Co je potřebné, abychom my, jako křesťané mohli žít pravdivě? Jak dosáhneme jednoty mezi sebou? Je to ta nejpotřebnější a současně ta nejtěžší věc. Často není možné s druhými ve společenství mluvit o jejich problémech a ukázat jim na kořen: „Podívej se, ty máš tuto chybu, musíš s tím něco dělat. Ty si držíš tuto věc, tento postoj a bere ti to 90 % požehnání a všech milostí, které ti Bůh dal.“ Když to druhému povíš, starý člověk (tj. naše porušená přirozenost) reaguje tak, že se urazí a uteče i ze společenství i od Krista. Co to v nás je? Problém je také v tom, že jsme většinou pod tlakem, jsme v duchovním boji, a proto není možné říct bratrovi o chybách, protože by neměl sílu dále bojovat. Člověk musí mávnout rukou, udělal chybu, udělal, nedá se to teď řešit, musíme jít dál, protože jsme v boji. Bůh nás postavil do této situace a my si s pokorou uvědomujeme svou bídu i to, že by to tak nemělo být, ale musíme čekat až dozraje čas.

Člověk musí být při službě druhým velmi opatrný a naučit se vnímavosti na Ducha Božího, aby mohl duchovní operaci provést. Přitom sám musí mít ochotu nechat se skrze bratry Ježíšem operovat. Je třeba, abychom měli důvěru jeden vůči druhému, věděli, že ten člověk, který mi tuto duchovní službu prokazuje, to dělá proto, že  mě má rád, že ve společenství mě mají rádi, že společenství mě potřebuje, že Bůh mě potřebuje. A být si vědom: ano, já mám tato pozitiva, konkrétně toto je mé pozitivum a každý to uzná, ale já mám také negativa, a proto chci podstoupit duchovní operaci – nechat „nádor“ vyoperovat a chci, aby se rána postupně a pomalu uzdravovala. Chci to proto, abych nepracoval pro Boha jen na 5%, ale na 95%.  My většinou jedeme jako parní lokomotiva – 5% užitku, funí to, supí, sice jedeme, ale bohužel... Jestliže chceme žít pro Krista na 95%, musíme činit pravdivé pokání, a to jak osobně, tak i ve společenství.