O Velikonocích si připomínáme, že Kristus vstal z mrtvých a také, že spolu s Ním jsme vstali i my. Boží slovo říká: „Spolu s Ním nás vzkřísil.“ (Ef 2,6) Někdo by řekl: Jak jsem mohl být vzkříšen spolu s Ním? Vždyť já žiji tady a teď, a Kristus vstal před 2000 lety. Kromě toho, když Kristus zemřel v Jeruzalémě, já jsem tam tehdy nebyl. Ani jsem neležel mrtvý s Ním v hrobě, abych „s Ním pak vstal z mrtvých“.

Je třeba si uvědomit realitu, že Kristus byl vzkříšen. Vstal z mrtvých!

Kristus zemřel, vstal z mrtvých, vstoupil do nebe – to vše se stalo v čase, ale protože On je Bůh, je zároveň i mimo čas, je nad časem… Je stejný včera, dnes i navěky. U Boha je stále „nyní“. Když člověk zemře, také vychází z času a vchází do věčnosti. Čas tam na něj už nepůsobí. Tam je stále nyní.

Pak si je třeba uvědomit realitu našeho spojení s Adamem. Adam zhřešil, neposlechl Boha, a tak přišel na svět hřích. Je zde tedy také realita hříchu. Ať chci nebo nechci, i mě zasáhl dědičný hřích. Všichni máme v sobě úplně stejný program hříchu. Do každé lidské duše, s výjimkou Bohorodičky, vešla infekce prvotního hříchu. Je to tajemství, ale je to tak. Všichni máme stejné sklony ke hříchu. Táhne nás to k hněvu, k marnosti, k vlastním sebeklamům, hřích nás zaslepuje, takže jsme v temnotě atd.

A člověk by si také mohl říct: Co je mi po nějakém Adamovi, že si kdysi dávno zhřešil? Ale mohu se hněvat i nadávat na Adama, jak chci, nepomůže mi to, zůstává na mně a na každém z nás toto smutné dědictví… V nás je naprogramovaný hřích. Nejsme schopni nehřešit. Hned, když už začneme uvažovat rozumem, začneme hřešit – každé dítě, každý člověk. Je to program hříchu, který jsme obdrželi od Adama.

Bůh Adama stvořil, postavil ho do zkoušky a on padl. Bůh ale poslal lidstvu Spasitele. „Šťastná vina, která nám získala takového Spasitele,“ jak říká sv. Augustin. Bůh se ve své lásce stává člověkem – v konkrétním čase. Víme přesně o Ježíšově narození, od něj počítáme letopočet, známe i konkrétní fakta o Jeho životě, odsouzení, smrti. To je historie. A historie také je, nejen že Kristus zemřel na kříži, ale také že vstal z mrtvých… Samozřejmě, je to proti fyzickým zákonům. Byl to zásah Boží všemohoucnosti, který se nazývá zázrak. Stejně tak ale vidíme zázraky kolem nás, a to na každém kroku; stačí se jen podívat na krásu a moudrost stvoření, na vesmír, miliardy hvězd… Když přemýšlíme jen o naší Zemi: Jak to, že se Země stále už tolik staletí točí!? Takový kolos a točí se! Proč se nezrychlí? Jak to, že nikam neuletí!? Kdo jí hýbe? A obíhá stále po přesné dráze! Má tvar koule, je nakloněná a točí se i s moři i se vším, co je na ní… To je úžasné, nepochopitelné! A naše Země je jenom zrníčkem ve vesmíru. Zrnko! A jsou další miliardy hvězd obrovských velikostí. Slunce je milionkrát tři sta tisíckrát větší než naše Zem. A jsou ještě daleko větší hvězdy, celé galaxie. A to vše je v pohybu a nesrazí se! Jaké to jsou to přesné a moudré zákony! To je makrokosmos, ale máme také mikrokosmos. I tam je přesný řád. Když si člověk uvědomí otázku tajemství obyčejné hmoty, a tím víc ještě otázku tajemství života, vidí, jak je to vše velkolepé, moudře ustanovené a řízené, a pak jasně vnímá, že tvrzení, že vše vzniklo náhodou a řídí se samo, je k smíchu! Bůh vše stvořil, zasáhl svou tvůrčí všemohoucností. A stejnou Boží všemohoucností zasáhl také ve vzkříšení.

Tedy Kristovo vzkříšení je realita. Ale jak mohu mít účast na Kristově vzkříšení já? Podobně jako je to s Adamem: Je tajemstvím, jak mám v sobě dědictví po něm. Skrze prarodiče, rodiče jsem přišel na svět – i s dědičným hříchem. Ale co se týče Božího života, nového života Krista vzkříšeného, ten dostává každý bezprostředně od Boha skrze víru. Zde platí: „Musíte se znovu narodit“ – duchovně. Duchovně se rodí jedině z Ducha svatého a z vody. Ježíš říká: „Musíte se znovu narodit! Co se narodilo z těla, je tělo. Co se narodilo z Ducha, je Duch.“ A když nastane toto duchovní zrození, hned přijímám všechno, co je v Kristu. Jsem Božím dítětem. Mám účast na Jeho smrti a také na Jeho vzkříšení. Pak mám ve svém životě jen realizovat tyto pravdy křtu, otvírat se jim znovu a znovu, tedy chodit v nich. To znamená vcházet do Kristovy smrti a bojovat se zlem, které jsem zdědil po Adamovi. Tím mám právě dokazovat lásku k Bohu a za to také dostanu odměnu – věčný život.

A proto je důležité si uvědomovat i to „s Ním jsme byli vzkříšeni“. Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, ani já bych neměl nový život. Ale On vstal, a tedy i já mám život, nový život, Boží život, ten Kristův život. Tu nejde o život Adamův, který mám plozením a který končí smrtí, protože „odplata za hřích je smrt“. Dostávám nový život z vody a Ducha svatého skrze víru. Boží slovo říká: „Těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Mám Kristův život. Tedy tak jak mám v sobě Adama, tak mám v sobě i Krista. Apoštol Pavel v prvním listě Korinťanům vysvětluje, co znamená být v Adamovi a co být v Kristu: „A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ (1Kor. 15,21-22)

Apoštol Pavel to vysvětluje, avšak musí nám to i Duch Boží osvítit. Nedá se to jen nějak zaškatulkovat. Člověk k tomu musí dostat světlo, protože jde o Boží tajemství. Mnohé věci rozumem nechápeme ani ve fyzice, ani v oblasti hmotných věcí. I tam je tolik tajemství, že čím více člověk vše poznává, tím více žasne… Jak řekl Sokrates: „Vím, že nic nevím.“ A to si člověk uvědomuje tím víc, čím více vše poznává… A to jsou jen normální Boží zákony dané v hmotě. A v duchovních věcech je ještě mnohem více tajemství! Na jejich poznávání budeme mít celou věčnost. Teď je máme přijmout vírou, přijmout ta zrnka pravdy, i když je nechápeme. A to je také záslužné: že věříme Bohu. Věříme, že On je Všemohoucí.

Že Kristus vstal z mrtvých, nemusíme ani věřit, to je realita. To je historická pravda, tak jako věřím, že byl Napoleon a že vedl mnohá vojenská tažení. Nepotřebuji na to víru – tu Božskou. Nebyl jsem tam sice před těmi 200 lety, kdy žil Napoleon, ale vím z historie, že to tak bylo. Tak také je jasná historická událost, že Kristus vstal z mrtvých. Dosvědčují to apoštolové, jsou i jiní očití svědkové, mnozí za tuto pravdu vydali i svůj život. A přesto člověk musí k tomu mít i víru. Rozum totiž začne špekulovat, protože jde o zázrak, zásah Boží všemohoucnosti. Lidský rozum se ve své pýše proti tomu vzpírá. Nechce věřit, protože je to nad jeho zkušenost. Ale člověk, který se obrátil, má zkušenosti s osobním Bohem a ví, že Bůh činí malé, skryté zázraky v jeho životě, nemá problém, aby uvěřil a aby u něj rostla víra nejen v tajemství Kristova historického vzkříšení, ale také víra v to, že „spolu s Ním jsem byl vzkříšen, že Kristus je ve mně, že mám Jeho život, že život Krista vzkříšeného je ve mně.“

Duchovně nejvíce prožila spoluvzkříšení Přesvatá Bohorodička, která je plná milosti. V tu chvíli, kdy Kristus vstal, Ona s Ním v plné míře prožila tajemství spoluvzkříšení tak, jako v plné míře prožila v jednotě s Ježíšem vnitřně celou svou bytostí, celým srdcem, celou duší a vší silou také Jeho smrt. Tedy prožila jednotu s Kristovou obětí na kříži, ale také prožila v plnosti spoluvzkříšení – zároveň i pro nás. Proto nám ji Ježíš dává, protože v ní, v jejím novém srdci, je nám to dáno – i pro její zásluhy, pro Její aktivitu víry, že Ona to přijímá za nás jako naše duchovní matka, jako druhá Eva. Ona nám dává také živého Krista. Skrze ni, když přijímáme Její nové srdce, a také skrze Ducha svatého, máme být přetvářeni v Krista – dostáváme Jeho nový život.

Boží slovo na mnoha místech říká nejen, že spolu s Kristem jsme byli vzkříšení, ale také, že On je v nás. Ježíš říká: „Kdo jí Mé tělo a pije Mou krev, přebývá ve Mně a Já v něm.“ V Janově evangeliu v 14., 15. kapitole je několikrát zmínka o tajemství naší jednoty s Kristem.

Tato tajemství máme prožít nejprve skrze víru v modlitbě. Uvědomím si živou a skutečnou přítomnost vzkříšeného Ježíše, a také že vzkříšený Kristus je ve mně, že žije ve mně. Mám nový život. „ Ty, Ježíši, jsi tu. Ty jsi ve mně! Pronikni mě!“ Mohu si též uvědomit, že moc Jeho vzkříšení proniká do konkrétních záležitostí, situací, které se mně týkají, že On vchází do mého života, do mých pádů, proher, problémů a dává mi jako Vládce nový život.

Mám se Mu pak úkonem víry, vůle i rozumu cele dávat i v konkrétních situacích, znovu přijímat nový život do těchto situací a tak tyto situace posvětit. Aspoň několikrát za den si pak mám uvědomit Jeho přítomnost, s úctou a vírou vzývat Jeho svaté jméno Ježíš. Dát Mu prostor, aby ve mně mohl žít a skrze mě působit.

Stáhnout: Naše účast na Kristově vzkříšení