Bylo to ještě za carského Ruska, asi před sto lety. V jedné věznici byly dva tábory vězňů, které mezi sebou bojovaly, protože nastala vzpoura. Několik vězňů už bylo mrtvých a vojáci se jen dívali a čekali, co bude dál; i oni sami měli strach. Potom zavolali jednoho kněze. Ten přišel k vůdci jednoho ze dvou táborů a prosil ho, aby nebojovali dál. On poslechl. Potom šel k vůdci druhého tábora, ale ten poslechnout nechtěl. Byl to známý zločinec, který byl v mnoha věznicích. Všichni vězni se ho báli. Nazývali ho Sachalinec. Jak se dostal k těm zločinům? Studoval na gymnáziu, potom na vysoké škole. Bylo to za carského Ruska, tedy byl z bohaté rodiny. Nevinně byl odsouzen na tři měsíce. Naplnila jej taková nenávist vůči lidem, že začal dělat větší a větší zločiny. Šel z jednoho vězení do druhého. Utekl, při útěku zabil několik lidí, znovu ho zavřeli do vězení... Měl na svědomí kolem sta lidí, ale neměli na vše důkazy. Měl silného ducha smrti, doslova, jako by se do něho vtělil ďábel. Kněz v ornátu si před ním klekl a zapřísahal ho ve jménu Krista, aby vzpouru zastavil. Stal se zázrak. Dotkla se ho Boží milost, zvedl kněze z kolen a poslechl ho. Kněz potom sloužil svatou liturgii a mnoho z vězňů šlo ke zpovědi. Sachalinec však ke zpovědi nešel. Říkal, že má tolik hříchů, že Bůh mu nemůže odpustit. Kněz ho znovu prosil, aby neměnil Krista za falešný strach, a stal se další zázrak – vyzpovídal se. V čase svaté liturgie dostal takovou milost, že když mu kněz vložil živého Ježíše ve svatém přijímání do úst, uvědomil si tak hluboce zrůdnost hříchu a velikost Boží lásky, že už se dál nemohl ovládat. Zvedl své mohutné ruce a začal volat: „Ó Kriste, ó Bože, Tys mi odpustil? Já jsem prosáknutý lidskou krví, a Tys mi odpustil? Není, kdo by se mi vyrovnal hříchy, a Ty, Tys mi odpustil? Všechno, všechno jsi mi odpustil!“ Jmenoval dál hlasitě své hříchy a vždy s novým údivem opakoval: „A Tys mi odpustil! Ó Kriste, ó Bože, nepřežiji dnešní den! Nevydržím to, nevydržím, zemřu! Tvá láska mě zničí! Ty, Tys mi odpustil!“ Bylo to tak silné, že všichni kolem začali s usedavým pláčem vyznávat své hříchy a volat Ježíšovo jméno. I kněz se rozplakal. Duch pokání se vylil v takové síle, že se tato vlna poznání zla, hříchu a velikosti Ježíšovy lásky nedala ničím zastavit.

Působilo to i na vojáky, strážníky, které rovněž zachvátil duch pokání, jehož Bůh vylil. Skutečně, jako by tam byl uprostřed Ježíš, ten, který zemřel na Golgotě. Bylo cítit, že skutečně Jeho krev tyto zločince očišťuje. A Sachalinec stále říkal: „Já jsem udělal to a ono a On mi to všechno odpustil!“ Do té doby si myslel, že už mu nikdo nemůže odpustit, protože se dopustil velikých zločinů. Po liturgii na nádvoří, kde se vězni shromáždili, na kolenou odprošoval své protivníky. Plakali, objímali se, Ježíš byl skutečně uprostřed nich.

Jestli jsme se dopustili velikých nebo malých zločinů, Boží slovo říká: „Odplata za hřích je smrt.“ (Ř 6,23) Svou spravedlností spaseni nebudeme. To, že Bůh nás chrání a nedopustili jsme se nějakých velikých zločinů nebo vražd, nás ještě neospravedlňuje. Ten kořen – hřích – v nás, bezbožnost, nevěra v Boha, uzavření se do svého egoismu, do svého dobra, do své pýchy, hřích je na naší duši jako ortel smrti. Nikdo nebude spasen, pokud nekoná pokání. Jedině v Kristu budeme spaseni. Je důležité si uvědomit – to On mi odpustil! Uvědomit si: „Pane, já jsem udělal to a ono a Ty jsi mi odpustil!“ Doslova se postavit pod kříž, podívat se Ježíšovi do očí a říci: „Tys mi odpustil, Tys za mě prolil svou krev, Tvoje krev mě očistila od každého hříchu.“ To je spasitelná víra, která si uvědomuje – to Tys mi odpustil.

Pak, když budeme stát před Božím soudem a ďábel bude na nás žalovat, nebude mít žádné dokumenty. Proto je třeba, abychom všechno dávali do Božího světla, všechno dávali pod moc Kristovy krve.

To, že jsme přijali Ježíše za svého Spasitele, znamená, že jsme skrze pokání vkročili na cestu. Z té cesty často scházíme, a tak se musíme znovu vracet, znovu jít za Ježíšem. On je Cesta, Pravda i Život. To je pro nás velmi důležité. Když jsme na cestě, kterou je Ježíš, není na ní vláda žádného hříchu. Hřích je mimo cestu, mimo ni má vládu ďábel, ale pokud jsme na cestě, ďábel nás nemá v dosahu. Písmo svaté asi 120krát říká, že jsme v Kristu. Je třeba, abychom to věděli, abychom si to uvědomovali. Budeme znovu hřešit, znovu sejdeme z cesty, ale znovu se máme vracet, každý den. To znamená ne sedmkrát, ale vícekrát. Vždycky, když zhřešíme, máme se vrátit. Když přijde třeba jen myšlenka, už se vracet. V Ježíšových ranách je naše uzdravení.

Stáhnout: To On mi odpustil!