Co to je – Kristova přikázání? Co je Desatero, je jasné. To jsou Boží zákony, vyjádřené 1., 2., 3., až 10. – jasným, Božím přikázáním. A co to jsou Kristova přikázání? Je to to samé, nebo je to něco jiného? Vůbec se o tom nemluví, nezdůrazňují se. Nikdo nás jim neučil. Kristova přikázání jsou částečně vyjádřena v Ježíšově horské řeči, dále ve slovech, která pronesl Ježíš v noci před svou smrtí a rovněž je Ježíš pronáší na jiných místech v Písmu svatém. Jeho přikázání zasahují srdce, týkají se toho, co člověk prožívá vnitřně. Například: 6. Boží přikázání říká: „Nezesmilníš!“, ale Kristovo přikázání říká – už když očima hledíš žádostivě, zhřešil jsi ve svém srdci. Nebo 5. přikázání: „Nezabiješ!“, ale Kristovo přikázání říká – už ve svém srdci, když nenávidíš bratra, hřešíš a stahuješ na sebe spravedlivý trest. Kristova přikázání vedou k podstatě Desatera – k přijetí ducha přikázání! Nejde o zákonické plnění norem, vše si zaškatulkovat, splnit podle svých představ a pak z toho být pyšný – ó, splnil jsem, já jsem dobrý, já jsem výkonný, přímo rekordman – a na druhé se dívám shora. Pýcha přijde automaticky.

Kristova přikázání naproti tomu otvírají oči na podstatu. Seberealizace zákoníků a farizeů tím ztrácí pole působnosti. Kristus říká: „Následujte mě. Učte se ode mě, jsem tichý a pokorný“. Jeho přikázání jsou základem pravdivého vztahu k Bohu.

Hlavním Kristovým přikázáním je: Ztratit svou duši pro Něho a pro evangelium. Pro Něj ztratit duši! Kdo ji neztratí – konec. Zahyne! Musí ji ztratit pro Krista, protože jinak by duševno, spojené s pýchou a s infekcí, která v něm je, nakonec duši zahubily.

Vnějškové zachovávání Božích přikázání nestačí. I hinduisti a buddhisti mají své morální kodexy, Konfucius také dokázal mudrovat, jaká má být společnost, jak slušní mají být lidé... Ale je to jako výbuch pýchy, zevnějškové bontony, úsměvy, ale v podstatě nelítostně sledují jeden druhého – to je to pokrytectví. Starého člověka v nás můžeme na chvíli stlačit, schová se, ale při první příležitosti se znovu vymrští jako pružina. Anebo farizeové se svou tzv. maloměšťáckou morálkou. Co to bylo? Neobrácení církevníci a všelijací úředníci, když bylo u vlády oficiální křesťanství, klidně dokázali zachovávat jakýsi křesťanský bonton, ale v kořeni zůstala pýcha. Podstata křesťanství jim unikala.

Ale Kristova přikázání jdou ke kořenu. Bůh chce, abychom Ho milovali, to znamená – ztráceli pro Něho, cele se dali a nehledali sebe, ale Jeho. Tím pak najdu a zachráním sebe. Když člověk chce zachránit sebe vlastními silami, ďábel i starý člověk ho oklame a nakonec skončí v žumpě různých okultismů, nečistoty, zvrácenosti, pýchy, mamonářství, kariérismu a jiných otrockých závislostí. Zamotá se jako moucha v síti pavouka.

„Kdo má moje přikázání...“, říká Ježíš. (J 14, 21 ) Skrze jejich zachovávání chce naše srdce, naše myšlení: „Změňte myšlení“, to je Jeho první přikázání, které začal hlásat, když veřejně vystoupil: „Změňte myšlení a věřte evangeliu.“ „Kdo neztratí všechno, co má, nemůže být mým učedníkem.“( Lk 14,33) Evangelijní radikalismus je podmínkou pravdivého následování Krista. Nejen toto a toto si budu zevnějškově zachovávat, abych měl bonton, to mi vyhovuje, ať mě pokládají za slušného člověka a přitom budu schizofrenik, budu si žít svým životem. V podstatě pak člověk je, jak to Ježíš říká: „obíleným hrobem“. To řekl o farizeích. Zevnějškově vystupují jako svatí, ale v podstatě jsou to obílené hroby, uvnitř rozklad – hnůj. Kristus nechce, abychom byli obílené hroby. Kristus chce, abychom šli k podstatě. Tedy podstatou je umírat sám sobě. „Stále jsme vydáváni do Kristovy smrti.“ (2 Kor 4,10) To znamená zříkat se vlastní vůle, znovu počítat s Bohem, znovu mít svůj hřích před sebou, stále činit pokání, přiznávat si, co ve mně je, mít bolest nad tím, že je ve mně jed dědičného hříchu, který mi může kdykoliv nečekaně podrazit nohy. Člověk je schopen se vzbouřit a podepsat čertovi peklo, protože on umí lež tak podat, tak profesionálně oklamat, že člověk začne cestu do záhuby pokládat za největší dobro, za pravdu a znovu uvěří jeho staré lži: „Budete jako bohové“ – bohové, ale s rohama!

Tedy jak to je? Co to jsou konkrétně ta Kristova přikázání? Chceme vědět, co to je, když Ježíš říká: „Moje přikázání.“ „Blahoslavení chudí duchem“, to je první. A poslední blahoslavenství je: Když na vás budou plivat, pronásledovat, pokládat vás za zločince, za heretiky a nevím, co ještě, za nějaké nebezpečné sektanty, tak se radujte, protože máte odměnu v nebi!

První: „Blahoslavení chudí duchem.“ Člověk si pořád hlídá: „Jak se na mě dívají druzí?“ To je zlé! Já se mám ptát, jak se na mě dívá Bůh! Člověk musí mít zdravou drzost postavit se proti proudu. Chcete po mně zradu? Trhněte si nohou! Umět se dívat zpříma, umět se zasmát: „Co chcete? Já v hodině smrti obstojím! Teď na mě křičíte, ale jak budete umírat, permoník se vám bude smát. Já se vám smát nebudu, já bych nad vámi plakal. Teď mu sloužíte a on se vám pak „odmění“, že jste se nechali tahat za nos. Vy nebojujete proti mně, vy bojujete proti Kristu a sami proti sobě“.

Starý člověk, ten dědičný hřích v nás, ten se dovede přímo s abnormální drzostí stavět proti proudu zdravých principů a drze vystupovat i proti Bohu. Věří lži a bude se obětovat až na smrt pro peklo a čerta, ale pro Krista ani prstem nehne. A kdyby pro Krista, ale ani vpravdě pro sebe ne. Milovat Boha, to je de facto milovat sebe, ale pravdivě, abych byl spasen. A to nikdo nechce. Co to je za oslovina v nás ten dědičný hřích! Tak buď svatý egoista – chtěj být šťasten! Věčně šťasten! Svatý egoismus! Ale to ne, to starý člověk nechce! Prostě prodá duši za nějakou hloupost, stane se narkomanem, potom dostane AIDS, stane se bezdomovcem, žebrákem, lidi na něj plivají, a ještě po smrti ho čeká peklo. Proč? Protože uvěřil ďáblu, falešnému dobru, chtěl tzv. svoje dobro, chtěl být šťasten v hříchu. Tak vypadá to „své“ štěstí. A viděl na druhých, kam to spěje a stejně se nepoučí a jde dál toutéž cestou do propasti.

Proč to ale je? Nejsou proroci, bojovníci, kteří by zvěstovali, co je v duchovním boji aktuální teď, pravdiví politici, apologeti, muži, kteří by byli skutečně Božími bojovníky bojujícími za život věčný. To by bylo hrdinství – jdeme i život dáme! Pro co dávají lidé životy? Pro hlouposti, pro nesmysly, „za císaře pána a jeho rodinu“, za to dávali své životy za první světové války, za druhé za Hitlera a Stalina – ale pro Krista ne. A to byly miliony. A pro Ježíše nic. Nic! A pravdivě pro sebe taky nic! Každý jen hledá sebe. I do klášterů jdeme, a stejně zase hledáme sami sebe. Bože, co to v nás je! Chudák Ježíš, já bych na Jeho místě nechtěl být. Mít takovou sebranku – co jste si upekli, teď si to snězte! A On se obětuje, klepe 60 – 70 let, a plivají mu do očí, jako žebrák, chce nás spasit a my – za nic Ho nepokládáme.

Člověk se na to s bolestí dívá a křesťanství je tak prohnilé, nepružné. Bože, co máme dělat? Dej nám program! Dej nám program a Ducha! Co máme dělat?! Dej nám! Ale Bůh nám nedává, protože nejsme hodni. Protože bychom Jeho program asi nepřijali. Pořád si děláme své programy. Mohamedáni mají program, jedou jako fretky, jehovisté mají program, jedou jako fretky... masoni, satanisté mají program, obětují se, a jdou do pekla. Oni vědí, co chtějí a všichni do toho dají celou duši. A křesťanství, to je takové poletování, jako nějaký ptáček, který si dělá, co chce, svévolně. Co to je za křesťanství? To není křesťanství, to je komedie. To je jen farizejství a povrchnost. Pane, pronikni naše srdce! Tak si uvědomte – smrt! Nevíš den ani hodinu. Buď připraven. A lidé žijí, jakoby smrt ani neměla přijít, jakoby to bylo něco z nějaké cizí planety. Já si vzpomínám, když jsem byl jako chlapec, když zemřela máma jednomu kamarádovi, on byl o rok mladší, já jsem měl 7 a on 6, když ji pochovávali a když jsem stál u hrobu, uvědomil jsem si – ještě jako malé dítě – i já zemřu. Bylo mi to jasné. A lidé – nic! Ztuční srdce a člověk žije tak, jakoby ani smrt neměla přijít, ani Boží soud jakoby neměl přijít, ani věčnost jakoby neměla přijít. Když už nevěří ve věčnost – tak ale nevěřit, že přijde smrt?! Všechno, co máš, ti seberou, nic si do hrobu nevezmeš! A lidi hrabou a hrabou, a o duši se nestarají. To je také ten dědičný hřích v nás. Zastavme se, obraťme se, dokud je čas!