Ježíš v modlitbě „Otče náš“ zdůrazňuje sedm proseb, kterými máme prosit Nebeského Otce. Jedna z nich je prosba o odpuštění: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. A právě k této prosbě dává komentář. Tedy zdůrazňuje, že musíme v denním životě realizovat odpouštění bližním. Je třeba vědět, že Bůh je milosrdný, odpouští všechny hříchy, když Ho prosíme. Ale je zde jedna podmínka: i my musíme odpouštět těm, kteří nám ublížili. Základní věcí, aby se pro nás odpouštět druhým stalo samozřejmostí, je, že se stavíme do pravdy o sobě. To znamená, že si sebekriticky přiznáváme své viny, kterých jsme se dopustili vůči Bohu. Nehledali jsme nejprve Boží království a jeho spravedlnost, nestaráme se o spásu své duše, bojkotujeme pravdu a realitu smrti a nechceme s touto realitou počítat. Jako pštrosi strkáme hlavu do písku, abychom nemuseli vzít vážně pravdu, že nás po smrti čeká Boží soud a pak bude buď peklo, anebo nebe. Odtud už se nikdo nevrátí.  Čas je drahocenný, a my žijeme v lhostejnosti, dokonce ve vzpouře proti Bohu, Jeho přikázání nezachováváme, a ani je neznáme a nesnažíme se je poznat. Kdejaká marnost a lež nás přitahuje, abychom ji poznávali a přijali ke své vlastní škodě. Za tyto hříchy pak přicházejí deprese, nenávist k druhým, izolování se, nemoci, neřešitelné problémy, rozbití rodin, konfliktní situace, ale ani tehdy si nechceme přiznat pravdu a vidět i svou vinu. Proviňujeme se vůči bližním z nedbalosti, ze závisti, z žárlivosti, z hněvu, z pýchy, a nejen to. Máme si být vědomi i hříchů, kterých se dopouštíme v našem myšlení, protože nic není skryto, co nebude odkryto. Když si z tohoto kritického pohledu na sebe uvědomíme svou bídu, nesmí nás vést k depresi, k zoufalství, ale k důvěrnému pohledu na Kristův kříž. Ježíš za všechny naše hříchy zaplatil. On chce, abychom se v duchu postavili pod Jeho kříž, a to ne jedenkrát za den, ale vždy, když zhřešíme třeba jen myšlenkou, pocitem, pohledem. Ihned máme v pravdě nazvat zradu zradou, hřích hříchem a prosit za odpuštění. V tu chvíli nám Ježíš odpouští a odpouští nám i Nebeský Otec, ale je jen jedna podmínka: abychom my odpouštěli svým bližním.

Vzbuzovat sebelítosti, promítat si, co pro mě měli jiní udělat dobrého, a neudělali, zůstávat v hořkosti, to je klam, který nás vtahuje. Ale aby člověk vešel do pravdy, musí se mimořádně zapřít, odhodit falešné pocity a položit si základní otázku: A co já? V čem je moje vina? Anebo, když přijde velká sebelítost, tak se vžít do utrpení Ježíšových a Jeho ponížení a mít s Ním aspoň v té chvíli soucit. I to mnohdy pomůže, aby se člověk oddělil od lži. Když se vracejí výčitky vůči druhému, člověk by si měl radikálně postavit otázku: A co jsem já učinil pro něj? Modlil jsem se za něho, postil jsem se za něho? Povzbudil jsem ho, když to potřeboval? Ježíš jasně říká: „Co chceš, aby ti jiní činili, čiň nejprve ty jim.“ A pokud prokážeme bližnímu dobro a on se za to odvděčí zlem, měli bychom se radovat. Ale musíme být nejprve v Božím slově a na modlitbě vejít do spojení s Kristem. Jinak se radovat nebudeme, ale budeme se mstít a nenávidět. To je přirozená reakce.

Ježíš nic zlého neudělal, a přesto byl ponížen a odsouzen na smrt. On neměl žádné hříchy. My můžeme už zde na zemi prožívat svůj očistec, když budeme žít z víry a ve svém srdci odpouštět nepřátelům. Celý problém je nedívat se na to, že mi bylo ukřivděno, že mě někdo pronásleduje, ale uvědomit si svůj hřích a děkovat Bohu, že mohu teď trpět a tomu, kdo mě pronásleduje, že mohu odpustit tak, jak to učinil Ježíš na kříži. On řekl: „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí.“

Když si člověk uvědomí svou vlastní hříšnost, měl by být přímo šťastný, když může trpět pro Krista. Tím, že ho někdo ponižuje, ubližuje mu, plivá do tváře za to, že koná dobro, že hájí pravdu a Boží zákony, získává věčné poklady v nebi, které mu nikdo nevezme.

My jsme povinni odpouštět, ale odpuštění nesmí být zneužito ke škodlivému dobráctví, které způsobuje morální rozklad rodiny, křesťanství a národa. To by byl podvod. Buďme si vědomi, že žijeme v antikristovské době, kdy jsou frázemi různých chytráků o poslušnosti, o pokoře či odpouštění zneužíváni slušní lidé, aby se stali nástroji vlastního sebezničení i ničení druhých lidí. Každá pravda se dá zneužít. Různí farizeové a pokrytci dovedou vše překroutit a tvrdit, že musíme mít soucit se sexuálními devianty, a to takovým způsobem, že z toho tzv. soucitu se nakonec člověk sám deviantem stane. Budou přitom citovat Písmo svaté o odpuštění, o milosrdenství a o lásce. Právě zde je třeba vědět, že na druhé straně jsme povinni být moudří a opatrní a stát v Duchu Božího slova. Ďábel pokoušel Krista na poušti. Citoval Mu Písmo svaté, ale v nepravém duchu. Ježíš mu řekl: „Odejdi satane!“

Náš boj je za spásu duše, náš boj je za prosazení pravdy a za ni máme být ochotni i umírat. Potřebujeme mít naprosto jasno, protože i všechny citáty z Písma ďábel dovede překroutit a zneužít. Musíme proto na prvním místě stát na pravdivém základu, kterým je náš osobní vztah k Ježíši. Bez pravdivé modlitby nás duch lži bude tahat za nos.

Příklad dobráctví z Anglie: Sociální pracovnice navštívila domácnost jedné slušné paní. Ta jí uvařila čaj, podruhé jí ještě připravila i koláč, a když sociální pracovnice přišla potřetí, nenávratně slušné paní sebrala jedinou dcerku. K jiné paní přišla rovněž sociální pracovnice, ta ale vzala koště a s nadávkami ji hnala po schodišti dolů. Výsledek: už si nikdo ze sociálních pracovníků nedovolil navštívit tuto domácnost, aby z ní kradl děti.

Samozřejmě pak může sociální pracovnici zlý úmysl odpustit, ale je třeba jí nejprve spravedlivě ukázat nekompromisnost vůči zlu. Pak může odpustit a povědět: „Bože, já odpouštím, ale byla jsem povinna podle svého svědomí bránit svou dceru. Odpouštím, že tato osoba je slepá a pracuje ve zločinné struktuře. Nevím, proč je slepá, i já jsem v určitých oblastech slepá, odpusť jí a odpusť i mně. Já jí odpouštím.“

Stáhnout: Rozjímání nad Mt 6,14-15