Těmito slovy dává Ježíš své matce apoštola Jana a v něm celou církev, všechny, které vykoupil. Ježíš je hlava a my jsme jeho údy. Matka neplodí jen hlavu, ale celé tělo: hlavu i údy. Máme- li s Ježíšem tvořit jednotu, musíme mít nejen téhož Ducha, ale i tutéž matku.

Ježíš neoslovuje jen matku, oslovuje i učedníka. Vyslovuje nejen vůli svou, ale i vůli svého nebeského Otce a tu pronáší nyní v této hodině: „...hle, tvůj syn!“ To je tvé símě!

Když se před třiceti třemi roky Maria modlila, byl poslán od Boha anděl Gabriel a zvěstoval jí: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš!“ Maria uvěřila a odpověděla: „Jsem otrokyně Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ A Slovo se stalo tělem. Bůh se vtělil! Jak se to stalo? Tak, že Maria uvěřila. Tu zprávu, že se má stát matkou Ježíšovou, jí zvěstoval anděl. A nyní, na Golgotě, její umírající syn jí zvěstuje, že se má stát matkou mnoha bratří, že má být matkou těch, kteří uvěří v Ježíše. Má rodit a porodit druhorozené syny a dcery. Jan je z nich první. Jan je zastupuje. „Ženo, hle, tvůj syn, tvé símě.“ Maria neklade otázky ani námitky. Ona mlčí, souhlasí, věří. I nyní říká své: „Ať se stane,“ jako to řekla při vtělení prvorozeného. Neboť psáno jest: „Vesel se, neplodná, která nerodíš... neboť ta opuštěná bude mít mnoho synů a dcer, více než ta, která má muže“ /Gal 4, 27/.

Jak Maria počala a porodila svého prvorozeného? Vírou! A jak počala a rodí ty ostatní, kteří jsou z jejího semene? /Zj 12,17/. Tito jsou už fyzicky zrozeni, ale vírou se stávají Božími dětmi. Ježíš jim dává svou matku. U těch, „kteří přijali vírou Ježíše“ /J 1,12/ už je Boží život, ale slaboučký, vystavený mnoha zkouškám a útokům. Zároveň je v nich dále uhnízděn starý člověk se svou záludností a rafinovaností. Starý člověk v nás se musí umenšovat a Ježíš růst /J 3,30/. Tato novorozeňata mají dobrou vůli, snaží se, ale jsou zaskakována, protože ještě neprošla očistou svých smyslů a svého ducha. Úkol je, abychom byli přetvořeni v Krista. A Maria dostává tento úkol. Skrze ni máme být přetvořeni v Krista – skrze ni a skrze Ducha svatého. O ní v plné míře platí slova Písma: „Synáčkové moji, ve velikých bolestech vás zplozuji, dokud byste nebyli přetvořeni v Krista.“ /Gal 4,20/ „Hle, tvůj syn, tvé símě!“ „A rozhněval se drak a šel bojovat s jinými z jejího semene, kteří zachovávají Boží přikázání a mají svědectví Ježíše Krista.“ /Zj 12,17/

„Ženo, hle, tvůj syn!“ To je poslední prosba, poslední přání! Maria přijímá toho učedníka jako svého skutečného syna. A to je to velké tajemství, že Ježíš o každém duchovním novorozeněti říká své matce: „Hle, tvůj syn!“ A Maria každého přijímá. Každý, kdo se zrodil z vody a z Ducha svatého, dostává svou novou matku. Pak přijde hodina, kdy Ježíš osloví i Boží dítko, odkryje mu toto tajemství tím, že mu představí svou matku a řekne: „Hle, tvá matka!“ A co dál? Dítko buď přijme jako ten učedník nebo se pohorší a odmítne a začne rozumovat, místo aby vírou přijalo a splnilo Ježíšovu prosbu a poslední vůli.

... Dva dny byl Kristus v hrobě a třetí den vstal. Dvě tisíciletí je tělo Kristovo - církev v bezmocnosti, třetí tisíciletí bude v moci!

„My, ač máme prvotiny Ducha, my sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to je vykoupení svého těla.“ /Ř 8,23/ Totiž je něco jiného uvěřit v Ježíše a být očištěn od hříchů a něco jiného je vysvobození z otroctví hříchu: vykoupení těla. Ježíš říká: „Kdo hřeší, je otrok hříchu.“ „Jestliže Syn vás osvobodí, budete opravdu svobodní.“ /J 8,36/ Zatím statečně otročíme hříchu, i když jsme přijali Ježíše. Můžeme volat a prosit a hřešíme dál. Je zde zákon hříchu. Tento mezistav je důležitý, abychom začali nejen volat, ale přímo žíznit!

A proč my sténáme a na co očekáváme? Na synovství: „Hle, syn tvůj“, říká umírající Ježíš své matce.

Co pro nás znamená čekat a sténat, ač máme prvotiny Ducha? To synovství je, jak hned vysvětluje Boží slovo, vykoupení těla! A co je naše tělo? Je to jednak jeden každý z nás, ale je to i církev. „A to je pravé tělo Kristovo.“ /Kol 2,17/ Církev je 2000 let bezmocná, ač už má prvotiny Ducha. Při druhém příchodu Ježíše na tuto zem se naplní očekávání synovství, to je po vykoupení těla. „Hle, syn tvůj!“

Koho uviděl Ježíš? Matku a učedníka. Nemohl by je uvidět, kdyby nestáli pod křížem. Když uviděl matku a učedníka tu stojícího, tak něco učinil. Fyzicky nemohl nic činit, protože měl ruce a nohy přibity na kříži. Ze svého bezmocného těla mohl už jen očima a ústy dokončovat své dílo. Tedy Ježíš uviděl matku a učedníka. To je realita, /řec. idón – je doslova uviděv, uzřev/ na níž může dále pokračovat ve svém díle. Nastává předání Ježíšovy poslední vůle a pak čeká na učedníka. Ten se má rozhodnout ještě v této hodině. Stalo se tak. Učedník přijal Ježíšovu matku do svého vlastního či za vlastní /ejs ta idia/, pak teprve tento úsek končí a následuje závěrečná věta: „Potom Ježíš věděl, že je již všechno dokonáno ...“ /meta túto – potom, eidós je ptc. K pf. praes. – věda/

Ježíš řekl: „Ženo, hle, tvůj syn“ a měl by čekat dvojí odpověď. Jednak své matky, zda Jana opravdu přijímá za syna a Janův souhlas, zda se chce stát synem Marie. Maria mlčí, učedník mlčí a Ježíš upřesní a dokončí svou vůli, aby nenastaly pochybnosti a nejasnosti. V první větě mluvil Ježíš k Marii a hovor se týkal i Jana. Ve druhé větě bude mluvit k Janovi a obsah hovoru se bude týkat i Marie. Odpověď obou je stejná: mlčení bez komentáře. Oba dva plně přijímají obsah poselství.

Proč není po slovech „ten učedník ji přijal“ napsáno ještě: „a Maria rovněž přijala učedníka“ ?

V běžném životě mnohdy členové rodiny rozhodnou za svého domácího /vlastního/. Muž rozhodne za svou ženu, rodiče za své děti, hlava státu za svůj národ. Rozhodnou za své, ale ne za cizí. Od cizích čekají souhlas /svobodný/.

Jan byl učedníkem, ale nebyl ještě synem. Musel být dán za syna. Proč neodkazuje Ježíš svého učedníka Jana za syna svému Otci, ale své matce? Protože to už nebylo třeba. Každý, kdo přijme Ježíše, může nazývat Boha Otcem. Ježíš pak učedníkovi odporoučí svou matku! Jaké bylo poslední slovo Ježíšovo na kříži? „Otče, v ruce tvé poroučím svého Ducha.“ Svého ducha poroučí Otci a svého učedníka, a tím i své tajemné tělo – církev, své matce. Ona dostává velký úkol, aby skrze Ducha svatého připravila tělo Kristovo k té chvíli, kdy i ono bude ochotno s Kristem, který je jeho Hlavou, zemřít, či spíše přijmout už Kristovu smrt v celé její síle, tedy rozvinout to, co bylo dáno už při křtu: s Ním jsme zemřeli. Pak je možno přijmout a prožít i Kristovo vzkříšení.

Z učedníka stojícího pod křížem se stává syn Marie, a tím i bratr Ježíšův. Zajímavý proces! Na zvláštním místě a ve zvláštním čase. Místem je místo pro odsouzené na smrt, a časem je hodina, kdy Ježíš umírá: „Ženo, toho učedníka ti dávám. Od této chvíle je to tvůj syn, tvé símě!“ ...Ježíš neřekl jen: „Hle, tvůj syn“, ale „Ženo, hle, tvůj syn!“. Právě tím slovem „ženo“, řečeným v této mimořádné situaci, dochází k napojení na jiné místo Bible, hovořícím o prvním hříchu ženy v ráji. Tam bylo Bohem řečeno: „Nepřátelství položím mezi tebe /satana/ a ženu! A mezi símě tvé a símě její!“ /Gn 3,15/. Skrze ženu /Evu/ přišla nákaza do lidstva a skrze jinou ženu /Marii/ přichází záchrana. Ženo, hle, tvůj syn, hle, tvé símě! „A drak začal bojovat s jinými z jejího semene“ /Zj 12,17/.

Ježíš mluvil na kříži a Maria s Janem Ho slyšeli a jednali. Proč? Protože byli u kříže, a ne uprostřed masy lidu, která byla ovládána jiným duchem, takže neslyšela hlas Ježíšův, a kdyby ho i slyšela, nerozuměla by mu a nepřijala ho. Ježíš má pro učedníky pod křížem důležitý vzkaz. I pro nás. Pokud však nestojíme pod křížem, neslyšíme. Jsme snad v davu anonymních věřících, vidíme sice kříž, ale ten dav je příliš plný světa, takže přehlušuje hlas Ježíšův. I o mnohých křesťanech platí: „Jsou nepřátelé kříže Kristova, jejich bohem je břicho...“ /Fil 3,19/.

„Ženo“... Jak na to oslovení reagovala Maria? Nemějme strach, vnímala velmi dobře. Maria dobře znala Písmo. Každou sobotu chodila do synagogy a žila 30 let s Ježíšem. Mluvila s Ním o pravdách Božího slova. Ona mnoho uvažovala o té ženě, skrze kterou přišel hřích.

Při vtělení Maria vírou přijala Ducha svatého a stala se matkou Ježíšovou. Ježíš se stal jejím synem. Na Golgotě Jan přijal nikoli Ducha svatého, ale ženu plnou Ducha svatého a ona se stala matkou Janovou. Jan se stal jejím synem.

Modlitba:

1/ Vnímám Ježíšův pohled: dívá se na mě. Proniká mě pohledem jako rentgenem. Chvíli v tom zůstávám. Opakuji si: „Když Ježíš uviděl“...Teď mě vidí, stojím u kříže.

2/ „Ježíš řekl své matce...“ Vnímám Ježíšův hlas i jeho slovo, které se mne týká.

3/ Pomalu si opakuji: Ženo, ženo. . . a vnímám souvislost s Gn 3,15 a pak opakuji a vnímám obsah i ducha Ježíšova za těmito slovy: „Ženo, hle, tvůj syn!“ . . . Vírou to plně prožívám.