Pokud nejsme v modlitebním duchovním boji koncentrovaní, zůstáváme ve svých myšlenkách a jsme duchem nepřítomni, démoni se smějí. Jestliže bojujeme s roztržitostí a snažíme se alespoň do určité míry zůstávat v konkrétních pravdách Božího slova, pak má modlitba jakýsi užitek, i když minimální. Bůh přijímá i naši dobrou vůli. Největší užitek z modlitby je tehdy, máme-li plnou Boží zbroj a víme, které Boží slovo použít jako meč Ducha – ne literu Písma, fráze – ale Boží slovo pronášené v Duchu a v pravý čas – prorocké slovo. Na duchy temnoty v ovzduší – pantokrates – neplatí střílení do vzduchu, kanóny, rakety či atomové zbraně. To jsou pro ně jen hračky. Bojují proti lidským duším skrze okultismus, magii, lež, svádění k falešné víře v pohanské pseudoduchovno... Úspěšně jim slouží především svobodní zednáři. Jen my, křesťané, si neuvědomujeme a nepočítáme s tím, že k úspěšnému boji stačí pár lidí, kteří mají absolutně nejlepší duchovní techniku. Skrze poslušnost víry ve sjednocení s Ježíšem ukřižovaným, skrze ně působí ta největší moc – Boží všemohoucnost. Podmínkou je být ve vůli Boží, v Boží přítomnosti. Ježíš říká: „O cokoliv budete prosit Otce mého ve jménu mém, dá vám.“ Toto zaslíbení se v evangeliu opakuje v několika variantách. Např.: „Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Předpokladem však je, abychom si dokázali vzájemně odpouštět, neměli mezi sebou žádnou závist, konkurenčnost, nesrovnávali se, protože pak nebudeme mít mezi sebou jednotu, Ježíš nebude uprostřed nás a Boží nepřítel se nám vysměje. Protože ale všechny tyto hříchy naše stará, porušená přirozenost automaticky produkuje, proto je tak důležité, aby naše společenství měla ducha pokání. Pak budeme mít pravdivou jednotu s Ježíšem i mezi sebou a nepřítel bude bezmocný.

Stáhnout: Máme mít plnou Boží zbroj