Na Golgotě byly tři kříže. Na prostředním umíral jediný spravedlivý, a to Ježíš. Ostatní lidstvo bude umírat buď jako nekající zločinec bez Ježíše a v hořkosti proti Bohu a lidem, anebo jako kající zločinec. Jiná cesta pro nás není. Tedy zbývají nám jen dvě cesty: všichni jsme v očích Božích jako zločinci, jako lotři. Písmo nás z toho jasně usvědčuje: „Všichni zhřešili“. Tedy já i ty, i dítě, které se dnes narodilo. Ono se zatím nedopustilo žádného osobního hříchu, ale zrodilo se už nakažené a je otázkou času, kdy řekne vědomě své ano celosvětové vzpouře proti Bohu. Ono se v ní už zrodilo. A nakonec podstata hříchu není až ve skutku, ale v rozhodnutí. A nakonec i duše kojence se může projevit, i když ještě nemá vyvinutý rozum. Jeho duše je nehmotná a inteligentní. A rozhodnutí je: buď přijme Ježíše nebo Ho odmítne. Totiž do nebe jinak nikdo nepřijde. Padlí andělé neměli těla a rozhodli se v jediném okamžiku a v tu chvíli se z andělů stali ďáblové. Každá duše ať dítěte či duše buddhisty se musí rozhodnout jako kající či nekající lotr. Ježíš je ten úhelný kámen, v nikom jiném není spásy! Mnohým je k pádu a mnohým ku povstání: „Je znamením, jemuž budou odpírat“ (Lk 2,34).

Není tedy spásy kromě Ježíše. Jak veliká zodpovědnost hlásat Ježíše všemi možnými prostředky, především vlastním příkladem. Jak veliká milost pro nás, že můžeme denně přijímat Ježíše, Jemu dávat své hříchy. Jak dobře se nám bude procházet smrtí bez přítěže všech těch hříchů, které jsme Mu už dali.

„Slovo o kříži je totiž pošetilostí pro ty, kdo hynou, pro ty však, kdo docházejí spásy, to je pro nás, je to Boží moc. Neboť je psáno: ‚zničím moudrost mudrců a zavrhnu opatrnost opatrných.‘ Kde je mudrc, kde je zákoník, kde badatel tohoto věku? Což neučinil Bůh moudrost tohoto světa pošetilostí? Židé si vyžadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my hlásáme Krista, a to ukřižovaného. Pohoršení pro Židy, pro pohany pošetilost, ale pro ty, kdo jsou povoláni, pro Židy i pro pohany hlásáme Krista, Boží to moc a Boží moudrost. Neboť pošetilá věc Boží je moudřejší než lidé a slabá věc Boží je silnější než lidé“ (1 Kor 1, 17 – 25).

Je jedna podmínka, bez níž to nejde: „Kdo věří v Syna Božího, má život věčný. Kdo však v Syna Božího nevěří, neuzří života, ale Boží hněv zůstává na něm“ (J 3,36). Jak tedy nad všechny informace je nutná a nejpodstatnější tato informace, abychom věděli, co máme dělat k věčné záchraně. Budeme-li znát učení všech filozofů a toto nebudeme vědět a tak nepřijmeme záchranu, kterou dal Bůh, pak budeme zavrženi. Tedy musíme přijmout Ježíše, jako Jej přijal lotr. Jenže co tomuto přijetí předcházelo? On vyznal veřejně, že je hříšník. A vyznal to i před Ježíšem a před všemi i sám pře sebou! On měl navíc odvahu povědět to do tváře tomu druhému lotrovi: „My trpíme spravedlivě“ – tedy: Já i ty jsme hříšníci. Zhřešili jsme! Přijetí časného spravedlivého trestu, který dopadá na každého hříšníka, je známkou pokory. My většinou, když na nás dopadá neštěstí, si nechceme přiznat, že trpíme spravedlivě. V té věci, ze které jsme obviněni, můžeme být nevinní, ale trpíme za mnohé skryté hříchy, které ještě nebyly vtaženy do soudu. Bouříme se proti obvinění a většinou se náš vzdor přímo nebo nepřímo obrací proti Bohu. Nechceme přiznat vinu. První krok a podmínka k přijetí Ježíše je vědomí viny. Jsem hříšník! Pokud Bůh nedá světlo k tomuto poznání, současné lidstvo na přelomu druhého tisíciletí se samo zničí. Bůh chce dát, ale někdo musí volat. A když věřící lidé na prvním místě nebudou činit pokání, kdo má stáhnout tu Boží nabízenou milost k pokání? Když řeholníci a kněží ani věřící lid nemají zájem o změnu života, na ně bude padat i zodpovědnost za lidstvo. Pak jsme překážkou a pohoršením a můžeme dopadnout jako ti věřící farizeové a zákoníci, kteří nepoznali den svého navštívení. Projevy sovětského státníka, který vybízí svět k míru, mnohdy končí apelem, že musíme začít každý sám od sebe, že musíme být sebekritičtí atd. Není to ostuda pro věřící? My nechceme začít sami od sebe, ale ten druhý by měl dělat pokání, já však jsem dobrý! Jaká zvrácenost!