Ježíš potom, co vzkřísil Lazara, v den, kdy Mu provolávali Hosanna, pronáší slova o milování a nenávisti své duše, o její záchraně, o jejím zavržení a věčnosti. Ve 12. kapitole je popsána reakce na vzkříšení Lazara. Reakcí byl slavnostní průvod, v němž lidé provolávali Ježíšovi „Hosanna!“. „Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara; neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.“ (v. 9-11) Při slavnostním průvodu zástup, který byl svědkem Lazarova vzkříšení, vydával svědectví o tom, že Ježíš Lazara vzkřísil. Byli tam i poutníci z Řecka. Přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy Galilejské, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi. Ondřej s Filipem to šli říct Ježíši. Ježíš jim řekl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ (v. 24-25)

Jestliže chceme vidět Ježíše v sobě, v bratrech i v sestrách v Kristu, a nakonec i ve věčné slávě, pak je třeba vědět, že největší překážkou k tomu je falešná láska k vlastní duši. Ježíš mluví o nenávisti k ní v tomto světě. Mluví o zemřítí, které srovnává s odumřením pšeničného zrna. V tom je podstata evangelia, podstata spasení. Nenávist k své duši znamená zapřít sám sebe, zříci se své vůle, a přijímat a realizovat vůli Boží. Toto zříkání je láska k Bohu, která je současně nenávistí ke kořenu zla v naší duši, která se s ním sjednocuje. Nestačí věřit v Ježíše, nestačí volat „Aleluja“. Proč? Protože v životní krizi bez této evangelijní nenávisti zradíme Krista jako Jidáš. Evangelium tuto pravdu zdůrazňuje. Tato pravda je vyjádřena slovy: „Přesto v něho uvěřili mnozí z předních mužů, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží.“ (v. 42-43) Oni uvěřili v Ježíše, ale nedali ho na první místo ve svém životě. Sláva lidská jim byla přednější, než sláva Boží, která je spojena s věčností.

Podobně v osmé kapitole Ježíš řekl Židům, kteří v Něho uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.” (v.31-32) Těmto Židům, kteří v Něho uvěřili, řekl Ježíš šokující slova: „Chcete mě zabít, protože pro mé slovo není u vás místa.“ (v. 37-38) Pokud se věřící křesťan lehce dopouští těžkého hříchu, zabíjí Ježíše ve svém nitru a Ježíšovo slovo nemá v takovém křesťanovi místo. Ježíš těmto Židům řekl, ale i takovým křesťanům dnes říká: „Váš otec je ďábel.“ (v. 44) Jaká byla reakce těchto uražených věřících? Dvakrát řekli Ježíšovi: „Jsi posedlý zlým duchem.“ (v. 48-52) A nakonec se tito věřící „chopili kamení a chtěli Ho kamenovat“ (v. 59).

Tajemství dědičného hříchu v nás je spojeno s bohatstvím duševna, které nedovoluje zůstávat v chudobě Ducha, a tím v Boží přítomnosti. Jde skutečně o duševní otroctví, které v nás způsobuje sjednocení s marností, se strachem, závistí, lží, hříchem. Z tohoto otroctví může vysvobodit jen Ježíš. On říká: „Jestliže Syn vás vysvobodí, budete skutečně svobodní“ (J 8,36). Toto vysvobození je z naší strany spojeno nejenom s vírou v Ježíše, ale i s přijetím největšího přikázání lásky. Znamená to umírat ve své duši hříchu, ztrácet či nenávidět duši, a tím ji zachránit pro věčnost. Ježíš říká: „Kdo ztratí svou duše pro mne a pro evangelium, ten ji zachrání.“ (Mk 8,35) Kdo neusiluje o tuto ztrátu, o tuto nenávist vůči hříchu, který je kořenem zla a je spojen s naší duší, je ovládán falešnou láskou – sebeláskou, egoismem. Egoismus je velkou překážkou spásy. Milovat Boha celým srdcem je povinností každého, kdo uvěřil v Krista. Náš duch je ve vězení bohatství duševna, různých strachů, starostí, plánů. Ježíš řekl: „Blahoslavení chudí duchem“. Zde jde o vnitřní chudobu. Člověk se nepřivazuje svou duší na bohatství marnosti a klamu, ale skrze zapření sama sebe, skrze ztrátu duše kvůli Kristu ji vlastně pro sebe zachraňuje. Člověk může být i žebrákem, a přitom být plný závisti, chamtivosti, a tedy boháčem, který nevejde do Božího království. Spíše projde velbloud uchem jehly, než na druhé straně takový žebrák – boháč – do Božího království. Z druhé strany boháč může být chudý duchem, pokud nelpí na svém majetku, ale používá ho pro šíření Božího království.

Tajemství pšeničného zrna není otázkou filosofie, ale praktického následování Krista. Jde o zříkání se v každodenních situacích své vůle. Jednou formou je za vše děkovat. Když přijde utrpení, nerouhat se, nenaříkat, ale přijmout neštěstí, utrpení a děkovat Bohu s vědomím vlastních hříchů a toto utrpení přijímat jako očistec na zemi.

Sedmkrát za den v modlitebním zastavení opakujeme: „nyní ztrácím svou duši pro Tebe a evangelium“. Aspoň jednu minutu za den si toto uvědom a ztotožni se s tímto slovem. V tu chvíli se stáváš pšeničným zrnem, které umírá a přinese hojný užitek pro věčnost. Jako poutníci procházíme časem ke smrti a k věčnosti. Využívejme čas.

Na první pátek, 2. května, zahynulo v Oděse mnoho lidí. Kéž jejich smrt přinese plod duchovního vzkříšení Ukrajiny. Vična jim pamjať!

Jednou přijde moment, kdy ukončíme životní pouť my a přejdeme do věčnosti. Ztrácejme denně svou duši, abychom ji zachránili pro věčnost.