Naše překlady tohoto verše z řeckého originálu jsou: „..a přijal ji k sobě..“, kdežto latina překládá správně: „in sua“, což znamená doslova: „…přijal ji do sebe...“ V řečtině je napsáno: „Eis ta idia = eis – do, ta idia – vlastní.“

Porovnáme-li jiná místa, pak v evangeliu Janově je tohoto termínu použito celkem třikrát /eis ta idia/:

1. Přijde hodina,... kdy se rozprchnete každý do svého vlastního /J 16,32/
2. Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali /J 1,11/
3. A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního /J 19,27/

Termín „ta idia“ je použit 3 krát u Jana 10:

Verš 3: ... on své vlastní ovce volá...

Verš 4: ... své vlastní ovce vypustí a před nimi jde...

Verš 12: ... nájemník, jehož ovce nejsou vlastní.

Ptáme se, jakou hloubku a obsah vyjadřuje v Janově evangeliu termín „eis ta idia“? Snad by se to dalo přiblížit biblickým termínem „nitro“. „Eis ta idia“ je trůn v hlubině lidského nitra, na němž, není-li člověk obrácený a nečiní-li pokání, sedí jeho ego. Je to prostor hluboko v duši. Snad tam, kde se odděluje duše od ducha. O tom už Boží slovo nemluví. Tedy je to něco našeho nejvlastnějšího, ta nejvnitřnější naše komůrka, kam nikoho nechceme pustit. Jenže toto „eis ta idia“ patří vpravdě Bohu. Když Ježíš přišel, pak přišel právě tam: „Do vlastního přišel.“ Patříme cele Jemu, jsme Jeho majetkem a …vlastní Ho nepřijali. Jan ji přijal do vlastního...

V této komůrce chceme být sami se sebou. Marii tam máme vpustit, aby tam učinila prostor pro Ježíše, abychom Ho tam přijali, ne jako vězně či hladového a žíznivého, ale jako Pána. Skrze přijímání tajemství spoluukřižování (Řím. 6, 6) necháváme znovu a znovu tento prostor vyprázdnit. To místo však nesmí zůstat prázdné, aby tam nevnikl duch zla se sedmi horšími. Maria je ta půda, kde může být počato Boží slovo. Jan v této historické chvíli nepřijal Marii někde vedle sebe, ale přijal ji do svého vlastního. A to je i otázka tajemství. Jsou tajemství, která jsou jen mezi duší a Bohem a která nikomu, ani největšímu příteli, nikdy neřeknu. Ta jsou ukryta v „eis ta idia.“ Tedy máme přijmout Marii za svou matku po vzoru učedníka Jana, ale máme ji přijmout do svého vlastního, ne do svého nevlastního a neosobního!

Modlitba: Opakuji si: Ten učedník ji přijal... Kam? Do svého vlastního a já chci udělat přesně totéž, co udělal Jan. Žádná výjimka, žádné ale. Vírou přijímám.

Svědčím: Přijal jsem matku Ježíšovu do svého vlastního a za svou vlastní. Vydal jsem jí jako matce moc nad svým nitrem. Doposud tam vládla moc hříchu. Tím ještě není moc hříchu zlomena, ale je to první, nutná podmínka pro osvobození z moci hříchu.

Pane, nechápu a necítím, co jsem teď učinil ve víře, ale věřím, že se tak stalo a že tím byla splněna Tvá vůle. Zůstávám v této pravdě. Nepochybuj a věř! Nepochybuji a věřím.

Děkuji: Pane Ježíši, děkuji Ti, že jsi mi dal svou Matku za matku. Děkuji Ti za příklad apoštola Jana, který mi ukázal, co mám dělat!

„Potom Ježíš věděl, že je již všechno dokonáno...“ /v.28/

Potom... /meta túto/. Toto slovíčko má nesmírný význam. Předpokládá, že těsně předtím se něco muselo naplnit, něco dokonat, na co Ježíš čekal. Prostě se muselo naplnit několik dějinných rozhodnutí, aby bylo dokonáno všechno, co mělo být dokonáno. To, že Ježíš odevzdal své matce svého učedníka a s ním církev. To, že Janovi předal svou matku a dále že Jan ji přijal. To bylo to poslední, nač Ježíš čekal. Dokud nepřijmeme Ježíšovu Matku - nové srdce, nejsme schopni jít na hloubku Kristova umírání a nepronikneme ani hloubku Jeho posledních slov. My jsme s Kristem zemřeli. To je tajemství. Je třeba i toto tajemství prožít v hluboké víře a v jednotě s Kristem.