Sv. Václav, mučedník a patron český (VI. část)

Co se týče smrti sv. Václava, jest mylným mínění, jakoby byl zavražděn z příčiny politické, tedy světské a nikoli náboženské. Zlý úmysl vrahů sv. Václava byl namířen hlavně proti jeho vynikajícím ctnostem křesťanským, horlivosti pro víru Kristovu, nábožnosti, tichosti a odříkavosti. Těchto křesťanských ctností nenáviděli jeho nepřátelé. Pro tyto ctnosti byl sv. Václav zavražděn, a proto Čechové i jiné národy křesťanské právem pokládali ho za pravého mučedníka Božího, že prolil krev svou pro věc Kristovu.

Věrný panoš sv. Václava, Podiven, svědek a účastník pobožných skutků jeho, nemoha z rukou vrahů pána svého vyváznout, aneb žádaje si raději s ním zemřít, než bez něho živ býti, byl dle podání od čeledi Boleslavovy jat a za hradem Boleslavi na dubu oběšen, kde potom tělo jeho po tři roky viselo, než pohřbeno bylo na témže místě. I tohoto nábožného služebníka sv. Václava pokládal lid za muže svatého, pročež byly ostatky jeho přeneseny do chrámu sv. Víta v Praze.Na místě, kde Podiven zavražděn byl, opodál nynějšího poutního chrámu Panny Marie ve Staré Boleslavi, byla r. 1738 vystavěna pamětní kaple. Také ostatky sestry sv. Václava, Přibislavy, kteráž ovdověvši, věnovala se výhradně službě Boží i skutkům milosrdným a v pověsti světice zemřela, byly přeneseny do velechrámu Pražského.

Ku mnohým místům v Čechách poutají se různé zkazky o sv. Václavu. Na kterém hradě sv. Václav se narodil, nevíme; pověst dí, že rodištěm jeho byl Stochov, někdy knížecí hrad, nyní ves u Nového Strašecí. Tu stojí starobylý farní chrám sv. Václava. Severovýchodně od Budče leží na skalnaté stráni podlouhlý balvan, jemuž lid říká „lože sv. Václava“, že prý světec, trvaje za jinošství na Budči, často na něm odpočíval. Starému Hradišti u vsi Přistoupími nedaleko Českého Brodu říká lid „hradba sv. Václava“, kladouc sem místo, kde svatý kníže s odbojným Radislavem se setkal. (Přistoupím leží na jihu od Českého Brodu; Štolmíř, kde dle zpráv kronikářů byl Radislav od sv. Václava pokořen, je několik honů na sever od tohoto města). Dle podání měl sv. Václav na Opyši, východním výběžku zámecké hory v Praze, vinici, kterou sám vzdělával a kde víno ke mši sv. lisoval. Severně od Staré Boleslavi táhne se od Dříz ku Všetatům návrší zvané „Ostrovem sv. Václava“ a pověst dí, že také na tomto místě, kde bývala vinice, sv. Václav víno ke mši sv. pěstoval a připravoval. V kolegiátním chrámě Staroboleslavském ukazuje se mučedniště sv. Václava, kde bývaly dvéře do kostela sv. Kosmy a Damiana. Místo na zdi, jež bylo mučednickou krví svatého knížete postříkáno, kteroužto krev nebylo možno úplně smazat, jest opatřeno kovovou, sklem opatřenou schránkou. V prastarém kostele sv. Kosmy a Damiana, jenž jest kryptou kolegiátního chrámu sv. Václava, stojí na místě původního hrobu tohoto světce kamenný náhrobek. V pokladnici téhož kolegiátního chrámu chová se drahocenná, v zlatě zasazená křišťálová nádobka asi s 15 kuličkami z uschlé krve sv. Václava. Nejvíce památek po sv. Václavu chová ovšem přední svatyně česká, velechrám sv. Víta v Praze, na jehož věkovitém zdivu jsou vyryty nejslavnější vzpomínky z velikolepé minulosti vlasti naší, počínajíc ode dnů svatého zakladatele jeho. Tu oslavený hrob sv. Václava, místo všem věrným Čechům nejctihodnější, na němž národ náš již více než devět set let vzývá svatého dědice, aby nedal zahynout nám ni budoucím. Na těžkých, okovaných dveřích kaple sv. Václava zadělán jest kovový kruh, vězící v tlamě lví hlavy; dle podání zachytil se ho svatý kníže, když u hradního kostela ve Staré Boleslavi byv smrtelně poraněn umíral. V pozadí hrobního oltáře sv. Václava uloženy jsou za sklem jeho přílbice a brněná košile. Na římse vlevo od oltáře stojí pařez, na němž dle pověsti sv. Václav štípal dříví, když pekl hostie ku mši sv. Z kaple sv. Václava vede schodiště do přiléhajícího sklepení nad jižní branou velechrámu, v němž chová se posvátná koruna Svatováclavská. V pokladnici chrámové uloženy jsou dřevěný koflík sv. Václava, červené mešní roucho, zhotovené z pláště jeho, částka z jedné kosti jeho zasazená s jinými ostatky svatých v drahocenné monstranci darované od Karla IV., a meč sv. Václava, jenž náleží ku korunovačním klenotům království Českého.

Kdykoli na vlast naši doléhaly kruté rány, v souženích, v úzkostech a na válečných výpravách proti útočícím nepřátelům, volávali Čechové ku sv. Václavu. A nevzývali ho nadarmo. Sv. Václav chránil dědictví svého a neopouštěl ho, ani když Čechové se mu zpronevěřili, opustivše cestu svaté víry, po níž on lid svůj vedl. Národ náš octl se vlastní vinou v hrobě, že zaslepení vůdcové jeho pohrdnuvše dědictvím sv. Václava, roztrhali náboženskou jednotu jeho a uvrhli jej do bludů, divých zmatků a hrozných svárů, z nichž jen cizí živlové kořistili. „Otcové naši zhřešili a není jich, a my nepravosti jejich neseme. Milosrdenství Hospodinovo, že jsme do konce nevyhynuli“. (Pláč Jer. 5, 7; 3, 22.)

Vzkříšení a znovuzrození národnosti české nazývají znalci divem; věříme, že div ten učinila Prozřetelnost Boží na přímluvu sv. Václava. Kéž národ náš znovuzrozený kráčí po šlépějích sv. Václava! Předkové naši s chloubou zvali se rodinou Svatováclavskou. Žel Bohu, vrhají se poznovu mnozí zbloudilí, nehodní potomci jejich, na dědictví sv. Václava. Krvavé slzy měl by ronit každý upřímný vlastenec, vida, jak na této Svatováclavské půdě rozmáhá se náboženská lhostejnost, ba jak i pohanství odvažuje se tu již zdvíhat drze hlavu svou, jak chasa zaprodanců antikristových otravuje lid náš nevěrou a podkopává tisícileté základy osvěty a mravnosti křesťanské, na nichž národ náš ode dnů svatých bratří Cyrila a Metoděje stál, mohutněl a prospíval. Doufejme, že sv. Václav i tentokrát národu našemu pomůže a nedá mu zahynout v potopě nevěry a mravní zkázy, ale přičiňme se také sami o to! Vštěpujme obzvláště mládeži naší zásady sv. Václava, aby následovala starých zbožných Čechů; pečujme o to, aby rodiny naše byly štěpnicemi víry a ušlechtilé mravnosti křesťanské, starejme se o to, aby veškerý náš veřejný život národní byl provanut duchem sv. Václava! Buďme lidem Božím, rodinou Svatováclavskou!