Slavíme svátky Narození Páně. Kristus se narodil v obyčejném chlévě. Ten, který stvořil celý vesmír, se stal kvůli každému z nás malým dítětem.

Získáváme znovu a znovu zkušenost, jak Bůh do podrobností řídí naše záležitosti. A jak tomu bylo v těch věcech, které se týkaly Bohorodičky nebo i samotného Spasitele! Svatý Josef byl ve snu napomenut, že se nemá bát přijmout Marii k sobě, viděl totiž, že je těhotná. Podle Mojžíšova zákona měla být ukamenována. On byl její snoubenec, nežil s ní manželským životem, a ona je těhotná?! Před lidmi, před lidským zákonem to vypadalo, jakoby se dopustila cizoložství. Kdo může dokázat, že počala z Ducha svatého? Byl to přece jediný případ v celých dějinách. Bůh se vtělil jen jednou. V zákonu, který Bůh dal, udělal výjimku – Kristus se narodil bez spoluúčasti muže. Proč? Protože Kristus nebyl obyčejným člověkem a jeho otcem nebyl člověk. Ježíš pouze přijal lidství z Přesvaté Bohorodičky, ale Jeho Otcem je Nebeský Otec a On má stejnou podstatu a stejné Božství jako Jeho Otec. On vzal na sebe lidskou přirozenost, aby mohl zde na této zemi žít, aby zde naplnil vůli Nebeského Otce – aby nás vysvobodil z krutého otroctví hříchu a ďábla.

Svatému Josefu bylo tedy andělem zvěstováno, že má Marii přijmout. Anděl mu řekl: „To, co je v ní počato, je z Ducha Svatého.“ (Mt 1,20) Svatý Josef byl uveden do tohoto tajemství a už věděl, jakou roli má v této zvláštní rodině. On má být ochráncem Bohorodičky i Spasitele. Přijímá tu roli, a hned přichází první zkouška. Najednou do malého města Nazaretu přijíždí královský kurýr, zatroubí, všichni lidé se shromáždí, on vytáhne glejt a čte: „Podle nařízení císaře Augusta je v celé říši vyhlášeno sčítání obyvatel. Každý musí jít do města, odkud pochází jeho rod.“ Bůh dopustil toto sčítání lidu za císaře Augusta. Je to popsáno v evangeliu sv. Lukáše. Představme si, že Přesvatá Bohorodička má za několik dní porodit dítě, a tu je najednou třeba jít 100 km z Nazaretu do Betléma, hornatou krajinou. Mohlo to být období dešťů nebo chladna... Ne každý kilometr, ale každý metr byl utrpením. Možná bylo bláto, možná foukal studený vítr. A otázka nocování? Vždyť cesta trvala asi 5 dní. Nebylo to tak jednoduché. Josef šel pěšky a Přesvatá Bohorodička seděla na oslovi. Co mohli s sebou vzít? Několik plenek, nějaký ovčí kožíšek pro Ježíška, který se měl narodit, nějaké šaty, aspoň ten nejpotřebnější pokrm na cestu. Jak to muselo být v této situaci těžké, putovat... Co asi řekl sv. Josef, co Bohorodička? Někdo by si mohl myslet, že jejich reakcí bylo: Bože, zda jsi to nemohl zařídit jinak? To sčítání přece mohlo být až poté, když se dítě narodí, nebo dlouho předtím! Mohlo být klidně před půlrokem, proč zrovna teď? Proč právě teď? Jak často my klademe tuto otázku: „Proč zrovna teď? To je jakoby schválně, mohlo to být jindy a byl by klid. A teď jsou problémy...“ Jak často vyčítáme Bohu, proč na nás něco dopustil!

Jak tedy asi na situaci reagoval sv. Josef a Přesvatá Bohorodička? Uvědomovali si utrpení spojené s cestováním, ale Přesvatá Bohorodička dokázala vždy ve víře povědět: „ANO“. Svatý Josef se to naučil také: „Buď tvá vůle. Máme jít, půjdeme!“ To sčítání si nevymyslel císař August nebo Tiberius, ale dopustil ho Bůh. Když člověk přijme kříž a vůli Boží a místo vzpoury a neustálého – Proč to tak je? A proč to tak je? Proč zrovna já? – začne Bohu děkovat, Bůh mu otevře oči. Zřejmě, když i sv. Josef dokázal povědět: „Buď Tvá vůle! Já Ti důvěřuji Bože, Ty se postaráš!“, možná hned mu pak Bůh připomenul: Spasitel se má narodit v Betlémě. Sv. Josef možná v tu chvíli s bázní zvolal: „Bože, jaké je to úžasné řešení! Mě by něco takového ani nenapadlo! U proroka Micheáše je řečeno, že se má narodit v Betlémě: „A ty Betléme, i když jsi nejmenší mezi judskými městy, v tobě se narodí vévoda celé země.“ Najednou se mu vynořilo proroctví, které před několika stoletími vyřkl prorok Micheáš a nad kterým se ani nikdo nepozastavoval a ani nevěděl, co konkrétně znamená. V tu chvíli sv. Josef vnímal, že to je ono.

Tak je to i s námi. I my, když dovedeme povědět Bohu své „ANO“ a místo reptání se skloníme před Boží vůlí, Bůh nám začne otvírat oči na danou situaci. Víte, kde proti Bohu reptáme nejvíce? Nejčastěji jsou to naše mezilidské vztahy. Stačí například jen když řešíme úkoly ve společné práci. Každý den pak máme mnoho duchovních zkušeností. Proč? Nastávají určité problémy. Člověk je zpočátku začne řešit rozumem. Chce situaci vyřešit. Udělá určité kroky, do toho udělá chyby a navíc zraní lidi, protože oni to myslí jinak, ale také chtějí dobro. Člověk se i na tom znovu naučí, jak je potřeba počítat s Bohem v obyčejné všední práci. Není to žádná mystika, v normálních každodenních starostech, když přijde problém. Ať chceme nebo nechceme, každý den, každá práce je spojena s určitým křížem. V tom kříži se máme zastavit a prosit Boha o pomoc, o světlo i moudrost.

Přeji vám všem Narození Kristovo ve vašich srdcích a budoucí nový rok ať je ještě mnohem více rokem ztráty bohatství starého člověka a užšího spojení s Ježíšem!