Koho přijal? Marii, matku Ježíšovu. A co ona? Neměla žádné námitky. Který to byl učedník? Ten, který stál pod křížem a kterého Ježíš miloval.

Kdo je učedník? Jaké jsou biblické parametry pro učedníka? Máme i my být učedníky? Jsi i ty učedníkem nebo chceš se jím stát? Ježíš řekl : „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky!“ Nestačí získávat věřící. To je málo – učedníky! Jan Křtitel měl své učedníky, farizeové měli své učedníky. Učedník to není student či žák. Mezi učitelem a žákem nemusí být vytvořen hluboký vnitřní vztah. Student si všímá svého učitele, profesora, co ho učí, ale jeho osobní život ho moc nezajímá. Zpětně ani učitel nevyžaduje, aby student ve svém soukromém životě žil podle jeho zásad. Jenže při učednictví, nejenže se učedník zajímá o svého mistra, co říká, ale také se zajímá, jak sám žije v soukromí a napodobuje jeho myšlení a jednání. Učedník se v podstatě stává duchovním synem svého mistra. Ani vlastní dítě nepochopí od rodičů tolik, jako učedník. /Kolik věřících rodičů má dnes děti, které odpadly od víry!/. Ty děti by přece měly přijmout od rodičů jejich víru, ale ony to neudělaly. Ony si raději a za své mistry zvolily lidi bez víry a mnohdy i morálně narušené a nechaly se jimi formovat a po nich přejaly všechno to zlé. V tomto dokázaly být věrnými učedníky, ale zla. Skrze učednictví přechází duch mistra na jeho učedníky. Jsou s ním, vidí ho, jak jedná v určitých situacích. A oni ho věrně napodobují. Mistr s nimi také rozmlouvá, oni mu odkrývají své srdce a on jim vysvětluje, co je jim nejasné a dává životní rady.

Kdo se chtěl dříve vyučit nějakému řemeslu, šel do učení. Bydlel v domě svého mistra. Byl jakoby členem rodiny po dobu učení. Naučil se nejen řemeslo, ale přejal většinu jeho životních zásad, dobrých i špatných. Má-li se ve 3. tisíciletí předávat Kristovo učení v moci a plnosti, není to možné jinak než  skrze učednictví. Tak tomu bylo i v prvotní církvi.

Modlitba:

Znovu si uvědomím realitu spoluukřižování s Kristem. (Řím 6, 6, Gal. 2, 20) To je nutné. A pak Kristovu kontrolní otázku:  Kdo neopustí všechno, co má, nemůže být mým učedníkem. Tato věta stačí. A už ji opakuji a prožívám: „Pane, teď všechno opouštím, všeho se vzdávám pro Tebe. V této chvíli nic nevlastním, jsem teď skutečně Tvým učedníkem.“ A opakuji: „Kdo neopustí... Já teď opouštím... všechno opouštím, nic si nenechávám.“ A zase použiji tři stupně:

1/ Kdo neopustí /podmínka/ - chci opustit, toužím opustit!

2/ Teď opouštím

3/ Opustil jsem /stalo se/.

Teď nemám nic, jsem žebrák, ubožák před Tebou, Pane. Ježíš se i mě nyní ptá: N., jsi opravdu Mým učedníkem? Já odpovídám: Ano, Pane, jsem Tvým učedníkem. Jsem naprosto bezmocný a spojen s Tvou bezmocností na kříži. „Jsi-li učedník, chci ti z kříže něco říci.“ „Mluv, Pane, slyšel jsem Tvou vůli. Nemám žádný komentář. Ty to chceš a já to plním, a to hned od této hodiny.“