čeština > Aktuální > Article

Kázání otce patriarchy Eliáše o uzdravení paralytika (J 5,2-14)

Datum:   2017-05-07
Autor:   BKP

 

Kázání otce patriarchy Eliáše o uzdravení paralytika (J 5,2-14)

 

„V Jeruzalémě u Ovčí brány je rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých čekajících na pohyb vody. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.“ (J 5,2-4) Byl tam i jeden člověk, který byl nemocný 38 let. To je velmi dlouhá doba. Představte si, že byste byli 38 let nemocní. To není půl roku nebo rok, ale 38 let! A on čekal… Měl naději, že bude uzdraven. Nikdy k tomu však nedošlo. Proč? Neměl nikoho, kdo by mu pomohl. Ježíš se ho zeptal: „Chceš být zdráv?“ Nemocný neřekl přímo „ano“; řekl to jiným způsobem. Odpověděl Ježíši: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ (J 5,7) Jinými slovy řekl: Nemám možnost. Jiní jsou uzdravováni, ale já ne. Ježíš mu nevysvětluje, kdo je. Promluvil k němu jen velmi krátce, jen jednou větou: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ (J 5,8) A co se stalo? „A hned byl ten člověk uzdraven, vzal své lože a chodil.“ (J 5,9)

 

Toto evangelium jsme slyšeli již mnohokrát. Je však potřeba, aby nám Pán odkryl, že skrze toto slovo vyřčené před dvěma tisíci lety, mluví ke každému z nás osobně. Nyní přichází čas, kdy se Ježíš chce dotknout i nás skrze své slovo. Jeho slovo je živé a je za ním živý Duch Boží. Ježíš k nám teď mluví skrze Ducha svatého. Budeme uvažovat hlavně nad podstatou Ježíšova slova: „Vstaň!“

 

V prvním čtení ze Skutků apoštolských jsme slyšeli, jak bylo realizováno toto slovo několik dní po Kristově nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Apoštol Petr přišel do Lyddy, kde se setkal s jedním člověkem, který byl osm let ochrnutý a upoutaný na lůžko. Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel své lůžko! A Eneáš hned vstal. Všichni obyvatelé Lyddy a Saronu, kteří to viděli, obrátili se k Pánu.“ (Sk 9,34-35) Petr tedy také řekl slovo „Vstaň!“, a Eneáš vstal a byl uzdraven. Podobně to bylo, když Petr přišel do Joppe, kde žila učednice jménem Tabita. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Položili ji do horního pokoje. Byla už mrtvá asi 48 hodin, když tam Petr přišel. Všichni plakali, což byl vlastně znak nevěry. Petr tedy poslal všechny z místnosti pryč. Zůstal sám. Podobně i Ježíš, když přišel vzkřísit Jairovu dceru, všechny vyhnal, a dovolil jen rodičům tohoto dvanáctiletého děvčete, které zemřelo, a pak Petrovi, Jakubovi a Janovi, aby zůstali. Petr teď tedy také poslal všechny z místnosti pryč. Pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a pravil: „Tabito, vstaň!“ Znovu řekl to jedno slovo: „Vstaň!“ Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. To byl další zázrak, který se stal na to slovo: „Vstaň!“

 

Ale vůbec první zkušenost měl apoštol Petr několik dní po seslání Ducha svatého. Píše se o tom ve 3. kapitole Skutků apoštolských. Petr a Jan šli o třetí hodině odpoledne do chrámu k  modlitbě. Právě tam přinášeli člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná. Když tam přišel Petr s Janem, chromý čekal, že od nich dostane almužnu. Petr mu však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Sk 3,6) Co se však stalo? Chromý nevstal, ani nechodil. A co udělal Petr? Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a v tu chvíli se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha.

 

Ježíš je stejný včera, dnes i navěky. Ježíš uzdravuje, dělá zázraky i dnes. Uzdravuje fyzické choroby, ale také i choroby duše, paralyzování naší duše. Vidíme, jak je dnes paralyzována celá církev, celé národy. Je potřebné duchovní vzkříšení. K tomu, aby byl člověk uzdraven, je potřebná Boží moc. A aby Boží všemohoucnost mohla působit, je potřebná víra a poslušnost víry. Kdyby ten paralyzovaný člověk na Ježíšovo slovo „Vstaň“, zareagoval: „ A já nevstanu. Myslím, že to nemá smysl,“ ležel by tam až do smrti. Ale on vstal, vzal své lože a chodil. Mnohdy Bůh i nám dává své slovo, abychom také vstali ze svého zparalyzování. Když Ježíše poslechneme, On sám dá, že v tu chvíli v nás začne působit Jeho moc.

 

Když Petr řekl chromému: „Vstaň a choď,“ chromý hned nevstal! Petr ale nepropadl nevěře. Chytil ho za ruku a zvedal. A až v tu chvíli, když se chromý otevřel na Boží víru, kterou měl Petr, ho Boží moc uzdravila. Petr mu tím, co udělal, pomohl víru vzbudit. Kdo z nás má takovou víru, takové sjednocení s Ježíšem, aby mohl druhému říct: „Vstaň a choď!“? Jistě, u fyzických nemocí je ještě otázka, co tím konkrétním křížem, z ohledu na spásu duše, Pán sleduje, zda je pro člověka zázračné uzdravení prospěšné.

 

Vraťme se však k uzdravení paralytika u Ovčí brány. V evangeliu jsou napsána slova, která mu Ježíš řekl: „Vstaň“ a „choď“ a potom jsme ještě nakonec slyšeli, že mu Ježíš pověděl: „Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího.“ Tím ukázal na to, že nemoc může být spojena s hříchem. Jsou případy, kdy ti, kteří byli zázrakem uzdraveni, začali hřešit, a pak znovu onemocněli… Co nám tím Pán chtěl říci? Paralyzace není jen tělesná, ale i duševní. Hřích totiž zparalyzuje duši. Kolik lidí je paralyzovaných hříchem? Za hříchem je lež a za lží je duch lži. Lidé jí uvěří a pak je paralyzovaná i lidské vůle, rozum a vlastně celý člověk. Ježíš řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď.“ My také máme vzít své lože – to, co je s námi spojeno, svou přirozenost.

 

Jsme stvořeni k obrazu Božímu. Jsme Boží děti. Bůh nás stvořil, vykoupil. Ježíš se stal člověkem, abychom byli spaseni. On nám dává věčnou slávu. Každého z nás čeká v nebi. Na zemi jsme jen poutníci. Každého z nás čeká smrt. I kdyby nás Pán tisíckrát uzdravil, i tak se smrti nevyhneme. Náš život tu na zemi je jen zkouška naší víry. Máme sloužit Bohu, pro Něj žít, ať už jsme zdraví nebo nemocní. Bůh nás chce uzdravit, ale především nás chce uzdravit na duši. Kolik lidí je paralyzováno na duši např. skrze alkoholismus, možná i více než 38 let. Kolik lidí je paralyzovaných nějakým zlozvykem, např. kouřením – možná také 38 let. V dětství se to naučili a pak, i když se to chtějí odnaučit, už nemohou. Kolik lidí je paralyzováno jinými zlozvyky, a kolik jim přinášejí ponížení, bolesti…Kolik lidí je paralyzováno strachem, depresí, trápí se…

 

Živý Ježíš je zde. On chce uzdravovat. Je třeba se Mu otevřít, aby mohl působit, a v modlitbě Ho prosit za uzdravení. Máme také jednat z víry, z poslušnosti víry, a dělat v pravý čas to, co dělat máme. Možná i po tobě Bůh chce, abys řekl někomu, kdo je paralyzován hříchem: „ Vstaň a choď!“ Bůh chce skrze tvé slovo udělat zázrak. Máš však víru jako apoštol Petr? Abys ji měl, musíš se za toho člověka, o kterém víš, že je paralyzovaný, modlit. Možná je to tvůj muž nebo bratr, synovec nebo neteř, kteří jsou v otroctví nějakého hříchu. Ty mu můžeš říci konkrétní slovo v pravý čas a Bůh může skrze tvé slovo udělat zázrak. Stejný zázrak, jakým bylo uzdravení chromého u chrámové brány. Ten zázrak neudělal Petr, neuděláš ho ani ty, ale sám Ježíš mocí svého jména. Petr řekl: „Dám ti to, co mám…“ Petr měl živého Ježíše. Pokud Ježíše nemáme, Bůh nemůže skrze nás uzdravovat. Proto je potřeba, abychom Ho měli ve svém srdci.

 

Sedmkrát za den se modlíme: „Šema Izrael, miluj Boha! Ježíši, Bože můj, miluji Tě celým srdcem, celou duší a vší silou. Nyní ztrácím svou duši pro Tebe a pro evangelium.“ Když se to budeme modlit, ať si každý aspoň jedenkrát za den, a to opravdově, uvědomí, co říká. A také to, že Ježíš tě slyší, když Mu říkáš: „Miluji Tě“ – aby to bylo řečeno opravdu ze srdce. A když pak říkáš: „Ztrácím svou duši“, v ten moment pusť všechny marnosti, chmury… kvůli Ježíši. Všechno Mu odevzdej, cele se Mu vydej. To je konkrétní láska. Láska není pocit. Čistá láska je otázkou vůle: chci milovat Ježíše, i když třeba nic necítím, stavím Ježíše na první místo ve svém životě.

 

Tedy Bůh po nás chce, abychom měli Boží víru, takovou, jako měli ti, které Ježíš uzdravil, když fyzicky chodil po této zemi, anebo ti, kteří měli rakovinu nebo jinou vážnou chorobu, a byli uzdraveni. Mohli bychom číst mnoho knih o různých zázracích uzdravení. Ale hlavní otázka je: A co já? Jaká je moje víra? Bůh své slovo dává i mně. Jsem připraven vstát, když mi Ježíš řekne: „Vstaň“? Prožíváme období, kdy slavíme Kristovo vzkříšení. Ta moc, která vzkřísila Ježíše – Boží moc, Boží všemohoucnost, působí stále. Ježíš je stejný, ale je potřeba, abychom Mu dali svou víru. Abychom Mu uvěřili, že On může a chce učinit zázrak vzkříšení každého jednotlivého člověka, který Mu otevře svou duši, a také vzkříšení církve i celého národa.

Kristus vstal z mrtvých! Skutečně vstal!

 

Stáhnout: Kázání otce patriarchy Eliáše o uzdravení paralytika (J 5,2-14)