Jsa pravý učedník Kristův, stkvěl se sv. Václav vzácnou tichostí srdce a povaha jeho klonila se vždy ku shovívavosti a smířlivosti. Tato tichost a milostivost nepřekážela svatému knížeti nikterak, aby byl panovníkem rozšafným, a když třeba bylo i rázným. Bděl bedlivě, aby soudcové byli spra­vedliví i aby nepravosti a zločiny zastaveny byly. Nikdy ne­mlčel ke hříchům velmožů, aniž byl slabochem, neboť když jeho shovívavost a otcovské napomínání nic neprospěly, na­stupoval přísně na zatvrzelé viníky. Vlídně mluvíval s vo­jíny a opatřoval je zbraněmi i šaty, avšak dával citelně trestat ty, o kterých zvěděl, že jsou surovci, že bez příčiny se toulají anebo po krčmách se opíjejí a takto životem svým víře křesťanské hanbu činí. Když uslyšel, že někteří lechové a vladykové znovu v zemi nešváry plodí, nekřesťansky žijí, zákony Boží i zemské přestupují a proti knížeti pikle strojí, svolal je v hromadu a učiniv k nim důraznou řeč pohrozil, že dá potrestat na hrdle všechny, kdož nepřestanou páchat nepravosti a strojit knížeti úklady. Tak mluvil a jednal tichý, pokorný a milostivý Václav, když shovívavost jeho neprospěla a když šlo o zamezení veřejných neplech a ne­bezpečných rejdů. I zalekli se lehkomyslní velmoži výhrůžky knížete Václava, a pocítivše ráznou sílu jeho, odešli ve stra­chu a přestali aspoň na čas činit mu zločinné úklady.

Jako ve všech národech, tak i v Čechách byly při za­vádění a zvelebování víry křesťanské největší překážkou zákony a předpisy mravní, čelící ku přemáhání a potlačováni hříšných skutků a zlozvyků, kotvících v pohanství. Lid na víru obrácený lpěl dlouho ještě na mnohých pohanských obyčejích svých předků, a bylo třeba velikého namáhání a často i krutých bojů, nežli náboženství Kristovo prosáklo život celého národa. Ještě sv. Vojtěchu bylo třeba zápasit s tuhým odporem českých velmožů, kteří zdráhali se poslouchat zá­konů církevních a plnit křesťanské povinnosti. Mimo to udržovaly se v obecném lidu českém dlouho ještě pozůstatky modloslužby pohanské. Ještě koncem století jedenáctého, za biskupa Kosmy (1090-1098) donášeli mnozí čeští venkované tajných obětí běsům a skřítkům, pochovávali mrtvé v hájích, kteréž byly dříve pohanským bohům zasvěceny, a u mnohých lidí měli hadači a čarodějové větší vážnost, nežli kněží kře­sťanští. Sv. Václav snaže se tyto pohanské neplechy v lidu svém vykořenit a v něm nejen víru, ale i život dle víry utvrdit, měl tedy ovšem práci velmi obtížnou. Sám dával lidu jasný přiklad ctností křesťanských a osvítil takto slavně vlast naši světlem víry i svatým životem svým. Míval stále knížku modliteb při sobě a říkával je zbožně, kdykoli měl pochvílí, a když nedostávalo se mu času za dne, modlíval se času nočního. Rád poslouchal a četl skutky mučedníků Kristových a dychtil kráčet po jejich šlépějích. Již od mladosti stkvěl se panickou čistotou. Životopisec jeho dí: „U vzezření byl Václav velebný, tělesně pak neposkvrněný, žádaje si z celého srdce umřít jako panic.“ I zapíral dle příkladu oslavených služebníků Božích žádosti svoje, zacho­vávaje rad evangelických. Legenda dí, že cudná mysl jeho dospěla k neobyčejné chápavosti Písma sv., jakož svatí Otcové tvrdí, že duše stkvoucí se panictvím jsou nejvíce způsobilé, aby dokonale vystihly smysl slova Božího. Není pochybností, že právě tato spanilá ctnost svatého knížete měla na mravy českého lidu účinek velice blahodárný.

Četným lechům a vladykám, kteříž byli jen povrchními křesťany, nebyl zbožný život sv. Václava po chuti. Nebyli spokojeni, že kníže mnoho času věnuje službám Božím a dů­chody svoje obrací na účely církevní i skutky milosrdné lásky ku bližním a nikoli, jakož si přáli, jim na dary, hostiny a obohacování. Věda to sv. Václav, konal tedy dobré skutky co možná potají. Podání vypravuje, že jsa za dne zaneprá­zdněn povinnostmi a starostmi úřadu panovnického, nejraději v noci navštěvoval chrámy, kde horlivě se modlíval a Nejsvětější Svátost uctíval, a že rovněž za noční doby donášel osobně chudým i nemocným lidem do chatrčí jejich potravin, paliva i jiných potřeb, maje při sobě věrného a nábožného sluhu Podivena. Potom pak stalo se, když jedné chvíle svatý Václav nočního času bosýma no­hama šel ku kostelu uprostřed zimy, kdy všecka země pomrzla byla, a všecky cesty sněhem se zavalily, rytíř jeho Podiven šel za ním. V jehož nohy, i když obuv dobrou měl, tuhá zima se řítila a na nohy jeho se razila, že jí nijakž trpět nemohl pro velikou ukrutnost. Jemu svatý Václav pověděl: Stavěj nohy své v šlépěje noh mých. A tak hned nohy toho rytíře v šlépějích svatého Václava se rozehřály, že potom víc na nich žádné zimy necítil; ale šlépěje svatého Václava všecky zbarveny byly, a tak pra­meny a paprsky rozličného milosrdenství na vše strany od sebe v rozličných skutcích milostných vypouštěl.“ Dle po­dání svatý kníže, i když dosedl na trůn, neustával zachová­vat zbožného obyčeje, jejž za mládí si oblíbil, totiž připra­vovat vlastníma rukama ke mši sv. obětní dary chleba i vína a přisluhovat knězi při této novozákonní oběti. Staří pohanští Čechové a zejména jich starostové, kmetí, lechové a vladykové obětovali modlám. Sv. Václav, jakožto otcovský kníže lidu křesťanského, pohrdaje modloslužbou, přisluhoval knězi při oběti mše sv. a připravoval k ní obětní dary, a to všecko činil z hluboké pokory a z něžné úcty k Nejsvětější Svátosti oltářní. Takovým způsobem sjednával svatý kníže lesk trůnu s prostotou věřícího křesťana; tak spojoval po­vinnosti moudrého, statečného panovníka se skutky nábo­žnými.

Svatý kníže Václav řídil veškeré jednání svoje pravou křesťanskou láskou, která v živé víře Kristově se zakládá. Avšak pokojné, tímto duchem spravované vladaření jeho ne­líbilo se mnohým hrdým a rozmařilým velmožům českým. I nenáviděli ho a obrátili se k bratru jeho Boleslavovi, jenž byl povahy prudké a ctižádostivé, snažíce se zapřísti ho do svých tenat a jím dojíti tučných úřadů, cti i bohatství. Mladistvý Boleslav nezavrhl služeb jejich, neboť četná družina, hlučné rokováni a smělé podniky byly mu milou zábavou. I jali se mu tito ošemetníci pochlebovat, že prý by se hodil mnohem lépe za knížete než Václav, rozněcovali takto v něm žádost po panství a podnášeli jej ku svádě s bratrem, sli­bujíce mu věrnou oddanost. Sv. Václav znamenal vysoké smýšlení bratra Boleslava, ale nechtěje ani slovem ani sku­tkem dát mu jakoukoli příčinu ku sváru, zanášel se tím horlivěji správou zemskou. Vidouce to zlí rádcové Bolesla­vovi, přivětšovali pomluv svých, říkajíce veliteli svému: „Kníže chce tebe zabít, smluviv se o to s matkou a s muži svými. A jestliže nás neposlechneš i nezabiješ dříve bratra svého, pozdě budeš pykat.“ Tak zlí mužové ti popouzeli Boleslava, až vešel v úklady jejich ku zavraždění bratra svého. I položil jim rok na svátek sv. Jimrama dne 22. září 935. Tu usneseno, že Boleslav pozve Václava, aby v budoucí neděli dne 27. září obcoval službám Božím na hradě Boleslavi, kde se měla slavit výroční památka posvěcení kostela sv. Kosmy a Damiana. Dle podání porodila toho času man­želka Boleslavova syna, jenž měl být téhož dne pokřtěn.

Sv. Václav, maje v obyčeji chrámy Páně navštěvovat ve výroční dny jich posvěcení, přijal ochotně pozvání bratra Boleslava, nemoha si laskavost jeho vykládat leč na dobrou stránku. I přijel s družinou svou do Boleslavi a nejprve byl přítomen službám Božím. Hned potom pomýšlel na zpáteční cestu do Prahy, ale Boleslav přistoupil k němu a prosil, aby neodcházel; že se chystá hostina, aby tedy u nich pohodoval a přenocoval, a teprve až zítra aby se vrátil. Kníže učinil bra­trovi po vůli, a nežli společná hostina začala, posadil se na koně a jal se dle tehdejšího obyčeje hrát na dvoře s druhy svými. Zatím však, co se takto bavil, radili se úkladníci tajně, jak by ho zabili. Po chvíli varoval knížete kdosi z družiny jeho, že Boleslav ukládá mu o život, on však nepřiložil víry ku slovu tomu a měl dobrou naději v Bohu. I při hostině byl Václav dobré mysli. V noci potom sešli se spiklenci v domě předního dvořana Boleslavova Hněvsy; i stanuli na svém předsevzetí, aby kníže zavražděn byl příštího jitra, až půjde do chrámu.

Časně z rána, v pondělí dne 28. září 935, když se zvo­nilo na jitřní služby Boží, vykročil sv. Václav z lože a konal ranní modlitby, stroje se na cestu do hradního chrámu. Zatím vrahové čekali ho na chodbách, smluvivše se, že Bo­leslav učiní na něj první útok. Když tedy kníže z komnaty vyšel a na dvůr zaměřil, dostihl ho Boleslav v bráně paláce. Světec uzřel bratra jal se mu vlídně děkovat za včerejší pohostinství. V tu chvíli Boleslav vytasil meč, ťal po hlavě bratrově křiče: „Tak tě chci dnes lépe častovat!“ Václav jsa silnější, chopil bratra, vyrval mu z ruky meč a povalil ho na zemi řka: „Pro Bůh, co zamýšlíš! To ti Bůh odpusť, bratře!“ Tu začal Boleslav volat o pomoc a jeden z pomocníkův jeho přiběhl již a sekl knížete do ruky. Václav raněn jsa a vida přesilu zbojníků, pustil bratra a utíkal do chrámu. Ale spiklenci Česta a Tira dostihli ho ve dveřích chrámových a porazili jej k zemi, a Hněvsa přiskočil a pro­bodl mu bok mečem. Sv. Václav vzdychaje k Bohu vypustil ducha. Na pokřik čeledi sběhli se Boleslavovi zbrojnoši a sekali do mrtvého těla umučeného knížete, jímali panoše jeho a zavraždili ty, kteří útěkem se nezachránili. Zlost rádců Boleslavových vrhla se potom na kněze a účastníky štědrosti sv. Václava; ty oloupivše, vyhnali ze země, a ženy jejich provdali za muže jiné.

Když hluk na hradě Boleslavi poněkud se utišil, vyšel kněz Krasej (Chrastěj) a odvážil se tělo umučeného knížete pokrýt jemným prostěradlem. Tak nalezla jej Drahomiř, která uslyševši, co se stalo, přichvátala a plačíc vrhla se na ně a skládala i líbala údy jeho. Potom obmyli v příbytku kněžském a oděli ctihodnou mrtvolu a odnesli ji do chrámu sv. Kosmy a Damiana. Zatím přišlo vrahům sv. Václava k mysli, že by matka jeho Drahomiř mohla jim uškodit a být na závadu neobmezenému panství příznivce jejich Bole­slava; i nabádali ho, aby jim dovolil zavraždit ji, aby takto najednou oželel bratra i matky. Ale Boleslav, nechtěje více prolévat krve, zdržel zlosyny a dal matce výstrahu. Ona pak uprchla z Boleslavi, a jak se podobá, došla bezpečného úkrytu u dcery své Přibislavy, kteráž byla provdána za vlády ku Charvátského v severovýchodním kraji země České.

Po nějakém čase přišel do Boleslavi slovanský kněz Pavel a pochoval tělo sv. Václava v kostele sv. Kosmy a Damiana. Nevinně prolitá krev svatého knížete úpěla na Boleslava jako krev Ábelova. Ukazovala se po tři dny na mučedništi ve dveřích kostelních, než do země vešla, a potom ukázala se nad hrobem jeho, ani všichni přítomní na to hleděli a divili se. Mučednická krev ta, která postříkala stěnu chrámovou, nemohla být za dlouhý čas žádným namáhá­ním úplně setřena.

(viz pokračování)