Ukrajinské překlady J 17,11 vztahují slova „které jsi mi dal“ na učedníky, a nevztahují je na jméno Otcovo. Uvádíme správný ukrajinský překlad vycházející z řeckého originálu, který budeme v modlitebních zastaveních opakovat.

Jméno, které Otec dal svému Jednorozenému Synu, odkrývá tajemství Božího jména v plnosti. V hořícím keři Bůh Mojžíšovi odhalil hloubku svatého Božího jména jen částečně. Je obsaženo v slově Jahve, neboli Já Jsem, Který Jsem, tedy Jsoucí. Vyjadřuje, že Bůh je všemohoucí, že vždy byl a vše, co existuje, má své bytí, tedy svou existenci, od Něho.

Ježíš jméno Já Jsem několikrát použil, aby odhalil pravdu a zároveň tajemství, že On je Božím Synem, který má stejné Božství s Otcem. On řekl:„Já a Otec jedno jsme“. (J 10,30) Na jiném místě řekl: „Dříve než Abrahám, Já Jsem.“ Židé na to velmi citlivě reagovali, pokládali to za rouhání a chtěli ho za to ukamenovat. Večer před svou smrtí, když Ježíš při poslední večeři říkal apoštolům o hlubokých pravdách, na závěr se pomodlil k Otci. V této modlitbě ukazuje na hluboké tajemství svého Jména, které je zcela totožné s plným jménem Otce. Jméno Jehošua znamená „Ten, Který je, je (naše) spasení“.

Tím, že Boží Syn vzal na sebe lidskou přirozenost, vyjevil nám svou i Otcovu – Boží lásku, milosrdenství i spásu. Jméno Jehošua, tedy Hospodin (Jahve) je spása, je zároveň i jméno Otcovo, které dal i svému Synu, když nám Ho dal. Ježíš přijal toto poslání a stal se naším Spasením. Tedy toto jméno má hluboký vztah i ke každému z nás. Jistě, i jméno Jahve má osobní vztah ke každému z nás, protože jsme všichni byli Bohem stvořeni a máme svou existenci od Něho a ne od sebe. Po prvním hříchu, kdy přišla smrt na celé lidské pokolení a s ní i otroctví ďáblu, se druhá Božská Osoba, Syn, stává člověkem a naším spasením.

Ježíš bytostnou jednotu s Otcem vyjadřuje: „Já a Otec jsme jedno“. „Kdo by vzýval Hospodinovo jméno, bude spasen“. Ve verši 26 Ježíš oznamuje: „Dal jsem jim poznat Tvé jméno...“, které Má Otec a které dal svému Synu. To jméno je: Hospodin (Jahve) je Spása, což obsahuje jméno Jehošua. Proto také například v Rusku a na Ukrajině, ale i v Izraeli, nosí syn jako součást svého jména i jméno svého otce, například „Šimon, syn Jonášův“, rusky „Andrej Vladimírovič“ a i v jiných národech syn dostává jméno po otci.

J 17,11 v řeckém originálu zní „zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“. To znamená, že učedníci mají být zachováni ve jménu Otcově, které nosí Ježíš. Verš 12 pokračuje: „Dokud jsem byl s nimi, zachoval jsem je ve Tvém jménu, které jsi mi dal.“ Tedy znovu je v řeckém originálu použito zájmeno, které vyjadřuje, že smysl slov „které jsi mi dal“ se vztahuje na jméno, a ne na učedníky. Někteří překladatelé zvláště v ukrajinském jazyce používají variantu, která je v řeckém originále také připuštěna, ale jako druhořadá: „zachovej je (učedníky) ve svém jménu, které jsi mi (učedníky) dal“.

Verš 26. upřesňuje prvořadý smysl verše 11., který ukazuje, že Ježíš dal poznat Otcovo jméno ve svém jménu: „Dal jsem jim poznat Tvé jméno a ještě dám poznat.“ Tedy tu jde o proces poznávání hloubky jména Božího – Jehošua, které Ježíš dává poznat skrze Ducha svatého. Toto poznání je spojeno s láskou, kterou má Otec k Synovi a zároveň i Otec a Syn k nám. Vrcholem je přebývání Krista v duši učedníka, které je podmíněné procesem stále hlubšího poznávání Božího jména.

Hebrejský výraz Ješua je zkrácenou formou celého jména Jehošua. Řecký překlad Isus, v ukrajinštině rovněž Isus, česky či polsky Ježíš vychází ze zkrácené formy Ješua. Tento zkrácený tvar nevyjadřuje v plnosti podstatu celého jména Jehošua. Boží jméno Jehošua vyjadřuje celou Nejsvětější Trojici – Otce, Syna i Ducha svatého, ale i vztah k naší spáse. Jehošua lze přeložit jakoHospodin (Jahve) je moje spása.

Závěr: Svatý František začal modlitbu Páně a řekl první slovo „Otče“. To řekl večer a ráno pomalu, se vzdycháním a rukama nahoře, opakoval to samé. K dalším prosbám Otčenáše už nedošel.

Bůh nám zjevil své jméno. Když oslovujeme člověka jménem, reaguje na to, kontaktujeme s ním očima, gestem, vyjadřujeme svůj osobní vztah. K Bohu ale máme neosobní vztah. Oslovujeme Ho jménem a přitom necítíme potřebu vejít do Boží přítomnosti, uvědomit si, že On nás slyší, vidí a čeká na vyjádření, proč voláme. A nás to ani nenapadne, že Bůh čeká. Dále zůstáváme v samomluvě bez osobního kontaktu. Proto je tak důležité naučit se vzýváním Božího Jména vcházet do Jeho přítomnosti. Slabikami „Je“, „Ho“, „Šu“ vcházím do vztahu k Otci, Synu i Duchu svatému a zůstáváním v samohlásce „a“ udržuji tento kontakt a zároveň se cele vydávám Bohu.

Stáhnout: Rozjímání nad J 17,11