Tuto zkušenost vyjadřují biblické termíny: křest Duchem svatým (Sk 1,5), vylití Ducha svatého (Sk 2,33). Tyto termíny se používají, když se mluví o této zvláštní zkušenosti, kterou poprvé prožili apoštolové v den Letnic. V poslední době se začal používat termín – obnova Duchem svatým. Není to ideální název, ale vyjadřuje hlubokou skutečnost. Většina křesťanů totiž byla křtěna jako malé děti. A už tehdy si Duch svatý učinil z duše pokřtěného svůj chrám. Už tehdy jsme přijali Ducha svatého. Pak jsme přijali svátost biřmování. Tehdy jsme znovu přijali Ducha svatého. Obnova v Duchu svatém není jakousi náhražkou za svátost biřmování.

Když před léty archeologové pronikli do jedné z pyramid, našli tam i obilná zrna. Byla tam asi  3 000 let. Zasadili je a ona vyrostla. Tak je to i s námi: ve svátosti biřmování jsme dostali Ducha svatého, ale z naší strany nebyly vytvořeny podmínky pro růst. Obnova v Duchu svatém vyžaduje obrácení se od zásad tohoto světa a svého sobeckého „já“ a rozhodnutí se pro Ježíše Krista. Apoštol Petr v den Letnic volá: „Obraťte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Pána Ježíše Krista a jako dar dostanete Ducha svatého“. (Sk 2,37) Pokřtěni jsme byli bez našeho přičinění, zásluhou věřících rodičů, ale rodiče za nás nemohou učinit dobrovolné a svobodné rozhodnutí pro Ježíše. To musí učinit každý sám za sebe.

a) přislíbení Ducha svatého

„V poslední hlavní den svátků se postavil Ježíš a hlasitě zvolal: ‚Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije, kdo věří ve mě, jak říká Písmo: ‚Potečou z jeho nitra proudy živé vody.‘ – To řekl o Duchu, jehož se mělo dostat těm, kdo v něho uvěřili. Dosud Duch nemohl přijít, protože Ježíš nebyl ještě oslaven“ (J 7,37-39). Jaké proudy tečou z nitra člověka, ponořeného do požitkářství, rozkoše či kariéry? Proudy sebechvály, proudy oplzlých slov, které ubíjejí a zraňují druhé. Ježíš mluví o proudech živé vody. Podmínkou života je voda. Co je myšleno živou vodou, vysvětluje evangelista Jan: „To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kdo v něho uvěřili.“ Tedy jedině ze srdce věřícího, který má v sobě Ducha svatého, mohou plynout proudy vody živé, která strhuje nevěřící k víře a vlažné k horlivosti.

Podívejme se do dějin Církve. Byli to světci, v nichž byl Ježíšův Duch a oni, protože měli v sobě Ducha svatého, byli živou vodou pro široké okolí.

Ježíš den před svou smrtí otevřel své srdce dokořán. Ten večer začal tím, že se nesmírně ponížil, aby tak dal svým apoštolům příklad a umyl jim nohy. Vyzval je k pokoře a také k lásce: „Dávám vám nové přikázání, abyste se milovali, jako já jsem miloval vás. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci“ (J 13,34).

Pak jim zdůrazňuje další zákonitosti, především, aby byli spojeni s Ním: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Jako nemůže ratolest nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li spojena s kmenem, stejně tak i vy, nezůstanete-li ve mně“ (J 15,4).

A tehdy se také Ježíš zcela zvláštním způsobem vydal za nás - ustanovil eucharistii, Večeři Páně, mši svatou: „Když byli u jídla, vzal Ježíš chléb, pronesl požehnání, lámal ho a dával svým učedníkům se slovy: ‚Vezměte, jezte, toto je mé tělo.‘ Potom vzal kalich, pronesl díkůvzdání, podal jim ho a řekl: ‚Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů‘“ (Mt 26,26).

Své učedníky připravuje na utrpení: „Vyloučí vás ze synagogy, ano, přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude si myslet, že tím prokazuje službu Bohu“ (J 16,1). „Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“ (J 15,20). A tento památný večer Ježíš několikrát po sobě opakuje zaslíbení Ducha svatého. Tehdy apoštolové ještě nevěděli, co vlastně Ježíš myslí.

Ježíš pronáší něco nepochopitelného: „Kdo věří ve mne, ten bude konat skutky, které já konám, a ještě větší, neboť já odcházím k Otci“ (J 14,12).

Kolik zázraků učinil Ježíš, a přitom říká, že jeho učedníci budou konat ještě větší věci. Dává hned vysvětlení: „Budete-li mě prosit v mém jménu, já to udělám.“ A hned následuje velké zaslíbení: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já poprosím Otce o jiného zastánce dá vám, toho Ducha pravdy, aby s vámi zůstával navždy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, protože přebývá u vás a bude ve vás"“(J 14,15).

Tedy, aby v nás mohl být Duch pravdy, je nutné milovat Ježíše, a nejen slovy, ale činy zachovávat jeho přikázání. On pak poprosí Otce, On se bude za nás přimlouvat, aby nebyl pouze u nás (když jsme byli pokřtěni) , ale aby byl v nás a ovládal všechno naše myšlení, chtění a jednání.

Ježíš pokračuje: „Toto jsem k vám mluvil, dokud jsem zůstával u vás. Zastánce pak, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl“ (J 14,25). Zastánce - někdo má nějakého známého, který se ho v nouzi zastane. Už jen to vědomí dodává člověku klid a důvěru. A my věřící máme před sebou mnohé utrpení, sami bychom na to nestačili, proto nám Ježíš dává toho nejmocnějšího zastánce - Ducha svatého. Samozřejmě, svět a lidé tohoto světa ho nemohou přijmout, pokud se neobrátili k Ježíši. Dále je řečeno, že Duch svatý je naučí všemu, co Ježíš řekl. Pro nás to platí rovněž. Co Ježíš řekl je napsáno v evangeliu. Jedině Duch svatý nás může naučit chápat Ježíšovo učení a zase jedině on nás může naučit tomu největšímu umění - žít s Ježíšem a pro Ježíše, žít jako Ježíš, milovat lidi Ježíšovým srdcem.

„Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Také vy budete vydávat svědectví, protože jste se mnou od počátku“ (J 15,26). Duch svatý je Duch pravdy, ve světě a v neobráceném lidském srdci vládne duch lži, duch sobectví. Mnozí lidé dovedou citovat Písmo, ale v nepravém duchu, jako to dělal i pokušitel. Řekl Ježíšovi: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů, je přece psáno: Svým andělům dal o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou.“ Duch svatý svědčí o Ježíšovi, duch lži – satan, od Ježíše odvádí a zlehčuje jeho slovo a jeho učení. Ježíš pokračuje a říká, že není možno, aby nás lidský duch uvedl do celé pravdy. To může jedině Duch svatý.

„Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést. Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy (J 16,12).

Ve světle pravdy o Duchu svatém se podívejme na apoštoly. Chodili tři roky s Ježíšem, byli svědky jeho života, viděli mnohé zázraky na vlastní oči, a přesto mnohé nechápali a bylo v nich stále mnoho z ducha tohoto světa. Byli stále natvrdlí a Ježíš si jednou posteskl: „Jak dlouho vás mám ještě snášet, jak dlouho mám být ještě s vámi pokolení nevěřící a zvrácené (Lk 9,41).

Petrovi, který podle svého zdravého rozumu chtěl poučovat Ježíše, Ježíš odpověděl: „Jdi mi z očí satane, protože nemáš na  mysli, co je Boží, ale co je lidské! (Mt 16,23)

Kolik pozemských představ a kolik ctižádostivosti bylo v apoštolech než přijali Ducha svatého je poznat i z toho, když matka synů Zebedeových přišla k Ježíši a žádala ho: „Urči těmto dvěma mým synům, aby v tvém království zasedli jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici“ (Mt 20,21). Matka si představovala Kristovo království jako pozemské, a proto chtěla zavčas pro své syny zabezpečit dvě nejdůležitější ministerská křesla. Z kontextu je jasné, že i její synové měli tento názor: „Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzelo se na ty dva bratry“ (20,24).

Je zřejmé, že apoštolové neměli Ducha Kristova, ba dokonce ho neměli ani v den jeho smrti, kdy se rozprchli. Měli ducha strachu o svou osůbku. Až teprve o Letnicích nastává změna, když na ně Duch svatý sestoupil.

Na Velký pátek Ježíš umírá na kříži. V neděli však vstává jako vítěz nad smrtí, pak se 40 dní zjevuje apoštolům a mluví jim o Božím království. (Sk 1,3) „Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní“ (Sk 6, 4-5). A dále Ježíš pokračuje: „Až na vás sestoupí Duch svatý, budete vybaveni silou a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,7-8). V den svého nanebevstoupení povzbuzuje apoštoly: „Hleďte, já vám pošlu toho, koho zaslíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti (Lk 24,49).

Apoštolové zaslíbení nebrali symbolicky, ale doslova a do písmene. „Potom se vrátili z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálena jen sobotní den cesty (do 1 km). A když přišli zase do města, vystoupili do místnosti v poschodí, kde bydleli. Ti všichni jednomyslně setrvávali na modlitbách se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými“ (Sk 1,12-14). Máme většinou zafixováno, jako by Letnice prožili jen apoštolé, ale: „Bylo tam shromážděno na 120 lidí“ (Sk 1,15).

Vzpomeňme na začátek veřejného vystoupení Pána Ježíše. Apoštolové teď stojí před začátkem svého veřejného vystoupení. Ježíš, když byl křtěn v řece Jordánu, byl naplněn Duchem svatým. A Jan vydal svědectví: Viděl jsem jak Duch, jako holubice, sestoupil z nebe a spočinul na něm. Já jsem ho tehdy ještě neznal, ale ten který mě poslal křtít vodou mi řekl: „Na koho uvidíš sestupovat Ducha a na něm spočinout, to je ten, který křtí Duchem svatým“ (J 1,32-33).

Všimněme si zdánlivého rozporu: Zde Jan říká, že Ježíš křtí Duchem svatým, kdežto Ježíš mluví den před svou smrtí o tom, že Otec pošle Ducha v jeho jménu (J 14,25). V Lukášově evangeliu Ježíš říká: „Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí“ (Lk 11,13). V Janově evangeliu však Ježíš říká: „Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce...“ (J 15,26).

Odpovědí pro vyřešení tohoto zdánlivého problému a ještě jiných problémů je Ježíšův rozhovor s Filipem: „Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec je ve mně“ (J 14,10-11). Zde před námi vystupuje tajemství Nejsvětější Trojice. Je jeden Bůh ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý.