyzickým hlasem, ale skrze myšlení a srdce. A ty Ho vidíš očima víry a zažiješ zkušenost Jeho přítomnosti. On ti odnímá hříchy a dává pokoj, který svět dát nemůže. I pro tebe platí Ježíšovo slovo: „Já jsem s tebou po všechny dny tvého života.“ (Mt 28,20)