V bližním máme vidět Krista. V evangeliu o Božím soudu Ježíš říká jak těm, kteří budou zavrženi, tak těm, kteří budou spaseni, jedno a totéž, jenom je tam změna v jednom slově: „... co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří“, anebo, „co jste neučinili“. A pak říká: „Mně jste učinili“, anebo „Mně jste neučinili“. Ježíš je v mém bližním, především v mém bratru; on je pokřtěn, přijal Krista, chce Jej upřímně následovat, chce dokonce pro Něho i život obětovat, a přesto je zde jakási bariéra – duchovní vězení. Ani můj bratr nevidí v sobě Krista a ani já Ho v něm nevidím, a navíc Krista nevidím ani v sobě, tedy je zde dvojnásobná slepota – dva nevidí.

Snažíme se bojovat s hříchem a konat pokání, tedy skrze milost v nás Kristus přebývá. Ale kde a jak přebývá? On není na trůnu v našem srdci, aby vládl. Tam sedí naše ego. On je jako žebrák někde v koutě a nejenom to. On je přímo ve vězení. Naše ego, náš hřích Ho drží ve vězení, aby v nás nemohl žít. On je ve vězení a my jsme za Ním nepřišli. Kdy jsme si aspoň myšlenkou uvědomili, že Ježíš je ve mně? Kdy jsme se při rozhodování zastavili a hledali Jeho vůli? Kolik jsme za den učinili svévolností, tedy rozhodování bez Ježíše!? On je ve mně hladový. A já Mu nedávám pokrm Božího slova, které by bylo spojeno s poslušností – že ho budu naplňovat ve svém životě. On je ve mně žíznivý. Žízní, aby mě osvobodil, aby mi pomohl; proto se sám stává vězněm. Žízní po mé lásce, žízní, abych si našel pro Něho čas. „Když jsem byl nemocný, nepřišli jste ke mně,“ říká Ježíš. On je ve mně nemocný. Chce, abych za Ním přišel. On vzal na sebe moje nemoci, moje hříchy. Naše nepravosti nesl, muž bolesti, neměl podoby ani krásy (srov. Iz 53,3-4) Byl jsem nemocný – a tys za mnou nepřišel. Proč? Proč jsi nepřišel? Protože jsi měl své zájmy, své starosti, svá dobra, své pravdy. A proto jsi za mnou nepřišel.

Z Ježíše strhali šat, když Ho bičovali. Byl téměř nahý. Než Ho pověsili na kříž, strhli z Něho roucho, šat byl přischlý k tělu, k Jeho ranám. Byl téměř nahý. Přibili a pověsili Jej nahého. „Když jsem byl nahý, neoblékli jste Mě; nepřioděli jste mě oděvem cudnosti, myšlenkami cudnosti.“ Kolik nečistoty je v našem srdci skrze různé filmy, pohledy, které vnikly do našeho srdce různými billboardy, nečistými obrázky v časopisech, nebo které byly v nás „střeleny“, aniž bychom je chtěli přijmout, anebo jsme k nim dokonce sami dali souhlas. Za tyto hříchy Kristus trpí nahotou – „a nepřioděli jste Mě“. Tedy Ježíš, který je ve vězení, ve vězení duše infikované dědičným hříchem. V této věznici je Ježíš nahý, nemocný, žíznivý, hladový a opuštěný. „Nepřišel jsi za Mnou, dnešní den jsi nepřišel za Mnou, nepotěšil jsi Mě.“

Tedy budeme souzeni nejen z toho, co jsme udělali zlého, ale i z toho, že jsme se neobraceli na Ježíše v sobě, a Jeho hladového a žíznivého i ve svých bratrech. Ježíš toto podobenství ukazuje na fyzickém milosrdenství vůči našemu bližnímu, ale ono plně platí i v této duchovní rovině. Pokud si uvědomím tyto hříchy vůči Ježíšovi, tyto hříchy nedbalosti, lhostejnosti či duchovního cynismu, které se notoricky opakují den co den i duchovní slepotu, že nejsem schopen a ani se mi nechce připomínat si, co Ježíš vytrpěl na Golgotě za mě, mělo by to zranit mé srdce. Proto prosím: Ježíši, probodni mé kamenné srdce, abych si byl vědom, že si žiji svůj vlastní styl života, že hledám a prosazuji jen a jen svou vůli a vůbec nehledám Boží království a jeho spravedlnost. Nesnažím se doopravdy hledat Tvou vůli, ani se ji nesnažím plnit. Utrácím drahocenný čas, čas, který se už nikdy nevrátí, čas, ve kterém se připravuje věčnost pro mě i pro mnohé mé bližní. Jsem duchovně slepý. Nevidím Ježíše v sobě a nevidím Ho ve svém bližním. Pokud skrze pravdivé pokání proces změny myšlení v určitých myšlenkových stereotypech neprojde bolestnou proměnou podle normy Ježíšových přikázání, jinými slovy, pokud nebudu budovat systém ctností, čili habitus, pokud neobleču Krista v sebe, svůj čas utrácím a v hodině smrti – a ta může být třeba i dnes – zapláču nad celým svým životem. Pane, ať vidím! To volá i slepec v evangeliu. S Kristovým vzkříšením je spojeno slovo: „... a otevřel jim oči.“ Krista bezpečně uvidíme v hodině smrti. Kéž bychom ale uslyšeli Jeho hlas: „Služebníku věrný, vejdi v radost svého Pána!“ Jsme věrní služebníci? Jsme Ježíšovi věrni v utrpení, ve zkouškách? Tam se projevuje naše bída, tam vidíme sílu starého člověka, který nás klame a drží v otroctví lži a slepoty, abychom neviděli Ježíše v sobě ani ve svém bratrovi.

Ježíš je v tobě i ve tvém bratru a bolestné je to, že ty Ho nevidíš a oči tvé víry jsou k této pravdě slepé. „A já jsem to nevěděl,“ řekl Jákob, když mu na cestě do Háránu ukázal Bůh vidění žebříku, po němž sestupovali a vystupovali Boží andělé a zároveň i vizi Boží slávy. On řekl: „Toto je místo svaté, toto je brána nebeská a já jsem to nevěděl!“ Ano, tvá duše je ta brána nebeská a navíc andělé sestupují a vystupují, aby uctívali Krista, který je v tobě a kterého ty nevidíš. Augustin v slzách volá: „Tolik času jsem utratil! Neviděl jsem Tvou lásku a nemiloval jsem Tě. Až tak pozdě jsem si Tě zamiloval.“

Stáhnout: Pane, ať vidím!