Na Vánoční svátky si připomínáme příchod našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista na tento svět v podobě bezbranného dítěte. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Bůh nám dal ten největší Dar – svého Jednorozeného Syna. Ježíš za nás zemřel. On, Boží Syn, vstal z mrtvých, abychom nezahynuli a dosáhli věčného života. Je zde však jedna podmínka: spasitelná víra. Pouze ten, kdo v Něho věří, a přijímá Ho touto osobní vírou, má život věčný a je Božím dítětem. O těchto Vánocích klepe i na tvé srdce, abys Mu otevřel a přijal Ho. „Těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12) Skrze pravdivé pokání přijmi Ježíše, odděl se od ducha lži a ducha antikrista. Postav se za Boží zákony a chraň Ježíše v bezbranných dětech i za cenu mučednické smrti. Před Božím soudem uslyšíš slova: „Co jsi učinil jednomu z mých nejmenších, Mně jsi učinil.“ (Mt 25,40)

V jaké krizi je dnes lidstvo i církev! Dnes je více, než kdykoli předtím potřebné pokání a obrácení.

I když víme, že Ježíš je pravým Bohem, že Jej potřebujeme, že On přišel na svět, aby nás vysvobodil a očistil od hříchů, samo vědění nestačí. Naše víra by zůstala pouze intelektuální. Je však víra srdce, která je vyjádřena slovem přijat. Přijat Ježíše a žít s Ním. Aby Ježíš skrze víru žil v našich srdcích. A právě to je spojeno se slovem: „ztrácím svou duši pro Tebe a pro evangelium“. Bez toho to není možné. A v tom je i naplnění 1. přikázání: milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. V křesťanství je potřebné žít sjednocení s Ježíšem. To znamená, že člověk musí neustále vycházet ze sebe, zapírat sám sebe a ztrácet svou duši. A v tom je podstata lásky. V tom je i vysvobození, protože když dáváme Ježíši svou vůli, když Mu dáváme své plány a vlastně všechno – i v malých věcech, On pak může pomalu měnit naše chování, náš charakter, všechno to, co my nemůžeme změnit vlastními silami. On je všemohoucí! Ale může to učinit jen tehdy, když Mu dáváme všechno, a především sami sebe a když se Mu naučíme předávat vládu – ne jedenkrát, ale když se to stane podstatou našeho života. A to je vlastně život v Boží přítomnosti – kdy člověk počítá s Bohem i v malých věcech. Když na nás útočí nějaké myšlenky nebo pokušení, nebo přicházejí různé zkoušky, je potřebné chodit v pravdě, v Boží pravdě a v Boží přítomnosti. To je nejpodstatnější bod celého křesťanství.

Ježíš se narodil – jak je potřebné, přijat Ho, když přichází, přijat Ho jako živého Boha. Ne jako nějakého Krista historického, o kterém špekulují teologové, ale jako svého osobního Spasitele a Pána. Když dáme Ježíše na první místo a On se narodí v našich srdcích, jsme tím vysvobozeni od všech jiných pánů, od hříchu a jeho otroctví.

Když přišli tři králové do Betléma, jak je napsáno v evangeliu: „Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary“. (Mt 2,10-11) Poklonili se Mu jako Bohu. I my máme s vírou přijat Ježíše jako Toho, Který je všemohoucí, kterému nad sebou vydáváme vládu, Kterému dáváme svou vůli a celé své srdce. A to je to – miluj Boha celým srdcem a celou duší. Milovat Ježíše celou duší znamená, že naše já, které je centrem našeho rozumu a citů, našeho duševního života, chceme neustále ztrácet kvůli Němu a evangeliu, aby On v nás mohl žít. Jinak je v nás Kristus paralyzovaný, ukřižovaný a bezmocný. Ale když Mu dáme vládu, pak On v nás může jednat, potom On vládne v našem srdci a nevládne tam lež a nevládne tam ani hřích. Pak o nás opravdu platí: Kristus raždajeťsja. Slavimo Joho!