Žid. 10,17 A na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. Kde pak jest odpuštění jich, není potřebí více oběti za hřích.

Když se stavíme do světla, pod moc Ježíše Krista a Jeho krve a dáváme Mu své hříchy – připomeňme si den, měsíc a rok svého narození: „Pane, od tohoto data, kdy jsem se narodil, do dnešního dne, všechno dávám do světla. Všechny mé nepravosti, všechny zlé myšlenky, všechny skutky a slova, Pane teď stojím před Tebou, já jsem hříšník, já toto všechno dávám pod moc Tvé svaté krve a věřím, že Ty Jsi, Ježíši, zemřel za všechny mé hříchy.“ „...a krev Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu.“

Každý z nás musí znát podstatu dokonalé lítosti. S lehkými hříchy nemusíme stále chodit ke zpovědi. Když se připravujeme ke zpovědi, je třeba si nejprve uvědomit, čím jsem Bohu způsobil největší bolest. Co mi svědomí nejvíce vyčítá. Pak druhá věc: Co je má slabost? Kde se projevila? Třeba bojuji s tím, že mám problém s přejídáním nebo léčím nějaké své duševní rány, z kterých mě Bůh už vysvobodil, ale stále se projevují. Je třeba se vždy znovu pokořit a hned to dát Bohu. Pak, ve zpovědi, když to vyznám i před člověkem, je to pro mě ponížení a právě když to udělám, Bůh mi dá za ponížení světlo. Nemá cenu ve zpovědi vyjmenovávat celý sešit hříchů. To nemá smysl. Mám se připravit a vyznat jeden nebo dva hlavní hříchy a pak pár dalších a jsem za pár minut vyzpovídán. A pak, po zpovědi, poté, co dostanu rozhřešení, pokud mám něco vážného, mohu ještě říct podstatu svého problému.

I když jde o lehké hříchy, ze kterých není povinností se zpovídat, je dobré, abychom tuto duchovní „hygienu“ měli. Ale i když chodíme ke zpovědi pravidelně, například jednou za dva týdny či za měsíc, vůbec nejlepší je dávat hříchy Bohu hned. Udělám hloupost: „Bože, já jsem se přejedl“, nebo: „nechal jsem se svést kamarády, když mi řekli – ty nejsi chlap, když nepiješ. Vím, že to nemám dělat, ale vzal jsem si jednou, pak podruhé a zase jsem se nechal oklamat. Ale teď stop! Pane, odpusť mi, že jsem udělal takovou hloupost.“ Pokořit se, přiznat si, že jsem prohrál a nepokračovat v hříchu dál. Naučit se zastavit a chodit v pravdě. Neříkat: „To nemá smysl se zastavovat, beztak musím jít ke zpovědi, to už nemá smysl... už jsem to pokazil, už ten volant pustím...“ Ne! Udělal jsem hloupost, ale znovu ten volant chytím a jedu dál. To je potřebné! Starý člověk v nás je podlý, musíme se stavět do světla: „Ano, toto ve mně je, udělal jsem hloupost, ale teď jsem Bože, před Tebou.“ Jít do světla, nenechat se svést, aby mě duch lži dostal znovu do závislosti. Stop! „Pane, já jsem zhřešil, ale teď znovu začínám. Pokazil jsem to, mám z toho bolest, ale dál v tomto směru už ani krok! Měním směr, jdu za Tebou Ježíši!“

Nebo máte stráž o druhé v noci, zaspíte, už je půl třetí a přicházejí myšlenky: „Á, to už nemá smysl... Ne! Vstanu a budu se modlit, i kdybych se měl modlit třeba i pět minut.“ Mít odvahu, když udělám chybu, postavit se před Boha a neříkat, že to nemá smysl.  Má to smysl – postavit se před Boha jako hříšník má vždy smysl – a pak nás Bůh pomalu uzdravuje.