Bližního máme milovat jako sebe

Člověk by měl mít tzv. svatý egoismus. Pamatovat na sebe. Protože bližního máme milovat jako sebe. A jak máme milovat sebe? Tak, abychom získali věčné dobro. Když mám bližního milovat jako sebe, pak pro něj chci také nejvyšší dobro, chci, aby měl věčný život, i když ho někdy proto musím třeba i pokárat. Kristus řekl, že i své nepřátele máme milovat, odpouštět jim, žehnat, ale také je máme napomínat. Můžeme jim tu lásku prokazovat třeba i bičem, ale musí za tím být láska, tedy že chci jeho nejvyšší dobro. Kdybych já si měl vybrat, že budu celý život trpět, že budu paralyzovaný, slepý, že budu mít všelijaké vředy, ale nepůjdu do pekla pak říkám: „Pane, jenom do pekla ne, a v tom všem ostatním, buď Tvá vůle! Tady na zemi mě Pane řež, bij, pokořuj, protože já se mám rád – to je 2. přikázání Boží.“ Nejdříve máme milovat Boha celým srdcem a bližního jako sebe. Tak přesně miluji i bližního. Kdybych já měl dostat rakovinu, ale být tím spasen před peklem, tak řeknu: „Aleluja, třeba klidně i dnes“. Ale to samé přeji i svému nepříteli: „Pane, aby nešel do pekla, je-li Tvá vůle, abys na něj poslal tresty a zachrání ho to, já chci za každou cenu nejvyšší dobro toho člověka.“ To je vrchol čisté lásky. To, co chci pro sebe, to chci i pro svého bližního. Je jen jedna norma – abych já byl spasen a aby on byl rovněž spasen.

Potřebujeme pomoc církve vítězné

Když projevujeme milosrdenství zesnulým, a navíc těm, kteří jsou s námi pokrevně spojeni, naši dědové, pradědové, naše rodiny, kterým jsme pomohli svými modlitbami a svými oběťmi, a pokud oni už jsou v nebi, budou se za nás přimlouvat. Jim, kteří už znají pravdu, nejvíc leží na srdci, abychom nebyli zavrženi, abychom vytrvali v boji proti hříchu, abychom nezradili Krista, abychom byli moudří a stále před sebou viděli poslední cíl, abychom se nenechali oklamat různými pastmi nepřítele, a nejen nepřítele, ale i hříchu, který je v nás.

V duchovním boji, potřebujeme pomoc církve vítězné, těch, kdo už jsou v nebi. Proto se můžeme obracet na Přesvatou Bohorodičku, na svaté apoštoly, mučedníky a prosit je o pomoc, ale takový osobní vztah máme vždy vůči těm, jakým jsme už pomohli do nebe. Mám si klást otázku: Pomohl jsem alespoň jedné duši do nebe? Je třeba, aby tam byl celý oblak přátel, kteří mi budou pomáhat už nyní v boji a hlavně v hodině smrti. Nemáme tedy zapomínat na duše v očistci, zvláště na naše pokrevní – děda, babička, praděda,.... až do čtvrtého kolene. Máme pamatovat na ty, které jsme znali, kteří už jsou na hřbitově. Volají o pomoc! Co jim pomůže? Kdyby někdo viděl člověka, který trpí a prosí o pomoc, ale místo pomoci by jen máchl rukou a šel dál, každý by řekl – ten člověk nemá srdce. Když o utrpení vím, mám zodpovědnost. Duše v očistci na nás také volají. Ony sice už nemohou věčně zahynout, ale velmi trpí. Pokud s nimi máme soucit, milosrdenství, snažíme se jim pomáhat.

Když si v modlitbě vzpomeneme na své předky, váže nás určitá povinnost lásky, možná že někteří z nich už jsou v nebi, ale Pán i tak modlitbu příjme a dá milosti tam, kde je to potřebné. Naše modlitby za ně pomáhají zpětně i nám. Určitě žádná z modliteb, které pronášíme za duše v očistci, není zbytečná.

Příklady:

Existuje mnoho příkladů. Roku 1649 jeden vydavatel církevních knih, který vydal knihu o duších v očistci, napsal svědectví. Dopis poslal představenému jezuitského řádu. Popisuje dvě zkušenosti. Měl čtyřletého syna a ten z ničeho nic dostal vážnou chorobu, chřadl a chřadl a lékaři mu nemohli pomoci. Vypadalo to s ním tak zle, že už připravovali pohřeb. S bolestí, ale s vírou se modlil. Dostal myšlenku, že když Bůh chlapce uzdraví, obětuje 100 knih o duších v očistci a zadarmo je zašle do různých klášterů, aby se lidé více modlili za duše v očistci. S vírou se dále modlil a cítil, že tu myšlenku mu dal Bůh. Šel domů a chlapec po několika dnech začal jíst a nakonec se uzdravil. Ale za tři týdny zvláštně onemocněla jeho žena, velmi rychle nemoc postupovala, ztratila řeč, byla paralyzována a lékař ho připravoval na její blízkou smrt. Znovu se modlil, tentokrát za svou ženu. Znovu dal slib, že jestliže ji Bůh uzdraví, rozdá dalších 200 knih. Když se vracel z chrámu, vyšla mu vstříc jeho matka a radostně mu oznamovala, že jeho ženě se ulevilo, začala mluvit a hýbat se. Za tři týdny byla úplně zdravá. Zlom nastal právě v tu hodinu, kdy se modlil. Tak jej Bůh odměňoval za to, že chtěl šířit knihu s cílem, aby se lidé modlili za duše v očistci.

Benedikt XII., papež, také vypravuje zkušenost o jednom muži, který se jmenoval Christo Uho a vstoupil do dominikánského řádu. Už jako chlapec žil zhýralým životem. Hazardní hry, nečistota a věčné spory byly na denním pořádku. Byla to jistá cesta do pekla. Každý den se však modlil za duše v očistci. Jednoho dne Uho najednou pocítil, že se jeho srdce změnilo. Byl přitažen nebeským světlem a začal vést takový způsob života jako svatý Dominik. Dosáhl velkého duchovního pokroku. Byl si vědom, že mu to vyprosily duše v očistci, za které se každodenně modlil.

Jeden muž byl alkoholikem a nemohl se této závislosti zbavit. Večer chodíval do hospody a pak se vždy vracel opilý. Dával si stále předsevzetí, že už to bylo naposledy, ale nikdy je nedokázal dodržet. Když už neviděl východisko, napadla ho myšlenka: budu každý večer chodit buď do kapličky nebo na hřbitov a budu se půl hodiny modlit za zemřelé. Když to tak dělal nějakou dobu, najednou zjistil, že už není alkoholikem, že už mu alkohol nechutná. Bůh ukázal, že když prokázal milosrdenství duším zemřelých, pomohl nejvíc sám sobě.

Svatá Gertruda, obětovala velké utrpení za duše v očistci. Když umírala, dostala velké deprese. Ďábel jí nalhával, že bude zavržena, že se sice modlila za duše v očistci, ale že za své hříchy nekonala řádné pokání. Starala se o druhé, ale o sebe ne. Přišla na ni hrůza. Prožívala velká vnitřní muka. Pak se jí zjevil Pán Ježíš a řekl jí, že se nemusí bát: „Moje dcero Gertrudo, musíš vědět, že já ti odpouštím všechny tresty, které na tebe čekaly, protože já jsem všem, kteří se kvůli Mně zabývají Božím dílem, slíbil stonásobnou odplatu. Chci tě tedy slavně odměnit za tvou dobročinnost. V čase tvé smrti pošlu k tobě všechny duše, které jsi vysvobodila z očistce, aby vzaly tvou duši a s radostnou vděčností ji doprovodily do nebe.“