Komentář: Za vlády císaře Decia a Valeriána, když byl správcem Říma Probus, stál nedaleko města malý ženský klášter. Nacházel se na neznámém, opuštěném místě a žilo v něm několik ctnostných postnic. Jejich matka představená Sofie byla už pokročilého věku, dokonalá v ctnostech.

 

V tomto klášteře žila i blahoslavená panna Anastázie, rodem z Říma. Matka představená Sofie ji přijala po smrti jejích rodičů jako tříletého sirotka. Vychovala ji ve svém klášteře v ctnostech a dobrých skutcích. Anastázie všechny jiné panny převyšovala vytrvalostí v duchovních bojích, postech, námahách i všech pracích. Bylo jí téměř dvacet let a byla obdarována neobyčejnou krásou. Brzy se o ní dozvěděli někteří z význačných občanů a zatoužili ji mít za manželku. Dělali pro to mnoho, ale svatá dívka vším pohrdala, neboť se zasnoubila jedinému Ženichovi – Kristu. Pro Něj uchovávala své panenství, sloužíc Mu v modlitbách dnem i nocí.

 

Všemožně se ďábel snažil Kristovu pannu odvést od jejího andělského způsobu života a vzbudit v ní náklonnost k světu. Útočil na ni zbraní tělesných pokušení, nečistými myšlenkami, zlými pokušeními i jinými svými úskoky, ale proti té, v jejímž slabém těle přebývala Kristova síla, nezmohl nic. Panenskýma nohama odvážně drtila prokletou hlavu pekelného hada.

 

Když ďábel nemohl nad nepřemožitelnou Kristovou nevěstou zvítězit vnitřním, skrytým bojem, povstal proti ní zjevně. Vzbudil kruté mučitele, a protože v té době bylo velké pronásledování křesťanů, pobouřil některé z nevěřících, kteří nenáviděli křesťany, aby ji pomluvili před vladařem Probem. Přispěchali k tomuto nečestnému muži a začali mu s úlisnou záští líčit Anastázii jako pannu, kterou nikdo v celém Římě nepřevyšuje krásou, přebývající na osamoceném místě u nějakých žen, žijících v chudobě a bez muže. „Hnusí se jí náš život“, vykřikovali, „věří Ukřižovanému a vysmívá se našim bohům!“ Když to vladař slyšel, hned poslal své sluhy, aby ji přivedli. Vydali se tam, ale nemohli dveře kláštera otevřít, vzali tedy sekery a rozsekali je. Když postnice uviděly, co se děje, velmi se polekaly, otevřely z opačné strany jiné dveře a utekly.

 

Matka představená Sofie však nechtěla, aby Anastázie utekla:

Sofia: Dítě moje, Anastázie, ty se zastrašit nedej, nastal čas tvého hrdinského činu – tvůj Ženich, Ježíš Kristus ti chce vložit na hlavu vítězný věnec. Nechtěla bych, abys utíkala z kláštera, nechci tě, svou perlu, ztratit. Od tří let jsem Tě vychovávala a dodnes chráním jak zřítelnici oka.

 

Komentář: Sofie vyšla k vojákům, kteří rozsekali dveře a řekla jim:

Sofia: Koho hledáte, co chcete?

 

Vojáci: Stařeno, vydej nám pannu Anastázii, kterou držíš u sebe, protože vladař Probus nás pro ni poslal.

Sofia: S radostí vám ji dám, jen vás prosím, páni moji, počkejte ještě dvě hodiny, dokud ji nepřikrášlím, aby se vašemu pánu zalíbila.

 

Komentář: Vojáci mysleli, že ji chce přikrášlit vznešenými šaty a drahocennými šperky, čekali proto dvě hodiny. Duchovní matka Sofie však chtěla přikrášlit svou dceru duchovními šperky, aby se zalíbila nebeskému Ženichovi. Vzala ji tedy a zavedla do chrámu. Postavila ji před oltář a s pláčem k ní promlouvala.

 

Sofia: Dítě moje, Anastázie, dnes máš dokázat svou lásku k Pánu skutkem. Dnes se máš až do krve postavit za svého milovaného Ženicha. Dnes máš ukázat, že jsi Jeho skutečnou nevěstou. Prosím tě, milovaná dceruško moje, nedovol, aby tě zvábil lstivě naostřený jazyk, nedej se svést dary a slávou tohoto marného světa, nelekej se časných muk, které ti přinesou věčný život. Ženichova komnata je pro tebe otevřena dokořán, věnec je pro tebe spleten. Zvou tě na svatbu Beránkovu.

 

Prosím tě, dítě moje, vyslyš má slova, rozpomeň se na mou péči, kterou jsem ti s takovou láskou prokazovala, na mou starostlivost, vždyť jako dítě jsem tě přijala a vychovala, vynaložila všechny své síly na to, abych tě jako čistou nevěstu představila Králi slávy. O to jsem dbala, za to jsem se modlila. Proto jsem tě dnem i nocí vyučovala, abys dosáhla sjednocení s Pánem celým svým srdcem i celou svou duší. Když budu slyšet, že pevně stojíš za lásku Kristovu a kladeš za Něj svůj život, budu „jako radostná matka, která se těší z dětí“. Dceruško moje, nelituj své tělesné krásy.

 

Když tě začnou svádět úskočnými slovy, nedej, aby se k nim naklonilo tvé srdce. Když tě budou zastrašovat mukami, řekni jim: „Nebojím se vašeho zastrašování, se mnou je můj Bůh.“ Když tě začnou bez milosti bít, ty se neboj těch, kteří zabíjejí tělo; duši zabít nemohou. Když tvé tělo budou mučit a rozdírat, raduj se ve svém utrpení, protože doplňuješ ostatky soužení Kristových na svém těle. Když tě začnou trhat na kusy, vzpomeň si, že i všechny vlasy na tvé hlavě má Pán sečteny, On ochraňuje všechny tvé kosti, nebude zlomena žádná z nich. Když ti budou chtít setnout hlavu, ty se dívej na Hlavu vší církve – Krista, On je tvou slávou a Tvou hlavu pozvedá. Neboj se, dítě moje, krutého utrpení; v něm s tebou bude tvůj Ženich neviditelně přítomen. On ti bude polehčením v bolesti, vezme tě z těžkých muk, a když zasténáš, On tě utěší, když zeslábneš, On tě posilní, když upadneš pod ranami, On tě pozvedne, když tě kruté rány naplní hořkostí, On osladí tvé srdce, ochladí tvou duši, a neopustí tě, dokud tě nevezme z rukou mučitelů. Uvede tě pak do svých nebeských pokojů, kam svolá všechny andělské chóry a zástupy všech svatých. Tam tě naplní radostí, tam tě svou nevěstu ověnčí nevadnoucím věncem a budeš s Ním kralovat ve slávě věčné.

 

Anastázie: Ó, matko má, mé srdce je připraveno trpět za Krista! Má duše je připravena za mého nejsladšího Ježíše zemřít! Takovou byla – a je – odedávna má touha! Jaká milost – na důkaz své lásky k mému milovanému Pánu, položit za Něj svou duši. Teď, když už nastal vytoužený čas, půjdu s radostí! Stanu před mučitelem a vyznám Přesvaté jméno mého Boha. A ty, paní a matko má, neboj se o mě kvůli mé mladosti, protože já věřím mému Pánu, Ježíši Kristu, že mě, svou otrokyni, posilní On sám. A ty se, prosím, modli k Němu, milovaná matko moje, aby mě neopouštěl, ať ode mne neodstoupí, dokud v Jeho jménu nedovrším mučednictví a dokud nepřítel, který povstal proti nám, nepadne zahanben.

 

Komentář: Tak spolu rozmlouvaly dvě hodiny, možná i více. Sluhové, kteří byli vladařem posláni, dlouho čekali – až jim došla trpělivost. Vtrhli do chrámu, a tam je našli ne ozdobujíce se tělesnými okrasami, ale ve vroucím duchovním rozhovoru, v němž se vzájemně utěšovaly a utvrzovaly v Pánu. Velmi se proto rozlítili, popadli Anastázii jako vlci, šíji jí sevřeli železnými okovy a vlekli ji do města. Tam ji postavili před vladařem. Ona však, i když tělem stála před ním, svou myslí stála před Kristem, svým Ženichem, a očima srdce hleděla na Jeho krásu.

 

Když ji tak všichni uviděli, její krása je udivila – měla skromný pohled a pokornou tvář.

Vladař jí řekl:

Probus: Z jakého jsi rodu, jaké jsi víry a jaké je tvé jméno?

 

Komentář: Svatá odpověděla tichým hlasem, se sklopeným zrakem.

Anastázie: Jsem dcera jednoho z občanů města Říma, vychovaná v křesťanské víře, mé jméno je Anastázie.

 

Probus: Nezvyklé jméno pro Římany, nevím, co to znamená – Anastázie?

Anastázie: Anastázie znamená vzkříšení, Bůh mě vzkřísil, abych mluvila proti tobě, dokud neporazím tvého otce – satana.

 

Probus: Pokorně mi odpovídej, děvče, abys mě nerozlítila. Je mi líto tvé mladosti a nechci zahubit tvou krásu. Poslechni mě jako otce, který ti chce dobře poradit. Proč ses nechala zvábit tím neužitečným křesťanským učením a marně ničíš svá mladá léta, zříkáš se dobra života a příjemností, které dali lidem bohové na radost? Nač ukrývat v temném koutě takovou krásu, která se může zalíbit i velkým knížatům? Jaká je to útěcha utíkat od přebývání s lidmi a žít jako zvíře na samotě? Jaký je užitek z toho vydávat samu sebe na muky a na smrt za Ukřižovaného? Copak není lepší poklonit se našim nesmrtelným bohům a pak se vdát za vysoce postaveného, krásného muže ze slavného rodu, těšit se z příjemností, veselit se dětmi, žít v úctě a slávě uprostřed vznešených lidí, užívat si hojnosti bohatství, zlata, stříbra, a ne hynout v poslední bídě a ubohosti života, který ti přece darovali bohové k tvému blahu? Radím ti, přistup a pokloň se bohům a pak budeš mít muže, ne obyčejného, ale ze slavného rodu, muže důstojného, slavného a bohatého, který je blízko císařskému trůnu, který mnoho zmůže a ty budeš spolu s ním ve velké úctě u všech a nasytíš se útěchou všech dober po všechny dny tvého života.

 

Komentář: Na tato slova Anastázie pozvedla své oči, předtím sklopené k zemi, a upřela na vladaře svůj zrak:

Anastázie: Můj manžel i mé bohatství i život můj i mé štěstí je můj Pán, Ježíš Kristus. Od Něj mě neodvrátíš svými svůdnými slovy, nesvedeš mě jak had Evu, neosladíš mi svou hořkou záhubu a strachem z muk mě neodloučíš od mého Pána – za Něho ráda zemřu i stokrát, kdyby to bylo možné!

 

Komentář: Vladař nařídil kolemstojícím, aby ji bili po ústech a řekl:

Probus: Tak odpovídáš nejjasnějšímu vládci?

 

Komentář: A aby ji zahanbil, nařídil, aby z ní strhli oděv.

Anastázie: Strhli jste ze mě oděv, položili přede mne nástroje všech možných muk, na co ještě čekáte? Bijte, sekejte, trhejte, posejte tělo ranami, můj stud pokryjte krví – stejně uvidíte, že jsem připravena na rány a nedoufejte, že ode mne uslyšíte něco jiného než to, že za mého Krista zemřít chci!

 

Komentář: Pak ji, na příkaz vladaře, natáhli za ruce a nohy tváří k zemi a přivázali ke čtyřem sloupům. Rozpálili pod ní oheň se smolou a sírou a mučili ji zdola ohněm a štiplavým dýmem a po zádech ji nemilosrdně bili holemi. A tak trpěla, shora bita, zespodu mučena dýmem a pálena ohněm. Ale místo sténání se až do konce modlila Davidův žalm: „Smiluj se nade mnou Bože“. Byla bita tak dlouho, dokud se neunavili ti, kteří ji bili. Pak ji odvázali od sloupů, sňali ji z ohně a přivázali ji ke kolu, kterým točili, takže se přitom lámaly všechny její kosti a trhaly žíly.

 

Ale ona se modlila k Pánu:

Anastázie: Útočiště mé, Ochránce můj, neopouštěj mě!

 

Komentář: Tehdy se Boží silou kolo zastavilo. Mučednice byla neviditelnou rukou odvázána, a ukázalo se, že její tělo je nepoškozeno. Všichni žasli nad tímto tajemným zázrakem uzdravení. Vladař by se mohl díky takovému zázraku vzpamatovat a dojít poznání pravého Boha, ale zaslepila jej jeho zloba a tak začal mučit svatou novými mukami. Vydal rozkaz, aby ji zavěsili za ruce a odírali její žebra, a tak nadmíru mučili její tělo. Ona však všechny tyto muky mužně trpěla a jen k jedinému Bohu pozvedajíc své oči, se modlila:

Anastázie: Pohleď na mou bolest, Ženichu můj, kterou snáším pro Tebe, dopřej své neužitečné otrokyni, aby Ti prolití mé krve bylo milým a abych nebyla vyloučena ze zástupu Tvých svatých mučednic.

 

Komentář: Poté ji sňali ze dřeva a vladař jí řekl:

Probus: Anastázie, cítíš se teď dobře?

 

Anastázie: Velmi dobře, každá muka za Toho, kterého miluji více než své zdraví i svou duši, je pro mě dobrá a příjemná.

Probus: Když je tedy pro tebe dobré trpět muky za Ukřižovaného, přidám ti takového dobra.

 

Komentář: Nařídil ostrým nožem rozřezat její hruď. Svatá viděla množství krve, která z ní vytékala, velice zeslábla a prosila trochu vody. Jeden z těch, kteří stáli poblíž, jménem Cyril, jí přinesl vodu a podal jí pít. Když se trochu napila, promluvila k tomu, kdo jí vodu podal:

Anastázie: Kéž nepřijdeš o svou odměnu u Pána podle Jeho slov, protože On slíbil: A kdo by vás napojil třeba jen číší studené vody, protože jste Kristovi, nepřijde o svou odměnu.

 

Komentář: Vladař jí řekl:

Probus: Nemáš dost těchto muk, chceš být více mučena?

 

Anastázie: Dělej, co chceš, můj Bůh je silný, s většími mukami zvětší i mou sílu, která slábne, a pokoří tvou pýchu.

Komentář: Mučitel nařídil, aby jí vytrhali nehty z prstů, pak, aby jí odsekli ruce i nohy, poté, aby jí vyrazili všechny zuby. Zeslábla opět svatá a poprosila vody, protože se z jejich úst vylila řeka krve. Tu jí vzpomenutý Cyril opět napojil trochou vody. Když mučitel uviděl, že Cyril dal mučednici pít, pomyslel si, že i on je křesťanem (a tak tomu i bylo), a nařídil, aby jej sťali mečem. Byl tedy sťat blahoslavený Cyril – odešel k Pánu, aby přijal svou mzdu za číši chladné vody, kterou, ve jménu Kristově, napojil Kristovu mučednici.

 

Svatá, občerstvena vodou, trochu pookřála a modlila se, řkouc:

Anastázie: Neopouštěj mě, Bože, můj Spasiteli!

 

Komentář: Vladař jí proto nařídil vyřezat jazyk. Na to svatá řekla:

Anastázie: I když mi i jazyk vyřežeš, krvežíznivče plný bezpráví, mé srdce k Pánu volat nepřestane, Pán toho, kdo se modlí mlčením, slyší ještě líp.

 

Komentář: Vzal tedy kat kleště, vložil je do jejích úst, vytáhl jí jazyk co nejvíce to šlo a odřezal jej. Všechen lid začal křičet a osopil se na vladaře Proba za takovou krutost nelidského mučení. Vladař se na lid rozhněval, nařídil vyvléci svatou za město a setnout mečem její důstojnou hlavu. Tak dovršila mučednictví svatá, ctihodná mučednice Kristova Anastázie.

 

Její svaté tělo bylo bez pochování hozeno zvěři a ptákům, ale Božím úradkem zůstalo nepoškozeno. Když nastala noc, zjevil se blahoslavené stařence Sofii anděl a nařídil jí, aby vzala tělo svaté Anastázie ležící na poli za městem. Vzala tedy čisté plátno a vyšla z kláštera, přestože nevěděla, kterým směrem se vydat. Naléhavě se modlila k Bohu a šla vedena Jím samým. Přišla až k místu, kde leželo pohozeno svaté tělo její duchovní dcery. Tehdy, líbajíc jej s láskou a obmývajíc jej mnoha slzami jako vodou, promluvila:

Sofia: Milovaná dceruško moje, tebe jsem vychovala v mlčení a pracích, v postu a modlitbách, chránila tě v panenství a cudnosti, vyučujíc tě bázni Boží a Jeho svaté lásce. Sladká dceruško moje, o tebe jsem vždy s bázní dbala, dokud na tobě nebyl zjeven obraz Krista! Teď jsi stanula před svým Ženichem ve svatebním šatu svého neposkvrněného panenství, přikrášlena svou krví. Prosím tě, ne už jako dceru, ale nyní jako svou matku a paní, ať mě tvé modlitby k Bohu posílí v mé starobě, vzpomeň si na mně radujíc se v Pánu. A až mi nařídí opustit toto porušitelné tělo, dobrotivě mi u Něj vypros, aby byl milostivý mým hříchům.

 

Komentář: Plakala a přemýšlela – co má dělat, sama byla slabá, sotva mohla chodit o holi, neměla ani sil, aby mohla vzít a odnést Anastáziino svaté tělo, ani aby jej tam na místě pochovala. Trápila se a nevěděla, co dělat. A tu, z prozřetelnosti Boží, přišli dva neznámí muži, na výhled ctnostní, dobrotiví v rozmlouvání, vírou křesťané. Ti, když našli stařenku, duchovní matku, plačící nad tělem, pomohli jí. Vzali odseknuté části těla, které zde byly pohozeny, ruce a nohy i Anastáziinu svatou hlavu a přiložili k tělu na své místo. Obvinuli jej plátnem, zanesli na osamocené, důstojné místo a tam, za zpěvu pohřební písně, pochovali tento drahocenný poklad, oslavujíce Otce i Syna i Ducha svatého, v Jehož slávě se věčně raduje svatá Anastázie.

Stáhnout: Mučednická smrt svaté Anastázie Římské