Evangelijní psychologie (3.část)

Pravdivý člověk se učí z vlastních proher a z vlastních bolestí. Staví do světla své skryté, postranní úmysly, v závislosti na jakých jednal. Člověk má své dobro, svou pravdu, svou spravedlnost, své zájmy, své nároky, své názory, svou lenost… Když má udělat určitý krok, třeba splnit svou povinnost, na které jsou závislí zase další lidé a určitý proces budování dobrého díla, automaticky cítí odpor a nechuť. Student se má připravovat na zkoušku, ale je mu milejší vrtat se v internetu. Falešnou vírou se spojí s vidinou, že je pro něj dobré se teď netrápit se zkouškou a dělat něco jiného, příjemnějšího. Nechce vidět důsledky, že zkoušku neudělá, že nedokončí školu, že bude mít celoživotní problémy, že mnoho lidí zklame, že způsobí blízkým bolest. Prostě člověk nechce chodit v pravdě. Vědomě se nechá psychologicky klamat lží, která funguje sama, věří jí automaticky, nemusí se zapírat. Ale pokud má konat dobro, plnit povinnost, být zodpovědný, zde platí evangelijní psychologie – musí se zapřít. (srov. Mk 8,34) Když je člověk pravdivý, pak nutné zapření a utrpení vidí jako prostředek vedoucí k cíli. Proto je třeba mít jasný cíl a vědomí, že ho chci dosáhnout. Pravdivá, evangelijní psychologie má ovlivnit vůli. V momentu střetu zájmů, když se člověk rozhoduje, potřebuje mít zdravou motivaci, která podpoří zdravé životní principy.

Obrácený křesťan má v každodenních situacích hledat způsob, jak neuhášet Ducha Božího, ale naopak, jak dát Duchu Božímu prostor. Pokud člověk chce jednat z víry, zodpovědně a moudře a má jasno, co třeba konkrétně udělat, vyskočí v jeho psychice systém překážek, které odporují pravdě a snaží se krok víry torpédovat a paralyzovat anebo člověka úplně odvést, aby v dané chvíli nekonal, co konat má, tedy neplnil svou povinnost. Člověk se musí naučit skrze zakořenění ve víře konkrétnímu sebezáporu proti lživému systému v psychice. Všechny vznešené ideály, všechno dobro a všechno to, co přináší požehnání, je spojeno s pravdou a se zapřením sama sebe. Člověk má jakousi svobodu, může se rozhodovat, ale když ji zneužívá a utíká od plnění svých povinností, vzejde z toho utrpení a zlo. Pokud je tlačen nenávistí, vášní, pomstychtivostí, jde to samo. Je schopen přinášet i velké oběti, nespát, nejíst, jen aby zrealizoval utkvělou představu zla. Tedy musí se zapřít a postavit se proti duchu lži, který se sjednocuje se lží, která je skrze dědičný hřích v naší duši. Znovu je třeba uplatnit heslo: „Zapři sám sebe.“ Aby nekonal zlo, musí se zapřít, a aby konal dobro, opět se musí zapřít. To je znak, že lež a zlo se vtělily dědičným hříchem v nás, a proto automaticky přijímáme impulsy od ducha lži, který zároveň dává sílu i k jeho realizaci. Tedy člověk se musí postavit nejen proti vlastní zraněnosti v duši – celému systému otroctví hříchu, ale i proti duchu lži, kterému slouží, pokud odmítá hlas Boží, hlas svědomí a nechce realizovat, vtělovat dobro a pravdu skrze víru v evangelium. Tato víra otvírá duši Duchu Božímu, který dává i potřebnou sílu.

                                                                                                                                        (viz pokračování)