Ve Starém zákoně se přísahající dovolával svědectví Božího a současně na sebe svolával kletbu Boží, jestliže by přísežný slib nedodržel anebo byl jeho výrok nepravdivý. Někdy se člověk zapřísahal Bohem (1 Sam 20,3, 1 Sam 25,26), jindy jen člověkem, který tím byl současně vyzván, aby se stal mstitelem případného nesplnění přísahy. Někdy bylo k zesílení přísahy obětováno zvíře. Bylo rozpůleno a přísahající prošel mezi dvěmi polovinami. Snad to bylo symbolické svolávání osudu, který stihl zvíře, na toho, kdo by porušil smlouvu (Gen 15,8-18, srov. Jer 34,18). Izraelité přísahali před oltářem (1Kr 8,31), který patřil Bohu, anebo skrze chrám (Mt 23,16n).

Zákon přísně zakazoval křivou přísahu (Lv 19,12), ale trest přenechával Bohu (1Kr 8,31n, Za 5,4).

Co se týká Nového zákona, Ježíš v kázání na hoře ukazuje, že pravdiví křesťané nemají přísahat vůbec, a to z důvodu, že budují své vzájemné vztahy na pravdivosti a spravedlnosti. Stačí prosté a jasné slovo. Ježíš říká: „Abyste nepřísahali vůbec“ a dále dodává: „ani při zemi, ani při Jeruzalému, ani při své hlavě, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď ‚ano, ano‘ – ‚ne, ne‘; co nad to, je od zlého.“ (v.35-37).

Co se týče manželské přísahy, ve skutečnosti jde o smlouvu, která je mezi mužem, ženou a Bohem. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“

Ve světě jsou různé přísahy: vojenská přísaha, státní přísaha... zde je to s dobrovolností či svobodou problematické a rovněž zde není brán Bůh za svědka.

Ježíš připomíná, že ve Starém zákoně byl ohledně přísahy dán příkaz – nepřísahat křivě. On sám ale říká – nepřísahat vůbec. Naše řeč má být „ano, ano“ – „ne, ne“. To samozřejmě platí mezi upřímnými křesťany. Co se týká zásady neprozradit tajemství nepříteli, a v této souvislosti otázky pravdy a lži, pak jde o jinou oblast. Nepřítel nemá právo se mě ptát na diskrétní věci, které, když vyzradím, uškodím sobě i mnoha jiným lidem. Odvolávat se v tomto případě na to, že křesťan má vždy říkat „ano-ano“ – „ne-ne“, by bylo hrubým zneužitím Kristových slov. V mimořádné situaci platí zásada, že nesmím prozradit tajemství nepříteli, tak jak se to modlíme před svatým přijímáním ve svaté liturgii (řeckokatolický obřad).

Jinou oblastí jsou soukromé sliby, které člověk dává Bohu. Například když prosí Boha za zázračné uzdravení, slibují, že obětují určitou částku na dobročinný účel či misii. Ani zde nebuďme ukvapeni, aby se pak nestalo, že nebudeme moci slib splnit.

Smutný případ přísahy, ne Bohu, bylo zapřísahání se apoštola Petra před služkou, když zapřel svého Pána Ježíše Krista. Zde platí: „Kdo Mě zapře před lidmi, toho zapřu i já před svým Otcem Nebeským“. Petr litoval svého činu. Ježíš mu odpustil a zůstal dál předním apoštolem.

Stáhnout: Rozjímání nad Mt 5,33-34