Tato slova jsou z Petrova kázání v den Letnic, kdy na apoštoly sestoupil Duch svatý. Začali chválit Boha za Jeho veliké skutky neznámými jazyky, takže cizinci, kteří přišli na svátky do Jeruzaléma, je slyšeli mluvit každý svou rodnou řečí. Pro zajímavost, když se podíváme, odkud pocházeli poutníci uvedených národností – Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Kappadokie, Pontu – zjistíme, že to bylo území nynějšího Turecka, které je dnes plně islamizované. Například v Kappadokii působili církevní otcové jako sv. Basil, sv. Řehoř Nysský i sv. Řehoř Naziánský. Dále jsou jmenováni Egypťané, Libyjci, Římané, Kréťané, Arabové, a to dokonce až po území nynějšího Iránu a Iráku. Dnes jsou tyto oblasti pod okupací islámu. Křesťanství zde bylo násilně zlikvidováno.

Petr ve svém kázání mluvil o Ježíši, o Jeho smrti a vzkříšení. Nakonec řekl zraňující slovo: „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem!“ Na ta slova obvinění – vy jste Ho ukřižovali – se mohli urazit. Oni přece přišli do Jeruzaléma na Letnice, mnozí z nich tam na svátek Paschy ani nebyli. Nemohli ovlivnit židovskou veleradu v čele s Annášem a Kaifášem, která zneužila politické, římské vedení, zastupované Pilátem, a přinutila ho, aby se dopustil justičního zločinu – vraždy nevinného Krista. Oni se však neurazili ani nespínali pěsti a fanaticky nekřičeli jako nenávistný dav před několika týdny v den Velikonoc. Byli si vědomi své národní spoluviny, národního zločinu, kterého se dopustili proti Bohu a kajícně se zeptali: „Co máme dělat?“ Kladu si i já tuto otázku? Co mám dělat já, abych byl spasen – já i můj dům i můj národ? Petr jim tenkrát odpověděl, že mají konat pokání a mají se nechat pokřtít na odpuštění hříchů a jako dar dostanou Ducha svatého.

Kdo už Ducha svatého přijal, klade si další otázku: „A co mám dělat dál?“ Máš Písmo svaté, Duch svatý ti bude otvírat Boží pravdy v Božím světle, ne ve „světle“ současných heretiků hlásajících tzv. historicko-kritickou metodu, za níž je duch ateismu, tedy nevěry v základní pravdy Boží. Tato „teologie“ se dnes šíří ve všech katolických seminářích jako nové učení církve. Ve skutečnosti jde o duchovní jed! Bylo vyřazeno pokání, obrácení a následování Krista i čtení Písma svatého s kajícím srdcem a prosbou, aby mi Bůh ukázal, jak realizovat Boží slovo v mém osobním životě. Zůstalo jen mrtvé filosofování a teologizování, které ubíjí ducha a vnáší duchovní smrt. Proto potřebujeme přijmout Ducha svatého, a nejenom to: potřebujeme se jím nechat i vést. Kromě Písma je nutná i osobní modlitba – život modlitby. Apoštolé řekli: „My se budeme věnovat modlitbě a Božímu slovu.“ (Sk 6) Apoštolé působili v týmu a první církev v Jeruzalémě měla jedno srdce. To je nám příkladem. Potřebujeme živé, pravověrné společenství, abychom byli skrze dar proroctví, který je k napomínání, k povzbuzování i k poučování, neustále budováni (1Kor 14,3).

Tedy slovo života nás tyto dva týdny vede k tomu, abychom si uvědomili Boží slovo – „Čiňte pokání!“ a znovu oživovali dar Ducha svatého skrze pokání. Znamená to přiznávat si už v drobných věcech pravdu, že jsme se dopustili omylu a hříchu, a tyto prohry dávali s živou vírou Ježíši. Potom v nás bude působit Duch Boží a budeme jím vedeni.

Dále Boží slovo říká, že to zaslíbení platilo nejen těm přítomným v Jeruzalémě, ale platí i nám – „a vašim dětem, které Pán povolal“. I vás Pán povolal k živé víře. Neztraťte tento poklad, naopak rozmnožujte ho silou Ducha svatého! Buďte pravdivými apoštoly slovem i příkladem.

Stáhnout: Rozjímání nad Sk 2,38-39