Zkušenosti soudu: člověk má tendenci maskovat své hříchy a nepřiznávat je. Odsouzen lidmi: David volil raději soud Boží: „Lepší je upadnout do rukou Hospodina než do rukou lidí. On je milosrdný“ (1 Par 21,13).

Uvědom si, že tvůj soukromý hřích není jen něčím soukromým: Nic není skryto, co nebude odkryto. Všechno bude vyjeveno na Božím soudu… Je jen jedna cesta: přiznat si hřích, demaskovat ho, dát ho do světla, dokud je čas. „Jestliže sami sebe soudíme, nebudeme souzeni“ (1 Kor 11,31). A můj soukromý hřích má dopad na mě, na bližního i proti Bohu. Pokud se člověk snaží maskovat hřích, ztrácí jemnost svědomí a dopouští se ještě hrubších hříchů a pozvolna se dostává do otroctví. Jednou přijde den, kdy bude souzen Božím soudem, ale ten předejde i lidský soud. A dále – každý hříšník sám sobě ubližuje. Není co závidět zdánlivé štěstí, které je postaveno proti svědomí a na hříchu. Je třeba dávat do světla své hříchy, a to denně. Soudit denně sám sebe. Je něco falešného myslet si, že hřích se nějak promlčí. Nic se nepromlčí, ten hřích je zvláštním způsobem zapsán v naší duši a může ho smazat jen krev Beránkova a ne prodlení času. V květnu 1986 je soud nad zločincem víc než po 40 letech. V novinách je tučný nápis: Ortel pro Artukoviče – smrt! A následuje: „Vina válečného zločince prokázána ve všech bodech obžaloby. Artukovičovy zločiny spadají mezi ty zločiny druhé světové války, které byly označeny jako nepromlčitelné a z toho hlediska faktor času nehraje žádnou roli, jak v pohledu na provinění samotné, tak i na osobu obžalovaného. Soudní síň se po řadu dní proměnila v defilé svědectví, která otřásala lidským svědomím. Jediný, kdo zůstal v soudní síni chladný až cynický, byl Artukovič. Jeho obrana založená na tom, že si nepamatuje na nic z toho, z čeho je obviněn, neměla v podstatě žádnou váhu, protože na základě svědectví svědků i dokumentů byla objektivně prokázána jeho vina. Spolu s Artukovičem byl v Záhřebu souzen a odsouzen i celý systém, který plodil a zplodil tolik zla.“