Ježíš dává konkrétní návod k modlitbě. Jako první, co radí dělat, je: „vejdi“, tedy neříká: „zůstaň venku“. Na otázku kam vejít, říká: „do svého pokojíku“. Pokojík je dvojí – fyzický a duchovní. Duchovním pokojíkem je naše nitro. Zavíráme za sebou dveře našich smyslů, které ještě prožívají každodenní zážitky, a pak jsme schopni se koncentrovat, v podstatě soustředit se na uvědomění si Boží přítomnosti. Bůh je zde, otvírám Mu a zároveň v mém vnitřním pokojíku, ve skrytosti, jak říká Ježíš, Otec slyší. Proto je třeba se modlit zde, navázat kontakt s Bohem. Prvním krokem modlitby je úkon kajícnosti. Přiznat si před Bohem své chyby a hříchy, svévolnosti, prázdná slova, zlé myšlenky atd.

Kromě osobní modlitby je i společná modlitba, ale o té zde Ježíš nemluví. Máš vejít do svého, ne do cizího pokojíku. Je třeba mít i ve svém bytě místo, kde se dá modlit! Když nastalo probuzení v Jižní Koreji, křesťané měli horu modlitby, kde si každý vykopal jeskyňku a tam se chodil pravidelně modlit. To ale není v našich evropských podmínkách ideálním řešením, mohlo by to být dokonce ke škodě. Najít místo na modlitbu je určitým problémem. Je-li celá rodina křesťanská, dá se vyčlenit místnost, kde se dá modlit. Dnes je v centru televizor. Je však třeba učinit potřebnou reformu a mít alespoň modlitební koutek. Může být zatažen závěsem, za nímž je například obraz Krista ukřižovaného či vzkříšeného anebo Bohorodičky s Ježíškem. Zde může mít každý, kdo hledá svůj pokojík, vyčleněn konkrétní čas pro svou soukromou modlitbu.

Př.: Když jsem v patnácti letech začal pracovat jako dělník při budování cesty v lese, hledal jsem místo na modlitbu. Odpoledne byla hodinová přestávka. Našel jsem si místo, kde jsem se půl hodiny modlil. Když jsem pak byl v 1. ročníku v semináři jako bohoslovec, bylo těžké najít si místo k osobní modlitbě. Jediné místo na osobní modlitbu byla naše noclehárna, kde nás spalo 14 studentů. Čas na osobní modlitbu jsem mohl vyčlenit jedině tehdy, když všichni ulehli ke spánku. Tehdy jsem potichu vstal a více než hodinu se modlil. Musel jsem být naprosto ztišený, protože ostatní usínali a pokud bych třeba jen potichu vyslovil jediné slovo nebo hlasitě vzdechl, druzí by si stěžovali představenému a byl bych potrestán za rušení nočního klidu. Jiná možnost tehdy nebyla. Ve vyšších ročnících jsem využíval čas, ale šlo to pouze třikrát za týden, v čase tzv. osobního volna po obědě, dříve, než nastalo povinné studium. Tuto hodinu až dvě hodiny jsem využil v kapli. Pokud bych si sedl, bylo by nebezpečí, že bych vnitřně usnul a vůbec by se nedalo modlit. Proto jsem celou dobu klečel. Měl jsem přesný program – jaké kroky pokání činit, jak vejít do vnitřního ztišení a kontaktu s Bohem. Ve 4. a 5. ročníku jsem dostal klíč od místnosti, kde byla speciální knihovna a v určitý čas tam bylo úplné ticho, takže zde bylo soukromí pro modlitbu. Když jsem přišel jako kaplan do farnosti a dostal přidělenou jednu místnost, nejprve jsem se díval, kde by byl modlitební kout, kde bych se mohl modlit. A potom jsem hledal čas. Tehdy byl nejoptimálnější čas od 3:00 do 5:00 ráno. Když jsem se stal farářem, chodíval jsem se modlit do chrámu před svatostánek, a to večer místo dívání se na televizi. Když jsem byl na jiném místě, kde prakticky byla mrtvá farnost, bylo možné si vyčlenit na modlitební řád více času. O prázdninách, které pro vysokoškoláky trvaly tři měsíce, jsme se prakticky modlili nonstop celé tři měsíce, denně asi 5 hodin a mezitím byly duchovní rozhovory nad Božím slovem i jeho realizací v konkrétním následování Krista. Když nastal školní rok, studenti přijížděli v pátek večer a odjížděli v neděli odpoledne. Přes týden jsem měl mnoho času k modlitbě, k studiu i k zapisování duchovních zkušeností. Samozřejmě, kromě toho byly i určité povinnosti vůči farnosti, ale těch bylo málo.

Studenti vyprávěli, že když si chtěli na kolejích najít pokojík k modlitbě, nedalo se to, protože ostatní studenti měli úplně jiné zájmy a nedalo se klást požadavky, aby vytvářeli podmínky, aby se mohli spolu hodinu modlit. Možnost byla jen v pokoji, kde byla dvě děvčata – jedna naše věřící a druhá Afričanka. Ta chápala, že se studenti potřebují modlit, proto jim se samozřejmostí a s úsměvem vždy uvolnila místo a šla se učit někam jinam. Když pak bydlela na pokoji tři věřící děvčata, vytvořila si modlitební řád a mohli se k nim přicházet modlit i jiní studenti.

V období, kdy se změnil státní režim, v začátcích 90. let, například studenti na Slovensku, v Prešově, se začali modlit svaté hodiny od 20-21:00 na kolejích na chodbě, a to i s kytarou, takže tam přicházelo i 50 studentů, kteří se celou hodinu společně modlili, hlavně zpěvem.

Jako mniši jsme nejprve neměli možnost dostatečně se modlit, ale když Bůh dal, že jsme si skupina stejně smýšlejících mohli vybudovat svůj klášter, který jsme přebudovali ze staré stodoly, udělali jsme podzemní kapli, abychom tam mohli hlasitě volat k Bohu. Kdo podstatu modlitby nezná, mohl by se pohoršit a očerňovat nás. Bohužel, Boží nepřítel se postaral, že nám klášter brzy ukradli.

Starší ženy důchodkyně, zvláště vdovy mnohdy mají místo ve svém bytě, a dokonce některé žijí i v soukromém domku, kde by se mohly modlit, ale protože je nikdo k modlitbě nedisponoval a neukázal jim, jak se správně modlit, utrácejí své stáří pouze hleděním na televizor a zabývají se jen světskými záležitostmi. Jaká je to velká škoda. Dnes je potřeba na prvním místě dělat misii modlitbu, aby Bůh zachránil mladou generaci před totální likvidací, která jí dnes hrozí.

Kéž by nastala misie modlitby tím, že se lidé začnou modlit svatou hodinu od 20-21:00 a kéž by se v dnešní době alespoň jednou za týden pomodlili soukromě či společně prorockou modlitbu podle Ezechiela, aby nastalo duchovní vzkříšení národa!

Stáhnout: Rozjímání nad Mt 6,6