Máme vidět Krista v sobě i ve svém bližním. To však není možné bez zapření sama sebe, především svého myšlení o sobě, různých filosofií, které jsme poznali, či různých svých pohledů, které musí jít stranou, protože vidění Ježíše v sobě je otázkou víry. Ale pozor – zde nejde o žádnou autosugesci. To je realita. Můžeme si několikrát za den jako takový blesk připomenout myšlenku: „Kde tu je Ježíš?“ Kolikrát uvažujeme o nějakých zbožných, dobrých věcech, ale pak najednou přichází myšlenka: „Kde tu je Ježíš?“ Teprve potom se člověk probere do reality a najednou pozná, že i to dobré, to Boží, zaměnil a zapomněl na osobní kontakt, na vejití do Boží přítomnosti. Ježíš odpovídá na otázku, kde je: „Já jsem s tebou. A aby bylo jasno, nejenom teď, ale i celou noc, když jsi spal. Ty vůbec nevíš, jak démoni útočili, a já jsem tě chránil. Já jsem s tebou nejen celý den, jsem s tebou po všechny dny tvého života. Ale já se ptám tebe: Kde jsi ty? Já jsem s tebou, ale ty jsi zavrtaný do svých vzdušných zámků, svých hraček, svých marností a svých snů a pro Mě ve svém myšlení místo nemáš.“

Když si uvědomím, že Ježíš je se mnou, je to něco podobného, jako když si uvědomím své dýchání. Pokud by dýchání přestalo, nastává smrt. Podobné je, když si na chvíli uvědomím, jak mi tluče srdce. I když si to neuvědomuji, ono tluče, a kdyby přestalo tlouci, nastane smrt. Ježíš je se mnou – a já jsem to nevěděl! Ano, věděl, ale teoreticky, jako zbožnou frázi.

„Kde je Ježíš“ neznamená, že si to musím vsugerovávat a opakovat: „Ježíš je ve mně, Ježíš je ve mně, Ty jsi tu Ježíši, Ty jsi tu“ a podobně. Avšak v určitých momentech rozhodování, v určitých situacích je potřeba naučit se zastavit, uvědomit si Ježíšovu přítomnost a potom Mu dát své problémy, dát Mu svůj kříž, aby mi ho pomohl nést. Když Ježíš říká: Vezmi svůj kříž a pojď za mnou, tak pokud udělám ten první krok, On udělá ty další. Ale musím ten krok udělat.

Stáhnout: Ježíš je s námi – ale kde jsme my?