V den svátku Těla a Krve Páně si připomínáme realitu, že Ježíš je mezi námi. Uvědomme si realitu tajemství vtělení Božího Slova. Všemohoucí Bůh, který stvořil miliony hvězd a galaxií, celou Zemi, dal zákony do každé buňky, který je nad časem, který byl, je, bude a je věčný, se ponížil a stal se člověkem. My máme počátek, On nás stvořil k svému obrazu. Je nám dán věčný život, ale ten věčný život je buď v nebi ve slávě, anebo v pekelném ohni, jestliže se člověk sjednotí s těmi duchy pýchy – démony, kteří se postavili proti Bohu. Náš život je zkouška, boj zla proti dobru a Ježíš nám dává do tohoto boje sám sebe za pokrm.

Bere na sebe naše tělo a stává se podobný nám, kromě hříchu, protože si nás zamiloval a chce nás vykoupit, abychom byli s Ním věčně. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna...“ (J 3,16)

Ježíš řekl: „Já jsem ten chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je ten chléb sestupující z nebe, aby ten, kdo z něho jí, nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li někdo jíst ten chléb, bude žít na věky.  A chléb, který já dám, je mé tělo, které dávám za život světa.“ (J 6, 48-51) Apoštolé nevěděli, co to znamená. Ježíš nejdříve mluvil o nebeské maně, kterou Bůh dal na poušti Izraelitům. A potom říká, že On je ten Chléb živý, který také dává Bůh z nebe, tak, jak Bůh dával fyzickou manu, z které žili. Apoštolé si to pak měli k čemu přirovnat.

Bůh – Ježíš  se stal člověkem, vzal na sebe tělo, lidskou přirozenost. A potom při poslední večeři bere do rukou chléb a říká: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává...“ (Lk 22,19). Toto se naplnilo krvavým způsobem, když Ježíš na druhý den, v pátek, dobrovolně, z lásky k nám vydává své tělo na hrozná muka a smrt a prolévá svou krev, abychom my měli život věčný. Když člověk vykrvácí, nastává smrt. Ježíš na Golgotě vylil za nás všechnu svou krev, abychom byli zachráněni, spaseni. Člověku, který umírá se dává krev, aby byl zachráněn - transfuze. Každý z nás vlastně přijímá tuto transfuzi – krev samotného Pána Ježíše Krista, aby nás On zachránil pro věčný život. Ježíš říká, že kdo nebude jíst Jeho tělo a pít Jeho krev, nebude mít věčný život.

Když přijímáme do svého srdce živého Ježíše, naše srdce se stává živým svatostánkem. Ježíš nám dává své tělo a krev, to je opravdu taková dialýza, tedy očista naší krve krví Ježíšovou, kterou my přijímáme ve svatém přijímání. Také skrze pokání se čistí krev, aby znovu v našich srdcích byla i pulzovala Ježíšova krev, a to proto, abychom měli Jeho myšlení, abychom jednali jako On, abychom hledali Boží vůli, žili podle svědomí, které nám Bůh dal, plnili Boží přikázání, prosazovali Boží věci, které mají věčné trvání a věčnou hodnotu. Tedy hlavní věc je jít za Ježíšem. Jako před dvěma tisíci lety Ježíš řekl slova: ,,Pojď za mnou!“, tak je teď říká každému z nás.  I my máme jít za Ním, a to celý život. Máme jít za Ním i křížovou cestou, abychom až potom projdeme skrze most smrti, přišli do Jeho náruče. On nás čeká, aby nám dal věčný život.

Ježíš nám dává sám sebe v Eucharistii, posilňuje nás, abychom vytrvali na cestě duchovního boje, aby On sám v nás mohl žít a naplnilo se na nás Boží slovo: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) A také: „...aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ (Ef 3,17) Ježíš přebývá skrze víru také v srdcích těch, kteří tvoří jednotu v Něm. „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam Já jsem uprostřed.“ (Mt 18,20) Eucharistie je však přímo fyzickým – viditelným znakem reálné přítomnosti živého Boha. Naše těla, mají být svatým chrámem Božím. Právě v této době morálního rozkladu, ztráty rozumu, až démonismu, kdy sexuální zvrácenosti se vnucují i nevinným dětem, máme přijímat sílu z Eucharistie, v níž Bůh nám dává sám sebe. Nemůžeme ale přijímat Eucharistii bez víry, jinak, jak říká Písmo, bychom sobě jedli na odsouzení.

Když jdeme k svatému přijímání aspoň na chvilinku si uvědomme: „Kdo jí mé Tělo a pije mou krev, zůstává ve Mně a Já v něm“ ( J 6,56). Ježíš je opravdu ve mně se svým tělem i se svou krví, se svým Božstvím. On je ten vzácný host, který je teď ve mně. Aspoň chvilinku času si pro Něho najdu, aspoň chvilinku, kdy odhodím všechny své problémy a věnuji pozornost jedině Tomu, který teď ke mně přišel. Musím si na Něj najít čas.

Kéž, když přijímáme Ježíše v Eucharistii, bychom Mu zůstali věrni, i kdybychom pro Něho měli prolít svou krev, tak jako celé generace křesťanů, které daly svůj život za Ježíše, protože věděly, že On jim dá život věčný. Ježíš nám skrze Eucharistii dává sílu, abychom bojovali i se strachem, že se z nás bude někdo smát. Je třeba, abychom byli opravdu odvážní, abychom se za Ježíše nestyděli. Ježíš říká: „Kdo mě vyzná před lidmi, toho já vyznám před svým Otcem nebeským.“ (Mt 10,32) Máme být opravdu hrdiny víry. Ježíš nám dá sílu, abychom bojovali s hříchem, který jako had se snaží člověka zničit, otrávit. Buďte opravdu hrdiny Ježíše Krista, nestyďte se za Něj! On vás miluje více než rodiče a blízcí. Miluje vás jako nikdo na světě. On vám dá i sílu, abyste  byli ochotni za Něj obětovat i svůj život. Příkladem jsou nám tisíce a miliony mučedníků z řad dětí, dospělých i starších, mužů i žen. Teď je doba, kdy musíme počítat s mučednictvím.

Jedna věc je přijat Ježíše a druhá být jeho svědkem. Abychom o Něm svědčili, musíme nejdříve umírat sami sobě, svému egoismu, té rakovině, jedu dědičného hříchu, který v nás stále progresuje, musíme s ním bojovat. A proto i přijímáme Eucharistii, abychom ten jed hříchu mohli přemáhat – nečistotu, pýchu, závist, hněv, sebelítost, chmury, svévolné plánování, marnosti.

Jak už jsme si připomněli, že Tělo Kristovo je Eucharistie, ale tajemné Tělo Kristovo je také společenství, církev. V církvi, v živém organismu, jsou choroby dědičného hříchu, chyby a zlé chování. Vidět potom Ježíše v druhém i v sobě je těžké, vyžaduje to víru, protože člověk vidí to negativní, ale je třeba vidět i tu podstatu – Ježíše v tom člověku, i když na povrchu je to negativní chování. Uvědomit si realitu, že Ježíš je ve mně, ale je i v tom druhém: „Ježíši, Ty jsi ve mně a Ty jsi v nás – v bratrovi anebo v sestře. Ty jsi také uprostřed nás.“ Člověk to nemusí cítit. „Pane, Tys to řekl! Tak to je!“ Uvědomit si to a vírou přijmout Jeho slovo. Já to necítím, nerozumím tomu, ale věřím. Tak to je!

Svátek Eucharistie nás vede k tomu, abychom si znovu uvědomili, jak prožíváme sv. liturgii, hlavně čas od proměňování do svatého přijímání. Mám si uvědomit můj vztah k Ježíšovi, tu realitu, že On se mi dává za pokrm a potom Mu děkovat. Aspoň v čase, kdy kněz už podává sv. přijímání, si uvědomit, že Ježíš ke mně přichází.

Moment, kdy přijímáme Ježíše, má být centrem, vyvrcholením celého dne. Máme se na něj připravovat. Nepřichází k nám nějaký prezident nebo král, ale sám Bůh! Proto je potřeba, vzbudit lítost za své hříchy, aby naše srdce bylo čisté, abychom opravdu byli živým svatostánkem jako Přesvatá Bohorodička.

Život je krátký. Přijde smrt. Kolik let budeme žít? Dvacet, čtyřicet či sedmdesát? I kdybychom se dožili devadesáti let, tak i to velmi rychle uběhne. Náš život je jen pouť a náš domov je v nebi, kde nás čeká Ježíš – Spasitel a Pán, kde budeme věčně s Ním žít. Ježíš nás o tom ujišťuje slovy: „Kdo jí mé Tělo a pije mou krev, má život věčný.“

Stáhnout: Slovo ke svátku Těla a Krve Páně