Tu v čase bojujeme za šťastnou věčnost. Chceme za každou cenu spasit své duše a co nejvíce duší, za které Ježíš položil život. Nebe je skutečně náš pravý domov. Tady na zemi musíme bojovat s hříchem, s duchem lži i sami se sebou. Starý člověk miluje lež i ďábla a chce mu sloužit. Proto se musíme zříkat sami sebe, toho duchovního systému, duchovní infekce, která je v nás a jasně se rozhodnout pro Krista. Automaticky však znovu padáme do tohoto starého systému. Je to, jako bychom valili kámen do kopce. S hříchem je to, jako když se kámen pustí dolů. Letí automaticky. Ale nahoru – to je práce, námaha, boj. Musíme se postavit proti světu, proti ďáblu a jeho systému a proti sobě, tedy proti hříchu, který je v nás. Teprve pak se můžeme svým duchem, tím nejhlubším, co je v nás, sjednotit s Duchem svatým, aby v nás mohl žít Kristus.

Máme následovat Krista, a to znamená přijat trnový věnec, sliny, křížovou cestu. S tím musíme počítat a stále mít před očima cíl – nebe, které je mým domovem.

Musí v nás být hluboko zakořeněn postoj: „Chci být spasen! Chci co nejvíce lidí přivést ke spáse. I kdybych měl obětovat svůj život, Krista nezradím!“ On řekl: „Kdo mě zapře před lidmi, toho i já zapřu před mým nebeským Otcem.“ Je potřeba, abychom měli ducha odvahy. I kdyby z nás stahovali kůži, chvíli to vydržím, Ježíš mně dá sílu, pak všechno skončí a bude krásné nebe. Potom mi Ježíš řekne: „Dobrý sluho, byl jsi věrný v malém, vejdi v radost svého Pána“ (Mt 25,23). Máme tedy vejít do nepopsatelné Boží radosti, jak říká Boží slovo: „Ani oko nevidělo a ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří Ho milují.“Navíc si uvědomme, že tato radost, toto štěstí bude navěky. Kdybychom ten vrchol štěstí, pokoje, slávy, měli prožívat jen tisíc let a vědět, že pak skončí, už by to nebylo pravé štěstí. Protože čím intenzivněji člověk prožívá nějaké štěstí, tím bolestnější je, když ví, že ho ztratí. Ale toto štěstí je věčné. Ti, kdo jsou v nebi, vědí, že jim ho už nikdy nikdo nevezme.

Stáhnout: Bojujeme za šťastnou věčnost