Od 13. až do 17. kapitoly jsou zapsána slova a gesta, která Ježíš učinil poslední večer ve svém životě na zemi. Ježíš umyl apoštolům nohy. Petr se radikálně vzepřel, ale nakonec přijímá. Když Ježíš umyl apoštolům nohy, řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.“ A pak Ježíš vybízí apoštoly: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad...“

Co to znamená pro nás, umývat jeden druhému nohy, jestliže chceme být pravdivými následovníky svého Pána a Učitele? Jde o drobné pokořování před bratrem v Kristu. Jeho duše je poznamenána hříchem, různými zlozvyky, které mě znervózňují a gesty, která automaticky odsuzuji. Tyto jeho zlozvyky, hříchy, duchovní špínu, už ale umyla Kristova krev. Z mé strany jde jen o umývání nohou. Jde o mé pokoření před bratrem, které se ho dotkne a které má způsobit očistu duše! Zároveň já touto službou očišťuji svou duši a užitek má i můj bratr.

Kde a kdy nám dal Ježíš příklad? Bylo to při poslední večeři. Tu noc před svou smrtí ustanovil svátost, v níž vydává sám sebe za nás. Touto svátostí zpřítomňuje svou smrt na Golgotě. Před svou smrtí, při večeři, ustanovuje toto tajemství lásky k nám slovy: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Toto je moje krev, která se za vás prolévá.“ Za koho? Za učedníky. Kdo může mít účast na sjednocení s Kristem prostřednictvím této svátosti? Ten, kdo neslouží hříchu, tedy neslouží lži a zlu, ale slouží Kristu! Sloužit Kristu znamená zachovávat Jeho přikázání. Ve skutečnosti je to neustálé padání a neustálé pokání. To je to plnění Ježíšovy základní výzvy: „Zapři sám sebe, vezmi svůj každodenní kříž a následuj mě.“ Kam? Až na smrt. Na smrt své duše – její ztrátu pro Krista a evangelium. Toto je to neustálé vcházení do Kristovy smrti (srov. 2Kor 4,10n). Je to otázka poslušnosti víry, zůstávání v Kristu, skrze denní drobné zapírání sebe, svého egoismu, své nevěry, své vzpurnosti, svého reptání. A to je chození v Duchu Božím, ne v duchu světa!

Základ, střed a vrchol pokání je pravda o sobě, o bližním a o Bohu. Pokora je pravda! Pokora, sebekritika, nám otvírá duchovní zrak, abychom viděli! Pokora nám otvírá duchovní sluch ke slyšení Božího slova a Božího hlasu. Pokora, neboli pokání, nám dává sílu, abychom se dostávali z naší duchovní paralyzace skrze uzdravování, které nám dává Kristus. Pokání nás neustále očišťuje od duchovního malomocenství.

Proč Pán Ježíš umýval apoštolům nohy? Proto, aby jim i nám dal příklad, abychom si navzájem umývali nohy. Ježíš neumýval nohy farizeům ani saduceům, ani pohanům, ani těm, kdo s Ním pouze sympatizovali, ale apoštolům. Těm, kteří Ho po seslání Ducha svatého následovali tím, že hlásali evangelium, Kristovo slovo, a že za Krista a evangelium ztratili jako mučedníci nejen svou duši (srov. Mk 8,35n), ale i své životy!

Proces očišťování v živém bratrském společenství je vzájemné umývání nohou. O prvních křesťanech v šoku říkali: „Podívejte se, jak se mají rádi!“ Apoštolé a první křesťané v Jeruzalémě měli skutečně jedno srdce. Byli jedné mysli a dokonce měli i společný majetek (srov. Sk 4,32).

Otázka majetku: Jak dovedou využívat dnešní křesťané hmotné prostředky? Největší bohatství, jaké může dát otec, matka svému synu či dceři, je dobrá křesťanská výchova. Ta spočívá na správných – Božích – principech. Stále je vidět cíl ctnosti. Jde o umírání svému egoismu, o respektování Božích zákonů, o službu Bohu. Moudrý člověk počítá vážně se smrtí, Božím soudem a věčností.

Pravdivé řeholní společenství, tedy duchovní rodina, může být zdravá jen tehdy, pokud realizuje umývání nohou, pravdivý proces očisty, tedy pokání. A to platí i pro zdravou křesťanskou rodinu, v níž má být otec hlavou rodiny. Sám rovněž potřebuje bratrské společenství křesťanských mužů, aby pak každý z nich mohl být své rodině v pravdě hlavou. Žena se mu pak má ve vážných věcech, které se týkají rodiny, podřizovat. Oba tak mají dávat dobrý příklad svým dětem. Zde platí: „Slova povzbuzují, příklady táhnou.“ Děti mají poslouchat své rodiče. Starost o děti je pro rodiče křížem, který je očišťuje, aby duchovně rostli a vycházeli ze svého egoismu. Křesťanská rodina má být zdravou buňkou pravověrné církve a vzorem obětavé lásky pro ostatní rodiny. Rodina si má být vědoma, že největším úkolem je, aby všichni její členové zachránili svůj život pro věčnost skrze pravdivé pokání a následování Krista. Cílem života není hromadění majetku, či dosažení kariéry. To vše je krátké a pomíjivé. Věci mají sloužit nám, ne my věcem. My máme sloužit Bohu. Pokud Mu v pravdě sloužíme, největší užitek z toho máme my sami. Jestliže plníme první přikázání – milovat Boha – pak je v nás Boží láska – Agapé. Ta nás vede k tomu, abychom pravdivě milovali sebe i bližního. Ježíš umyl apoštolům nohy a pak jim otvírá srdce a mluví o Duchu svatém, o pravdivé lásce agapé, která dává život za své přátele. Otvírá tajemství Boží přítomnosti v nás, v našem nitru skrze víru v Krista a naši jednotu s Otcem.

V 17. kapitole, na závěr tohoto posledního setkání s apoštoly před svou smrtí, se Ježíš modlí k Otci za duchovní jednotu, aby i apoštolé byli jedno, podobně, jako On zůstává v Otci a Otec v Něm, aby i apoštolé zůstávali v Kristu, a tím zůstávali v jednotě s Otcem.

Na druhý den, v poslední hodinu svého života, dává svému učedníku, který stál pod křížem, testament, který vyjádřil slovy: „Hle, tvá matka.“ Zde jde o duchovní transplantaci, o přijetí nového duchovního centra, nového srdce, které je živým svatostánkem Božím. Tím je Ježíšova Matka. Genetický program duchovní infekce, který přešel z první ženy Evy, je koncentrován v duši, konkrétně v srdci, odkud vycházejí všechny zlé myšlenky a hřích. Maria je nová Matka, nová Eva. Ona nás duchovně přetváří v Krista, pokud ji skutečně uctíváme a přijímáme jako svou Matku. Ona je plná milosti. Ona je plná Ducha svatého – kecharitomené (Lk 1,28). Ona nás učí žít s Kristem a v Kristu. Lepší duchovní učitel ani lepší vzor, jak následovat Krista a zůstává s Ním v jednotě, není. Ona je otrokyně Pána. Ve chvíli duchovní krize se obracej na ni a spolu s ní na Ježíše.