Sv. Václav, mučedník a patron český (dne 28. září)

                                                                   III. část

Podání dí, že král Jindřich Ptáčník za krátký čas zprostil sv. Václava při poradě knížat na svém dvoře smluveného poplatku, byl dojat jeho zbožností a divem, jímž Bůh jej oslavil. Byl sv. Václav pozván ku společné schůzi knížat na dvůr královský, opozdil se však na modlitbách v chrámu Páně, tak že pořadnici byli nuceni na příchod jeho čekat. To zamrzelo krále, i nařídil tedy, aby shromáž­dění páni knížeti Václavu, až do porady vstoupí, žádné po­cty nevzdali a vůbec ho nedbali. Po chvíli vstoupil sv. Vá­clav do poradní síně, ale král spatřiv ho sestoupil s trůnu, kráčel mu uctivě v ústrety a posadil ho na čestné místo vedle sebe. A když knížata žasnouce tázali se po skončené poradě, proč král dřívější úmysl svůj tak náhle změnil, od­pověděl jim: „Jakmile Václav vstoupil, spatřil jsem na čele jeho lesklý kříž a u něho anděly, kteří mně hrozili“. Tímto zjevením byl Jindřich tak polekán, že neváhal oslavit sva­tého knížete, jejž Bůh sám oslavil, a nad to odpustil mu prý roční poplatek a nabídl mu svou pokladnici, aby vy­bral si z ní několik klenotů; ale Václav nevzal si nic jiného, než rámě sv. mučedníka Víta.

Vypravujíc poselství do Řezna, poroučel sv. Václav r. přednést biskupovi Tutoví také dvě věci, na nichž zvláště mu záleželo, totiž přenesení ostatků sv. Ludmily a založení nového chrámu na hradě Pražském. Toho času míval ještě každý biskup katolický právo ustanovit, aby v území, na něž pravomoc jeho se vztahovala, osvědčeným mučedníkům neb vyznavačům Kristovým se mohla vzdávat veřejná úcta cír­kevní. Dalo se to obyčejně tím způsobem, že biskup dovolil, aby ostatky těch kterých služebníků Bo­žích byly vyzdviženy a na jiné místo do chrámu přeneseny. Stařičký biskup Tuto poslal do Prahy na slovo vzatého ka­novníka. Řezenského Michaela, jenž vyšetřil běh věcí, schvá­lil úmysl sv. Václava, aby tělo mučednice sv. Ludmily pře­neseno bylo z Tetína do chrámu sv. Jiří na hradě Pražském, což i stalo se dne 10. listopadu bezpochyby roku 929. Dra­hou věcí, o niž sv. Václav horlivě se zasazoval, byla stavba nového chrámu na hradě Pražském. Po tu dobu stály tam dvě svatyně, nejstarší – kostel Panny Marie, zbudovaný od knížete Bořivoje I. a chrám sv. Jiří, vystavěný od syna jeho Vratislava I. Uprostřed nich vyhlédl si Václav místo chrámu nového, jejž si umínil založit na počest sv. mučedníka Víta, jehož rámě byl obdržel darem od krále Jindřicha. Biskup Tuto přivolil ochotně k této stavbě a schválil ji. I svoláni jsou dělníci, a sv. Václav sám položil základ ku chrámu sv. Víta. Byl to kostel kamenný, tvaru okrouhlého dle vzorů domácích. Proti jiným svatyním onoho času v Čechách byl stavěn uměleji a stkvěl se leskem drahých kovů; také byl o něco větší, než oba starší chrámy na hradě Pražském. Sv. Václav dokončiv stavbu nového chrámu i veškerou jeho úpravu, nedočkal se posvěcení jeho, neboť biskup Tuto one­mocněl a dokonce oslepl r. 932., kdy kostel ten teprve se stavěl. I dostalo se chrámu sv. Víta církevního posvěcení až po smrti sv. Václava, a to od Řezenského biskupa Mi­chaela dne 22. září r. 945.

Mladší bratr sv. Václava, Boleslav, dostal v úděl území Pšovanů, jež někdy po smrti vladyky Slavibora, otce sv. Ludmily, dědictvím připadlo rodu Přemyslovcův a mladším členům jeho udíleno bývalo. Boleslav utvořil z jedné části tohoto údělu svého novou župu, která potom se jmenovala župou Boleslavskou (později Kameneckou). Buď že Boleslav učiniv z bývalé župy Pšovské dva správní obvody takto rozmnožil obecné roboty, buď že vůbec ukládal poddaným větší břemena, než předchůdcové jeho v Pšovanech, byl způsob vlády jeho lidu odporný. Nelibost k němu zračí se patrně v za­chované zprávě o založení nového hradu, nazvaného po něm Boleslavi. Boleslav, chtěje bezpochyby na blízku pomezí vévod Zlických mít pevné místo, odkud by mohl panství svého hájit proti těmto nepokojným sousedům, umínil si v krajině na Labi, opodál ústí řeky Jizery, kde kolkolem bylo ještě mnoho pralesů, založit pevný hrad župní způsobem v Čechách doposud neznámým, totiž z kamene. I obeslal sta­rosty rodin a nařizoval jim, aby příhodné místo ohradili vysokou zdí s věžemi. Stavba taková slula dílem římským, ježto vzor její vídali Čechové na tvrzích z doby panství Římanů v Podunají, kdežto Slované hradívali se toliko pří­kopem, náspem a dřevěným týněním. Lid Pšovský zdráhal se však tento nový hrad stavěti, poněvadž taková práce zednická a kamenická zdála se mu být novou robotou, k níž dle starých obyčejů nebyl zavázán. Proto zdvihli starostové rodů proti novotě této odpor a řekli Boleslavu: „My ani neumíme ani nechceme učinit, co nařizuješ, neboť otcové naši nic takového dříve nedělali.“ Ale Boleslav rozhněvav se, popadl jednoho, jenž byl mluvčím ostatních, a uťal hlavu jeho mečem, a tak zalekl všecky, že již pána svého poslechli. I zbudoval Boleslav nový hrad, v němž i kostel sv. Kosmy a Damiana vyzdvižen byl, a učinil hrad ten sídlem svým. Přísný a násilný způsob panství, jež Boleslav v knížectví svém zavedl, získal mu již tehdy takovou pověst, že byl obecně nazýván Krutým.

Maje pokoj od nepřátel, panoval sv. Václav moudře a spravedlivě. Zvláště pečoval o to, aby lid svůj utvrzoval ve víře, mravnosti a vzdělanosti křesťanské. Horlivost jeho pro zvelebení náboženského života v Čechách vycházela z vnitřní zbožnosti i ze státnické bystrozrakosti. Lakotní panovníci němečtí zvykli si podrobovat násilím panství svému sou­sední národy slovanské pod předstíranou záminkou, aby v nich utvrdili řády křesťanské. Věda to byl sv. Václav pře­svědčen, že na záchranu národa svého nemůže nic důleži­tějšího činit, než v šíření a zvelebování víry Kristovy po­kračovat, aby křesťanské řády v Čechách hluboko se zako­řenily a hojné ovoce vydávaly. Právě veliká horlivost sv. Václava pro zvelebení náboženství Kristova v Čechách prospěla národu, že nebyl od výbojných, zemělačných sousedů, vyhlazen, jakož stalo se polabským Slovanům.

Sv. Václav byl národu našemu pravým apoštolem. Dával po všech hradech stavět chrámy i školy a povolával k nim kněží a učitelů, dobře čině jim. Duchovní z ciziny přichá­zející vítal s radostí a podporoval je, aby pracovali o roz­množení víry svaté v zemi. Sbíral pilně ostatky svatých, jichž ovšem potřeboval zakládaje četné chrámy Páně, a kněží přinášeli mu tyto dary vědouce, že jimi zavděčí se mu, on pak odměňoval se jim hojně za ně. Také bohoslužebné knihy shromažďoval a pečoval, aby v Čechách konány byly služby Boží po všecky dny, jako v národech velikých. A jestliže některý duchovní byl zkrácen, přišel k němu, on mu nahradil, netrpě, aby komu křivda se stala. Míval obyčej hrady své říše navštěvovat ve výroční dny posvěcení jejich chrámů. Na těchto posvíceních obcoval vždy slavným slu­žbám Božím, aby velmožům i lidu vlastním příkladem ukázal, jak mají dny Páně světit. Obcuje s lechy i s lidem, osvěd­čoval svatý kníže laskavou přívětivost, mírnost a dobrotu srdce a vštěpoval jim zásady nauky Kristovy. Využíval každé příležitosti, aby poddané vedl ku Kristu Pánu a po­vzbuzoval ku životu ctnostnému. Toho času panoval v Če­chách neblahý obyčej, že chudí rodičové děti svoje v otroctví prodávali. Sv. Václav vykupoval otroky a tyto ubohé, v porobu dané děti zvlášť, a staral se o jejich křesťanskou vý­chovu. Tehdy stával se dlužník nevolníkem svého věřitele, když v ustanovený čas nemohl dluh zaplatit. Sv. Václav vykupoval i takové dlužníky z poroby a propouštěl je na svobodu. Přijímal pohostinu pocestné, chránil vdov i sirotků, šatil i krmil je všecky a navštěvoval vězně i chudé a ne­mocné, přinášeje jim útěchu i podporu.

                                                                                                                                            (viz pokračování)