Ježíš nás příkladem i slovem vede k opatrnosti. Abychom nebyli naivní, ale zároveň abychom nebyli egoističtí, říká: „Buďte opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice.“Nestačí jedno nebo druhé, musí být oboje. A co se týče moudrosti, máme Boží zákon, který Bůh dal lidstvu prostřednictvím Mojžíše. Ježíš dává tomuto Božímu zákonu správný duchovní rozměr. Ukazuje, že nestačí jen zevnější plnění zákona. Je třeba vnitřní změna a k ní člověk potřebuje přijat Ducha Kristova. Tohoto Ducha slíbil Ježíš a bez Něho je křesťanství jako ryba bez vody, jako elektrický spotřebič bez zdroje proudu, tedy nefunkční. A takovým se v poslední době křesťanství stalo, protože vyhnalo Ducha Pravdy a přijalo ducha lži – ducha antikrista. Různé filosofické škatulky, ať už jsou to například Kantovy kategorie či Marxova dialektika či Freudovo libido jsou pouze bludnými cestami. Ukazují na určitou pravdu, ale nejsou řešením a už vůbec ne východiskem. Žádná filosofie nevyjádří tajemství života, tajemství dobra a zla a nevnese pravou moudrost do lidského života. Tuto moudrost i tuto sílu dává pouze Kristovo evangelium, které je spojeno s přijetím Krista za svého osobního Spasitele i svého Pána, a s přijetím Kristova Ducha. Žít v pravdě, žít z víry, chodit v Duchu, to nejsou pouhé fráze, ale to je realita, která je spojena nejen s psychologickou zkušeností a objevováním různých zákonitostí, ale především s osobním vedením Kristovým Duchem, který je v nás.

Křesťanství dává člověku nesmírnou důstojnost. Falešné filosofie i pohanské religie zdůrazňují lidský egoismus, staví na něm a psychologicky zneužívají základní lidskou touhu po seberealizaci, po kariéře, po touze ovládat druhé. Ježíšova evangelijní psychologie zdůrazňuje naopak princip: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.“ (Mt 20, 26)

Duchovní život nemůže být nahrazen moderními psychologiemi a různými manipulacemi, které vycházejí jen ze zkušenosti s porušenou lidskou přirozeností a neberou člověka celostně. Zde platí známý výrok filosofa, teologa a světce Augustina:„Stvořil jsi nás pro sebe, ó Bože, a nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v Tobě.“Dává jasnou odpověď na nejzákladnější otázku týkající se smyslu lidského života i utrpení. Smyslem lidského života není egoisticky urvat pro sebe co nejvíce a využít či zneužít druhé. Ani bohatství ani rozkoše nenaplní lidskou duši štěstím. Naopak, vnášejí rozčarování, nepokoj, rozervanost, deprese. Smyslem lidského života je milovat už zde na zemi Boha celým srdcem, celou duší a vší silou a bližního jako samého sebe. Láska k Bohu a bližnímu je spojena s velkými oběťmi, se zříkáním se časných výhod, s bojem proti zlu, nespravedlnosti a lži. Tento boj je spojen s nekrvavým a mnohdy i krvavým mučednictvím. Ti, kteří se zakořenili ve zlu a lži a nenávidí pravdu a spravedlnost, vždy pronásledovali pravé Ježíšovy svědky.

Smyslem utrpení je už zde na zemi projít očistou duše od následků našich předešlých zlých skutků, myšlenek, slov. Ale rovněž, pokud své utrpení spojujeme s utrpením Božího Syna, našeho Spasitele, má význam smírné oběti. Lidé, kteří jsou v duchovní temnotě, pod vlivem knížete temnoty a lži, jsou zásluhou smírných obětí vytrháváni z tohoto otroctví. Obracejí se, nastupují na cestu víry v Krista a dosahují spasení. Kromě modlitby a osobního svědectví, je tedy utrpení třetím stupněm misie, a to tehdy, je-li obětováno z lásky k Bohu, k záchraně nesmrtelných duší.

Všechny filosofie a psychologie i všechna pohanská náboženství se tvrdě staví proti pravdivému křesťanství a pravdivému následování Krista. Největšími nepřáteli Krista jsou však duchovní farizeové, kteří většinou okupují nejvyšší úřady. Ničí světlo Kristova evangelia zbožnými frázemi a nedovolují, aby duším hladovým a žíznivým po pravdě a spasení bylo evangelium spásy zvěstováno v plnosti. Proč tomu tak je? Proto, že tito falešní služebníci církve hledají duchovní a lidskou kariéru a kupčí s evangeliem ke škodě těch, kterým by měli plné evangelium zvěstovat. Nepřijali základní pravidlo, kterým je ztráta duše pro Krista a Jeho evangelium.