Musíme zajet na hlubinu. Být s Ježíšem bičovaným, trním korunovaným a poplivaným. Jde o vnitřní postoj. Apoštol Pavel říká: „Mějte to smýšlení, které bylo v Kristu Ježíši... On se ponížil až na smrt.“ Ano, Pán Ježíš nám dal příklad. On jasně říká: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Zapření sama sebe není pouze fyzické. Jde především o zapření svého „já“, kořene našeho ega, starého člověka, který chce vše plně brát do svých rukou. To zapření je i v oblasti myšlení, našich pocitů a týká se i naší vnitřní a zevnější kázně. Je to i otázka zvědavosti očí, otázka upřednostňování různých nepodstatných informací před plněním vůle Boží v dané situaci. Například někdy k nám Bůh mluví a chce po nás v určité maličkosti kázeň. Tehdy má člověk mimořádné nutkání dělat všechno možné, jen ne zřeknout se svých myšlenek a plánů a nakontaktovat se na Boží myšlenku a Boží přítomnost.

Bůh po nás – a to je podstata svatosti – chce poslušnost víry, která je většinou spojena s malými zevnějšími sebezápory, ale především s těmi vnitřními. Totiž problém je v tom, že člověk chce prosazovat své vize. Bůh nám je třeba i dá, abychom nebyli úplně prázdní, protože prázdnota může působit negativně a každý ji nezvládne. Proto nám Bůh dává i různé vize, ale pak po nás chce obětování tohoto svého Izáka tak, jak to chtěl po Abrahámovi.

Je pravdou, že v duchovním boji i při evangelizaci musíme respektovat určité přirozené fyzické i psychologické zákonitosti, však přesto se nesmíme stát jakýmisi materialisty, racionalisty či pragmatiky, kteří vykonají kus dobré práce, ale pouze podle svého rozumu a podle svých sil. Tragédií je to, že tím Boha vytlačíme a nepustíme Ho ani ke spolupráci. Proto Bůh kolikrát musí rozbít naše lidské výtvory a vlastně ani nemusí, lidé nám je rozbijí anebo si je rozbijeme dokonce i my sami. Všechno se sesype jako domeček z karet. Byl to dům postavený na písku, ne na skále. Skálou je samozřejmě Ježíš.

Ježíš nás vybízí, abychom usilovali o to být posledními. To neznamená nic nedělat a být lenoši nebo se všude opožďovat. Tak to Ježíš určitě nechápal. Být posledními znamená chtít sloužit a klidně zaujmout i poslední místo jako jakýsi základní kámen, který není vidět, ale je na něm postavena krásná katedrála. Znamená to chtít pro Ježíše ztrácet – ztratit svou závist, konkurenci, ale i vnitřní smutky a deprese, když se neprojevuje tzv. úspěšnost. Ježíš chce naše srdce. A Boží moc, která přichází skrze vnitřní a zevnější zapření, přináší požehnané ovoce a nese je i tehdy, když už tady nebudeme. Každý z nás se má stát pšeničným zrnem – pokud nezemře, nepřinese užitek. Na to často zapomínáme.

Stáhnout: Zapři sám sebe a Boží moc bude působit