„Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: ‚Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.’ …tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.“ (Mt 3, 1-6) Přicházel tam nejenom prostý lid ale také farizeové a saduceové.

Ti si nalhávali, že uniknou Božímu trestu, a to proto, že sebe považovali za duchovní elitu. Mýlili se však. Jan jim řekl, že Božímu trestu neunikne nikdo. Přísně k nim promluvil: „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ (Mt 3,10-12)

„Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale Jan mu bránil a říkal: ‚Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?’ Ježíš mu odpověděl: ‚Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.’ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.’“ (Mt 3, 13-17)

Při rozjímání o této události mohu zůstávat jen v daném slově a zároveň vnímat, jak Ježíš jde v pokoře k Jordánu a postaví se mezi hříšníky. Jan stojí na břehu řeky v kožené zástěře. Mluví o hrozném Božím hněvu, spravedlivosti a o pokání. Jeho slova jsou prostá, přesto však pronikají jeho posluchačům přímo do srdce. Pak vstoupí do Jordánu, kde každému kajícníkovi lije na hlavu vodu. Zbytek zástupu zatím stojí a čeká. Za chvíli přijde další hlouček lidí. Jan se na chvíli zastaví, aby jim promluvil do srdce. Všechny vyzývá k pokání, a opět křtí.

I k nám Bůh promlouvá různými způsoby. Kolikrát Bůh musí dopustit i tresty za naši lenost, za naši pýchu, než začneme činit pokání, než se začneme učit moudrosti z vlastních chyb! Ano, máme se učit ze svých chyb, ale také z chyb druhých. Je to určité Boží vyučování. Například když zjistíme, že jsme ve smutku, má to být pro nás znak, že něco není v pořádku, že si něco držíme a nedali jsme to cele Bohu. Někdy je ten smutek v něčem dobrý, protože nás tlačí, abychom se sebou něco dělali. Tehdy je ale potřebné se zapřít, vyjít ze sebe a říct: „Pane, tady mě máš takového, jaký jsem!“ Pak si máme uvědomit, kde jsme hříchem zranili Ježíše. A když se podíváme na kříž, uvidíme na něm jakoby napsány všechny své hříchy. Tam Ježíš za ně zaplatil.

Stáhnout: Rozjímání o Zjevení Páně (2018)