Když Boleslav vykonal bratrovraždu, pospíšil do Prahy zmocnit se knížecího stolce. Brzy však potom zhrozil se děsného zločinu svého a obrátil své zatvrzelé srdce na pokání. Zajisté že sv. Václav za bratra u Boha se přimlouval, neboť pokání jeho bylo upřímné. Stal se kníže Boleslav I. jedním z nejlepších panovníku českých, ačkoli pro předešlé skutky jeho a zvláště pro vraždu na svatém bratru spáchanou, zůstalo mu v dějinách příjmí Ukrutný. Lítost nad spáchanou bratrovraždou projevil Boleslav již tím, že syna, jenž narodil se mu v čas posvícení Boleslavského, kdy sv. Václav došel koruny mučednické, a jejž lid na památku těchto neblahých hodů nazval Strachkvasem, zaslíbil Bohu, řka: „Jestliže tento syn můj zůstane živ, hodlám jej z celého srdce obětovat Bohu, aby byl duchovním a sloužil Kristu po celý život za hřích můj i za lid této země.“ I stal se potom Strachkvas (Křišťan) mnichem v Řezenském klášteře sv. Jimrama. Podobně přijala nejmladší dcera Boleslavova Mlada řeholní roucho a byla první abatyší panenského kláštera u sv. Jiří v Praze.

V prvních dnech měsíce března r. 938. (nebo 939) poslal kající Boleslav kněží a služebníky své do Boleslavi, aby tělo sv. Václava z hrobu vyňali a do Prahy převezli. I čekal na příchod jejich u potoka Rokytnice nedaleko Libně a přijímal s lítostivým pláčem tělesnou schránku svatého mučedníka, která odtud byla nesena kněžími na hrad Pražský a uložena dne 4. března v chrámě sv. Víta po pravé straně oltáře sv. apoštolů.

Lid český jal se knížete Václava hned po smrti ctít jeho jako světce a mučedníka Kristova i mocného přímluvce a ochránce svého u Boha. Toto zbožné uctívání svatého knížete bylo podněcováno divy, jimiž Bůh hrob jeho oslavoval. I přicházeli na hrob ten poutníci z Čech i z dalekých zemí, hledajíce nadpřirozené pomoci v rozličných potřebách svých. Životopisec sv. Václava, Mantovanský biskup Gumpold napsal: „Přesvatá duše jeho byvši mukami tolika ran sproštěna tělesného přebývání, vznesena jest rukama andělů u velebnou vítězoslávu, aby radostně patřila na tvář nejvyššího odplatitele, zasednouc mezi slavné sbory mučedníků navěky.“ Církev řeckoslovanská nařídila slavit památku sv. Václava a dávala v den smrti jeho zpívat kněžím i lidu o něm: „Mukám Páně, oslavenče, připodobil jsi se; jako beránek bezúhonný byl jsi zavražděn beze soudu, pročež se sbory mučedníků, blažený, nyní se veselíš. Kdo vypoví tvé divy, slavný, jež činíš na světě bez počtu, neb dáváš vždy hojně všem věrným uzdravení.“

Sv. Václav, otcovský a statečný kníže, apoštolský šiřitel víry Kristovy, slavný mučedník Boží, zůstal národu našemu na všecky časy drahým a nezapomenutelným. Věrní Čechové nepřestávali ho pokládat za pána a vlastníka země, jíž za živa vévodil, a proto zvali ho dědicem země České a utíkali se zvláště za zlých časů pod ochranu jeho. Hrob jeho požíval práva útočištného, obrazy a jméno jeho dávány na mince, úřední pečeti a válečné korouhve, kopí jeho nošeno do bitev a velebná píseň Svatováclavská bývala starým Čechům zpěvem válečným. Veškerý život našich předků byl prodchnut úctou ku sv. Václavu, a všecko, co národ náš chtěl mít jako své vlastní v obzvláštní cti, zvykl si nazývat Svatováclavským; svůj jazyk, svou zemi, svůj stát, svou korunu, svou katolickou víru.

Sv. Václav stkvěl se nejkrásnějšími ctnostmi křesťanskými; živou vírou, nadpřirozenou láskou k Bohu, vroucí zbožností, panickou čistotou, odříkavostí, pokorou, spravedlností, dobrotivostí, smířlivostí, milosrdnou láskou k bližním a neúnavnou horlivostí o věčné i časné blaho lidu svého. Někteří kronikáři, nerozumějíce povolání křesťanského panovníka, vylíčili povahu sv. Václava nesprávně, jakoby se byl zpouzel, když měl nastoupit na knížecí stolec, a jakoby byl chtěl složit korunu a obléct se v roucho mnišské; jakoby kromě pobožných skutků nebyl nic jiného činil a záležitosti státní si byl zošklivoval; slovem jako by byl býval sice svatým křesťanem, ale nedostatečným knížetem, slabochem na trůnu. Takový povahopis sv. Václava nesnáší se nikterak s pravdou. Staří Cechové představovali si sv. Václava jinak, ctili ho netoliko jako upřímně zbožného, dobrotivého, mírného, svatého knížete, nýbrž také jako rozšafného ochránce veřejného pořádku v zemi, zmužilého válečníka a statečného obránce národa svého proti nepřátelům.

Když sv. Václav v dědičné knížectví svoje se uvázal, panoval v Čechách hrozný zmatek; lakotou a panovačností vladyk octla se vlast naše v nebezpečenství, že se rozpadne v kusy, které časem stanou se kořistí říše Německé. Vladykové neostýchali se volat do země cizí vojska, aby pokořili knížecí rod Přemyslovců a rozbili jednotu vlasti A proti všem těmto domácím i cizím nepřátelům dovedl sv. Václav uhájit celistvost země české i knížecí mocí své nad ní celou. Že sv. Václav býval statečným a rázným, když potřeba kázala, dosvědčuje jednání jeho s buřičskými lechy a zvláště s Radislavem Zlickým u Žitoměře. Králi Jindřichu Ptáčníkovi nepoddal se sv. Václav bez tuhého boje; německá vojska vtrhla několikrát do středu země České. Sami Němci uznávali, že přemohli tehdy Čechy jen s pomocí Boží, a nikoli vlastní silou. Osobní statečnost dokázal sv. Václav i před smrtí; byl k osobnímu boji silnější a obratnější, než Boleslav. Státnickou moudrost osvědčil sv. Václav nejznamenitěji způsobem, jímž hrdého a zemělačného vítěze, krále Jindřicha k míru přiměl, učinil jej svým přítelem, a takto od národa našeho hrozící záhubu odvrátil. Byl tedy sv. Václav skutečně tím, kým Cechové po všecky časy ho pokládali, zbožným, svatým knížetem, moudrým státníkem a zmužilým bohatýrem.

Chybovali tedy ti kronikáři, kteří sv. Václava nedovedli si představit jinak, než jako ostýchavého slabocha a pobožného samotáře, avšak neméně chybují ti, kdož chválíce sv. Václava jako znamenitého knížete, nechtějí připustit, že by byl připravoval ke mši sv. chléb a víno, ministroval knězi, v noci potají chrámy navštěvoval a chudým almužny donášel, rozličným způsobem se zapíral a vůbec všecky ty pobožné skutky konal, jež přičítá mu podání. Namítá-li se, že takové skutky jsou „pobožnými malichernostmi“, nesnášejícími se prý s povoláním moudrého panovníka, postačí proti tomu uvést známá slova apoštola sv. Pavla: „Moudrost zajisté tohoto světa bláznovstvím jest u Boha“. (I. Kor. 3,19.) Ostatně víme z dějin, že sv. Václav nebyl jediným křesťanským panovníkem, jenž v takových pobožných skutcích si liboval. Otec vlasti Karel IV. modlíval se církevní hodinky, zpívával na hod Boží vánoční při slavné jitřní mši sv. evangelium: „Vyšlo vyřčení od císaře Augusta“, shledával ostatky svatých, kde jen mohl se jich dopíditi a snášel je do Prahy, zavíral se v kapličce sv. Kateřiny na Karlštejně a trval tu o samotě na modlitbách a ve zbožném rozjímání. A dějiny svědčí, že Karel IV. byl výtečným panovníkem a nejlepším státníkem své doby. Bohatýrský král Polský Jan III. Soběský chtěje táhnouti polem na Turky u Vídně, dal sloužit na hrobě sv. Jacka v Krakově mši sv., při níž sám knězi přisluhoval, a podobně učinil ráno památného dne 12. září 1683 v kostele na hoře sv. Leopolda u Vídně před rozhodnou bitvou, v níž Turci byli na hlavu poraženi. Však máme dosti podobných příkladů i z doby nejnovější. Urozený kníže František Jiří Lobkovic z hluboké pokory nestyděl se v letech 1851-1854 na stavbě kostela, kláštera a nemocnice Milosrdných sester pod Petřínem v Praze konat práci nádenickou, jsa přestrojen za chudého dělníka. Kdož mohl by se odvážit takové vzácné skutky křesťanské zbožnosti, pokory a lásky ku bližním nazývat malichernými hříčkami! Přijímáme tedy podání o zmíněných pobožných skutcích sv. Václava za pravdivé, ježto dobře snášejí se s povahou tohoto svatého knížete.

(viz pokračování)