Misii můžeme dělat i modlitbou. Hlavním slovem je: „Ty ve mně. Ty ve mně, Ježíši“. V duchu řeknu: „Ty ve mně“ a pak dodám „i v bratrovi i v sestře“. V této misii modlitbou začínám v druhém vidět vírou Krista. Musím ale nejprve pohledem víry vidět Krista v sobě.

Ježíš na posledním soudu řekne: „Co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili a co jste neučinili, ani mně jste neučinili.“ Ježíš mluví o činnosti a nečinnosti. Máme vyvíjet pozitivní činnost, která má být spojena se vztahem k bližnímu, ale v podstatě má být motivována tím, že ji člověk dělá pro Krista. Pán Ježíš sám říká: „Mně jste učinili.“ Tedy to znamená, že Kristus se skrývá v tom svém nejmenším, je v něm. Ale v podstatě neskrývá, spíše – je v něm skrytý jako ve vězení.

Ježíš mluví o 6 věcech, které bude při posledním soudu jmenovat – byl jsem hladový a dali jste mi najíst, žíznivý, a napojili jste mě, byl jsem cizincem a přijali jste mě, když jsem byl nahý, oblékli jste mě, když jsem byl nemocný, navštívili jste mě a pak poslední – „když jsem byl ve vězení, přišli jste za mnou“. Tedy jde o proces – jít za Kristem.

„Když jsem byl hladný, dali jste mi najíst.“ Když ďábel řekl Kristu na poušti, aby proměnil kameny v chléb, On mu odpověděl: „Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z úst Božích.“ Máme dát hladovým lidem ten pokrm, který vychází z úst Božích. Jistě, když člověk v  mimořádné situaci vidí člověka, který nutně potřebuje i fyzický pokrm, a odmítne mu pomoci, je to hřích a cynismus. Ale v čem spočívá podstata problému? Dělat charitu? Ta je dnes často hrubě zneužívána – zednářské charity, které se skrývají pod křesťanskými názvy, neznamenají skutečnou pomoc, ale jsou prostředkem manipulace. Jít tedy někam do Indie? Nemusíme tam chodit, protože hinduisté a buddhisté jsou už tady – z odpadlých křesťanů. Ježíš řekl apoštolům: „Nejprve běžte k  zahynulým ovcím izraelského národa.“ I tito jsou zahynulé ovce. Jejich otcové, dědové byli křesťany, celé generace, po 1000 let. Ale pro naši lhostejnost, protože nedáváme hladovému Kristu pokrm, tyto duše odpadly a přijaly falešný pokrm, falešnou ideologii a staly se z nich nositelé ďábla. Cesta hinduismu, cesta buddhismu, je cestou egoismu, cestou lži, cestou sebespasení – pyšného odmítnutí Božího milosrdenství a Boží lásky.

Boží slovo: „Co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili a co jste neučinili, ani mně jste neučinili“ můžeme vysvětlovat sociálním způsobem, ale toto slovo má především duchovní dimenzi. Kristus je v nás. Boží slovo to neustále zdůrazňuje. Kolikrát je jen v listu apoštola Jana řečeno, že Bůh je v nás, že Kristus je v nás. Víme, že křtem jsme byli ponořeni do Kristovy smrti a dostalo se nám nového života. Jan Křtitel řekl: „Uprostřed vás stojí ten, kterého neznáte.“ Kde jsou dva nebo tři, Kristus je uprostřed. Co to je církev? Je to živý organismus Krista. Dáváme Kristu pokrm, aby Tajemné tělo Kristovo rostlo? Jde o duchovní pokrm a duchovní nápoj. „...kdo podá číši vody jednomu z mých nejmenších.....“ Když jste ji podali prorokovi, protože je prorok, dostanete odměnu proroka. Jde ale o to – podat číši vody Kristu, a to tehdy, když na Něj všichni plivají a kdy se za Něj stydí, kdy se jen filosofuje o nějakém kosmickém Kristu, o nějakém Kristu New Age. Když v této době někdo přijde a vydá živé svědectví o Kristu, dívají se na něj jako na blázna. Všichni se postaví proti němu, i kdyby to bylo přímo na teologické fakultě. Dostane sprchu, že si to zapamatuje. Zesměšní ho jako hlupáka a fundamentalistu, protože o živém Ježíši se svědčit nesmí! A On v těch duších hyne a touží po tom, abychom Mu dali napít. V těch maličkých, kteří byli pokřtěni a ještě mají kapku víry, je Ježíš jako žíznivý a téměř umírající. A my? Nedáváme Mu pít, protože se stydíme, protože bychom měli problémy nebo by se nám někdo smál. A právě tomuto maličkému bratru máme dát ten duchovní nápoj – živé svědectví, které vyžaduje hrdinství.

„Když jsem byl ve vězení, přišli jste za mnou. Když jsem byl nemocný, navštívili jste mě.“ Kristus je v nás jako ve vězení. Kdo Ho vězní? Vězní Ho systém starého člověka v nás, hřích, který je v naší duši. Systém klamu a lži, systém různých závislostí, do kterých se člověk dostal, různé bontony a farizejské metody a pohledy, jak má člověk co chápat a co se sluší. Z těch světských norem je vybudovaná jakási struktura, vězení v nás, kde je živý Kristus bezmocný, nemá tam vládu. Tam má vládu struktura lidské pýchy, která sice mluví o Kristu, ale s živým Kristem nemá nic společného. Když člověk otročí vášním a stanou se mu prvořadou věcí, drží Krista ve vězení. Je to vidět například na dětech, když se dostanou do puberty – táhne je to do vášní, do nečistoty, ale co hlavně? Začnou se stydět za křesťanství a za víru.

Ježíš říká: „byl jsem ve vězení.“ Ježíš je ve mně ve vězení. „Pane, já chci vědět, kdo tam je tím strážcem, kdo Tě tam drží, kdo má klíče od toho vězení?! Je to nějaká duchovní svázanost, jsou to závislosti, slepota, lenost nebo svévolnictví?“ My Ježíše v tom vězení ani nenavštěvujeme. Proto máme zajet na hlubinu a tam se s Ježíšem setkat.

Když za jedním světcem přišla zoufalá matka a stěžovala si, že se syn dal na špatnou cestu a nechce nic slyšet o Bohu, on jí řekl: „Když teď syn s vámi o Bohu mluvit nechce, mluvte s Bohem o vašem synu.“ Znamená to – konkrétně se za syna modlit. Člověk si v takové modlitbě může duchovně uvědomit Krista v jeho duši. Ale nejprve sám musí být svobodný a otevřít dveře Kristu ve svém srdci, aby pak mohl otvírat dveře v duších bližních. Jak sobě – tak tobě. Pokání začíná ode mne. Nedá se začít s misií, pokud sám nejsem obrácený. Když jsem obrácený a začnu misii, budu za ni bitý. Pokud jsem ve víře slabý, duch nevěry, nečistoty, zvrácenosti, alkoholismu, světa a farizeismu, který drží duše, se mnou zatočí. Kolik charismatiků šlo do semináře a kde skončili? Skončili jako největší farizeové a zrádci. Šli tam i obrácení chlapci, ale nezakořenění v Kristu. Dovedli velmi živě mluvit, ale nebyli zakořeněni. Apoštol říká: „Abyste byli zakořenění v Kristu.“ My máme být v Kristu zakořeněni a tvořit s Ním jednotu na život a na smrt. On má být pro každého z nás předmětem největší lásky, protože On za mě zemřel na Golgotě. On mě miluje a On je se mnou. On říká: „Já jsem s vámi po všechny dny vašeho života“. A kde jsem já? Já s Ním nejsem. Já jsem sám se sebou, pořád se pohybuji na vlně marnosti a vůbec s Bohem nepočítám. Když je však člověk pravdivý vůči sobě i vůči druhým, pak se mu mohou smát do očí, zesměšňovat ho, ale on bude volat: „Já vím, komu jsem uvěřil.“

Proto máme zajet na hlubinu, vytvořit s Kristem vnitřní vztah. Musíme se nějak dostat do toho vězení, vědět, jak je otevřít, jak se setkat s Kristem, jak za Ním přijít, a to jak v sobě, tak v druhém.

Ježíš říká: „Když jsem byl nemocný...“. Dnes je choré křesťanství. Proč? Protože přijímáme a dýcháme bacily světa, a nebereme léky pokání a Božího slova. Kristus živoří v bratrovi i ve mně. Křesťanství je mrtvé nebo paralyzované. A my máme pracovat na tom, aby nastala obnova.

„Co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří...“. Je zde tedy 6 věcí, z kterých budeme skládat účty před Božím soudem. Ale my tyto služby musíme prokázat nejprve Kristu v sobě, protože největší přikázání je milovat Boha a bližního jako sami sebe. To znamená, že abychom naplnili druhé přikázání, musíme nejprve pravdivým způsobem milovat sebe, tedy dělat všechno pro to, abychom byli spaseni. My první musíme konat pokání, my první máme prokázat Ježíšovi těch 6 služeb, které od nás žádá, a pak budeme vědět, jak je realizovat i ve vztahu k bližnímu. Tedy pilotní projekt máme udělat nejprve na sobě. A pak tento model mohou zkopírovat všichni ostatní.

Tedy zpět k misii modlitby, já jsem ji realizoval takto: představoval jsem si konkrétní lidi a snažil jsem se v nich vidět Krista. Ty, Ježíši, ve mně – a v bratrovi. Opakoval jsem to proti vlně nevěry – stál jsem v Božím slově: „Tak to je!“ Na modlitbě mám přijít za Ježíšem v bratrovi, navštívit Ho. Možná fyzicky se to ani nedá a bratr ani nechce nic slyšet o Ježíšovi. Každá misie předpokládá nejprve duchovní misii, modlitební misii, bez ní je všechno marné. Bez ní misie neexistuje. Tam, kde se lidé pravdivě modlí, i pravdivě žijí a tam skutečně žije Kristus. My máme dělat všechno pro to, aby v nás Ježíš nebyl vězněn. Proto potřebujeme měnit myšlení.

Proč nepřicházím za Ježíšem? Je problém se do toho vězení v nás dostat. Jsou určité překážky a člověk musí projít několikerou stráží. Ve vězení je hlavní brána a pak je speciální cela, kde je vězeň zavřený. Kristus je v mé duši ve vězení. Na modlitbě mohu prožívat misii: „Ježíši, Ty jsi ve mně, já mám nový život skrze křest, Ty jsi ve mně a Ty jsi v bratrovi“. Tím, že to opakuji na modlitbě, připomínám si tu osobu, vidím v ní Krista, dávám tak Ježíšovi pokrm, a otvírám tím bránu skrze živou víru a slovem Božím, které přijímám jako Boží slovo a realizuji ho. Tím dávám Ježíši nejen duchovní pokrm, ale i duchovní nápoj, tím oblékám Krista nahého, který se třese zimou, tím se přibližuji ke Kristu, jako k cizinci, neznámému, k němuž se nikdo nehlásí. Tím dávám Ježíšovi to, co Mu patří. A když je nemocný, tak mu vlastně dávám léky tím, že stojím ve víře a svědčím – Ježíši, ty jsi ve mně a v té sestře, bratrovi. Vidět tam Jeho, a ne jen toho člověka: Ty jsi tam a já Ti věřím, teď jsem spojen s Tebou a teď Ti prokazuji všech těch 6 služeb, které požaduješ, počínaje duchovním chlebem, konče návštěvou ve vězení. Nejprve to ale skrze víru realizuji v sobě. Je to misie, ze které budeme skládat účty. Týká se především pokřtěných, odpadlých křesťanů, jejichž víra je slabá, aby došlo k posílení víry. Máme se modlit za přátele, ale i za nepřátele.

Člověk se často musí pokořit před starým člověkem u bližního, který Ježíše hlídá jako strážník ve vězení a nedovoluje Mu dát pokrm. Musí se před ním sklánět a hledat, jak by se daly ty dveře vězení otevřít, jak toho strážního oklamat, aby mě tam pustil – za mříže různých ideologií, kterými jsou lidé obrněni, za hradby stereotypů, farizejského, ateistického myšlení, za systémy psychologií, sociologií, je to několikanásobná stráž. Člověk od dětství přijímá nánosy světa a nevnímá Krista v sobě. Je to dědictví porušené přirozenosti, kterou máme po prvních lidech – nevěra, zaměření na zevnějšek a egoismus místo čisté lásky k sobě. Církev nic tak nepotřebuje, jako práci každého věřícího na své duši. Naučit lidi základní násobilku evangelia, ta se nikde nehlásá. To je náš úkol! Až do smrti máme co dělat – pracovat na své duši a budovat živé společenství, abychom byli jako první křesťané: jedno srdce a jedna duše.