d) Apoštolské listy

Apoštol Pavel píše své listy prvním křesťanským obcím. Tyto obce měly osobní zkušenosti s Duchem svatým. Všechny byly založeny na charismatickém a apoštolském základě. Když píše apoštol do Korintu, celá kapitola 14 je věnována otázce motlitby v jazyku, promlouvání z vnuknutí a určitému řádu a harmonii, který má v modlitebním společenství vládnout, aby se všichni vzájemně obohatili. Apoštol jim nepíše, že by bylo třeba, aby přijali Ducha svatého, protože na tomto základě už byly první křesťanské obce založeny; a to, že být křesťanem znamenalo i myslet i žít jiným způsobem, bylo zcela samozřejmé. V současné době křesťanství ztratilo moc, už není světlem tomuto světu, už není solí, ztratilo slanost, už není kvasem. Ptáte se proč? Protože zcela nepozorovaně a pozvolna vnikl do srdcí křesťanů duch tohoto světa. Žijí si svým životem, a to že jsou křesťany, je pro ně asi tolik, jako když někdo vyznává určitý filosofický směr, ale žije si podle svého rozumu, ovlivněného svými nezřízenými vášněmi. Anebo je to tak, jako když je někdo členem nějakého spolku (zahrádkářů, včelařů, holubářů atd.). Takové křesťanství je tomuto světu pro smích. Výsledkem je, že v praktickém životě se takový moderní křesťan vůbec neliší od moderních pohanů. Baví se nestoudnými vtipy, směje se jim, krade, lže, závidí, neústupně se hádá, pomlouvá své bližní. Dovede se suverénně bavit o politice, o sportu, jenom o jediné věci se bavit neumí - o Božím království, o Boží lásce, o radosti ze života ze spojení s Ježíšem. Tak vypadají moderní křesťané, myslím takové, kteří chodívají do kostela, kteří se před spánkem chvíli modlí, posílají nebo posílali své děti do náboženství, ba dokonce jejich děti byly i u 1. sv. přijímání, později možná i u biřmování. Nemyslím ani pokřtěné odpadlíky a pokřtěné nevěřící.

Co by měli dělat ti křesťané, kteří pro svou víru mají i mnohé nepříjemnosti, ba i utrpení a někteří z nich mají dokonce dobrou vůli něco se sebou dělat, ale nevědí co? Vzorem ať jsou jim první křesťané, neboť oni měli to nejdůležitější, měli Ducha svatého a nechali se jím vést. Jen v listu k Římanům v 8. kapitole je přes 20 zmínek o Duchu svatém. Přečtěte si důkladně tuto kapitolu (Ř 8,10-11). Jak úžasná věc, v nás přebývá tentýž Duch svatý, který svou mocí působil v Ježíši, a který ho vzkřísil.

„Ti, kdo se nechají vést Duchem Božím, jsou synové Boží... Nepřijali jste ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče. Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“ (14-16).

Další hluboká pravda: Nestačí Ducha svatého přijmout, je třeba se mu otevřít a nechat se jím vést, pak jsme opravdu Boží děti, pak můžeme volat k Bohu: Abba, Otče.

„Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha, neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (26-27).

Pro člověka je nejtěžší činností modlitba. V ní se nejvíce projevuje naše nemohoucnost a porušená přirozenost. Nejsme schopni se soustředit, nejsme schopni se ponořit do Boží přítomnosti. Jsme jakoby v zamořeném mraku plném starostí a neužitečných a i těch nejhloupějších myšlenek, které se nám právě při modlitbě zdají velmi důležité. Jeden měsíc jsem si dal za úkol, že se budu 8 hodin denně modlit. A výsledek? Silou vůle jsem splnil předsevzetí, ale modlitba nestála za nic. Bylo to z lidského hlediska skutečně jen marnění času. Stále jsem se soustřeďoval, stále namáhal, ale nešlo to. Bůh mi dal lekci. A to nejsem začátečník v modlitbě. Mám za sebou téměř 20 let nejrůznějších zkušeností s modlitbou. Jako student jsem tříměsíční prázdniny od rána do večera promodlil. Prodělal jsem nejrůznější modlitební zápasy, vyzkoušel nejrůznější praktiky z duchovních knih a objevil i vlastní. Proto tvrdím: nepřijde-li na pomoc naší slabosti Boží Duch, stagnujeme.

Sám na sobě i u jiných dovedu ocenit, jakým pokladem je dar modlitby v neznámém jazyku. Zde skutečně plně platí, že Duch svatý se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním, když prýští z nitra síla a vroucnost, která používá našeho jazyka, takže Duch svatý se opravdu za nás přimlouvá a on také ví, jak a za co se máme modlit. S jakou svatou závistí člověk pozoruje, jak mnozí už téměř v dětství dostávají v tyto dny tento dar modlitby. To je opravdu projev nesmírné Boží lásky. „Boží láska je vylita do srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“   (Ř 5,5)

Apoštol Jan ve svém 1. listu se několikrát zmiňuje o Duchu svatém: „Kdo zachovává jeho – Ježíšova přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. Že v nás zůstává poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha“ (1 J 3,24).

Jak poznáváme, že nám dal svého Ducha? Poznáme to podle toho, že nám dal dar modlitby v neznámém jazyku. Ale ještě bezpečnějším důkazem, že Duch sv. v nás přebývá, je život, který nese plody: „Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj“ (Gal 5,22).

Apoštol Jan ve 4. kapitole 13. verši znovu zdůrazňuje: „Že zůstáváme v něm (v Bohu) a on v nás, poznáme podle toho, že nám dal Ducha svatého.“ Apoštol Jan tuto pravdu pokládá za tak závažnou, že ji v tak malém listu opakuje 2x téměř doslova. V listu dále varuje před falešnými proroky a před falešnými duchy. Kritérium pravosti je pravda, že Ježíš je Boží Syn, který se stal člověkem, tedy vzal na sebe pravé lidské tělo, ne pouze nějaké zdánlivé – astrální. „Podle toho poznáte Ducha Božího, každý duch, který nevyznává Ježíše, není z Boha“ (1 J 4,2). Dále píše, že Duch vydává o Ježíšovi svědectví, že přišel skrze vodu a krev. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže. To dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda (1 J 5,6).

Tolik k listu apoštola Jana. Můžeme si pozorně pročíst všechny části listu a tužkou si označit místa, která pojednávají o Duchu svatém. Z tohoto hlediska můžeme pročíst i evangelia. Poznáme, že kde je Duch svatý, tam je život.

(viz pokračování)