„A proto, když bys obětoval na oltáři svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě,nech svůj dar tam před oltářem a jdi a nejprve se smiř se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj odpůrce nevydal soudci a soudce zřízenci a byl bys vsazen do vězení. Amen, říkám ti: Rozhodně odtamtud nevyjdeš, dokud nevrátíš poslední haléř.“ (Mt 5,23-26).

Kdy se mám smiřovat se svým protivníkem? (Mt 5,25) Ještě na cestě, to znamená v čase. Když já odpustím, Bůh vidí, že jsem milosrdný a bere i vůči mně míru milosrdenství. Jestliže se dožaduji spravedlnosti a chci, aby Bůh bratra trestal a mám hněv ve svém srdci, Bůh řekne: „Dobře, ty chceš, aby na druhého dopadla spravedlnost, ale ty pod ní spadáš taky. I od tebe bude vzata míra milosrdenství“. Bez milosrdenství však nikdo nemůže být spasen. Tedy byl bych hloupý, kdybych se dožadoval spravedlnosti. Ježíš řekl: „Metanoite“, změňte myšlení. My myslíme podle norem světa. Myšlení světa nepočítá vážně s posledními věcmi člověka, nepočítá s Božím soudem ani s věčností. Smysl života ve světě je postaven na marnosti. Lidé také pracují, trpí, mají své problémy, ale drží je duch světa, marnost.

Co má Pán Ježíš na mysli, když říká: „Smiř se s protivníkem ještě na cestě“? Smířit se na cestě znamená, že se mám smířit ještě teď v čase. Je zde však jedna podstatná věc – pokud po mně protivník chce, abych se zřekl Krista, nikdy to neudělám. To ať mě dá raději do vězení nebo i zabije. Pokud se však jedná o nějakou věc, která se nijak nepříčí věrnosti Pánu Ježíši, pak svého protivníka odprosím, pokořím se před ním, nebudu ho zbytečně rozčilovat, nezůstanu ve své pýše, smířím se s ním ještě na cestě.

A kdo je podle Mt 5,23 můj protivník? Když se napětí mezi mnou a bratrem neprojevilo navenek, je pouze v srdci, je potřebné, abych vzbudil dokonalou lítost a zároveň mu odpustil – já odpouštím a také vnitřně prosím o odpuštění. V tomto případě jdu za svým bratrem jen duchovně, to znamená – na modlitbě před Boží tváří prožiji toto dvojí odpuštění. Když je však skutečně otevřené nepřátelství, je třeba se modlit a hledat, co mám dělat, zda mám jít za ním, pokořit se, omluvit a prosit za odpuštění, prostě musím ze své strany udělat, co mohu. Když on se nechce usmířit – nechce, pak s tím nic nenadělám. Musím se modlit a pokořovat před Pánem dál a hledat Boží řešení. Důležitý však je můj postoj odpuštění – v evangeliu je napsáno: „Smiř se nejprve se svým bratrem a pak přijď a přines svůj dar.“ Je tam slovo: „Jdi a smiř se nejprve...“ a dále je napsáno „jestliže tvůj bratr má něco proti tobě.“ Člověk by si mohl říci: „Co mi je do toho bratra, když je hloupý a chodí nadutý, já jsem mu nic zlého neudělal. Jestli má něco proti, ať přijde a poví. Co já bych k němu chodil? Když se nade mnou pohoršuje, ať přijde sám a řekne. On je vinen, ne já.“ Ale právě ta nevinná strana má udělat první krok. Proč? Protože ďábel toho, kdo je v temnotě viny, oklame a on si myslí, že vinen není, že vinen je ten druhý. Je třeba znát tento duchovní systém. V takových situacích se člověk musí velmi modlit a doslova vnitřně zapřít samého sebe. Pak udělat krok víry, pokořit se a druhému laskavě říci svou omluvu. Jakmile toto člověk udělá, a věřte, musí se do toho velmi, velmi nutit, když to však udělá, najednou dostane světlo a uvidí, že i on má v té věci vinu. Je zajímavé, že to Boží světlo Bůh dává skrze neustálé pokání. Svatost nespočívá v tom, že člověk nejí, nepije, jen se postí. Můžeme se postit. Nic proti postům, také se postíme, ale v tom není svatost. Svatost je v tom, abychom žili Boží přítomnost, to znamená, že máme počítat s Bohem. Abychom byli v Božím světle, musíme neustále činit pokání. Tedy před Bohem se vždy i z malé věci kaji. Přijde nějaká hříšná myšlenka, hned se obracím k Pánu: „Bože, odpusť mi.“ I tento hřích mě pak tlačí k Pánu. „Těm, kteří milují Boha všechno napomáhá k dobrému.“ Všechny věci, vše napomáhá, dokonce i ďábel i celé peklo napomáhá k dobrému, všechno, i má slabost i můj hřích. Protože Bůh, když dělám pokání, mi ukáže mé srdce a já si pomalinku uvědomuji, že je třeba v Boha ještě více doufat. Když udělám první krok, to znamená pokořím se, dostanu světlo. Funguje to stoprocentně: za pokoření Bůh vždy dává světlo. A pak dá světlo i tomu bratrovi. Já si uvědomím svůj hřích, ale svůj hřích si uvědomí pak i on. Kdybych já si hřích nepřiznal, blokuji světlo i jemu. Kdybych já s pokořením čekal, ani on si svůj hřích neuvědomí, ani já. Právě ten, kdo je nevinný, má udělat první krok. Je to nelogické, nenormální, je to však psychologie Boží, která počítá s dědičným hříchem v nás. Moderní psychologie s ním vůbec nepočítá, je k ničemu. Psychologie určité pravdy řekne, ale takovým způsobem, že na skutečné východisko vůbec neukáže.

Pokud nenastane usmíření s protivníkem, co bude se mnou? Budu uvržen do vězení. To je obsaženo i v modlitbě Otčenáš. V Otčenáši máme sedm proseb, ale jen k jedné prosbě – „odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům“, je dovětek: „Když vy neodpustíte, ani váš nebeský Otec vám neodpustí“. Tedy – Otče, odpusť, jako i my odpouštíme. Pokud já neodpouštím, nebude ani mně odpuštěno. Když člověk má problém, pořád se zpovídá, a přesto má pocit, že stále má nějaký nepokoj. Kněz se ptá: „Dokážete odpustit svým nepřátelům? To je první věc. Jestliže dokážete, přijde vám pokoj do duše.“ Pokud jim nedokáže odpustit, tak se může zpovídat stále, a stále bude mít v srdci nepokoj. Ale když odpustím, vnímám, že Ježíš odpustil mně. Dávám mu všechny své hříchy, přijímám Jeho svatou krev, On za mě zemřel, já Mu věřím: „Kdybych teď zemřel – žádný očistec! Teď, v tuto chvíli věřím, Pane, já Ti tyto své hříchy dávám tímto úkonem lásky, živé víry, ano Tys za to zemřel, ano za tyto hříchy je smrt, smrt věčná, ale Tys za všechny mé hříchy zemřel, za hříchy celého mého života!“ A to vše je spojeno s tím, abychom i my odpouštěli. Když mi Bůh odpustil 10000 talentů, i já mám těch 100 denárů bližnímu odpustit.