čeština > Aktuální > Article

Rozjímání nad Gal 3,18

Datum:   2018-05-05
Autor:   BKP

 

Rozjímání nad Gal 3,18

 

Kdyby totiž dědictví plynulo ze zákona, nebylo by založeno na slibu.

Abrahamovi je však z milosti Bůh přiřkl svým slibem.

 

Tomuto výroku v 18. verši předchází v 13. verši zmínka o kletbě zákona, kterou na sebe vzal Ježíš. A dále je vysvětleno: „To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostali v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.“ Je zde řečeno, že to požehnání, které Bůh dal Abrahamovi, v Kristu je dáno i pohanským národům, tedy i nám. Co se týká židů, fyzických Abrahamových potomků, vztahuje se jen na ty, kteří vírou přijali Ježíše. Proroci a svatí Starého zákona věřili, že přijde Mesiáš a vírou, kterou měli, Ho de facto už předem přijali. Nakonec první, kdo Ježíše přijali, byli apoštolé, kteří byli židé, tedy tělesní potomci Abrahama. Jsou jiní potomci Abrahama, kteří Krista ukřižovali, a to byli židovští zákoníci, farizeové a velekněží, dnes jsou to většinou židozednáři.

 

Pavel, ač sám byl horlivým farizejem, po svém obrácení zvěstoval evangelium především pohanům, tedy nežidům. Skrze něho Duch svatý svědčí, že požehnání, které máme v Kristu,. převyšuje požehnání dané zde na zemi Abrahamovi. Spočívá v tom, že spásu, tedy život věčný v Kristu Ježíši, dostáváme jako dar a stáváme se dědici Božího království. Apoštol zdůrazňuje, že skrze víru – ne skrze zachovávání starozákonních předpisů – dostáváme zaslíbeného Ducha, který nás uvádí do všech tajemství vztahujících se na Krista a zároveň i do jednoty s Ním.

 

Jak v 13., tak v 18. verši je použito slovo zákon. Bývalý farizeus Pavel (Šavel) dobře znal Mojžíšův zákon se všemi obřadnými i rituálními předpisy, popsanými v knize Leviticus. My předpokládáme, že pod pojmem „zákon“ je myšleno Desatero. Židé ale pod pojmem „zákon“ měli celý souhrn předpisů. Příchodem Krista úplně ztratily význam nepodstatné předpisy nebo ty, které sloužily jako předobraz. Šlo o obřízku, obětování zvířat za naše hříchy i mnoho obřadních předpisů s tím spojených. Člověk ani všechny neznal ani nebyl schopen je všechny plnit. Přitom stačilo, aby jen jeden překročil, a už na něm byla vina, tedy prokletí. Sv. Pavel proto připomíná prokletí spojené se zákonem. V listě k Židům je vyjádřeno, že Ježíš za nás zemřel na kříži a Jeho krev nás očišťuje od hříchů, a proto už krev býků a kozlů nemá význam (srov. Žid 10,4). Předobrazy symbolizovaly dokonalou Kristovu oběť na kříži, která jediná nás usmiřuje s Bohem.

 

Plnost požehnání dostáváme v Kristu, ne plněním obřadnického zákona, ale vírou v Něho.

Apoštol Pavel pokračuje: „Bratří, znázorním to příkladem: ani lidskou závěť jednou pravoplatně potvrzenou nemůže nikdo zrušit nebo k ní něco přidat. Slib byl dán Abrahamovi a ‚jeho potomku‘; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus. Chci tím říci: Smlouvu (danou Abrahamovi), od Boha dávno pravoplatně potvrzenou, nemůže učinit neplatnou zákon, vydaný teprve po čtyřech stech třiceti letech (Mojžíšovi), a tak zrušit slib (Abrahamovi).“ (Gal 3,15-18)

 

A nyní pokračuje verš, který si budeme dva týdny opakovat: „Kdyby totiž dědictví plynulo ze zákona, nebylo by založeno na slibu. Abrahamovi je však z milosti Bůh přiřkl svým slibem.“

 

Ptáme se, jaké dědictví? Jde o věčné dědictví, o Boží království, o věčný život. Ten nezískáme zachováváním Mojžíšovských předpisů a plněním Božího zákona – Dekalogu. Dědictví věčného života dostáváme jen a jen vírou v Krista. Pokud zachováváme Ježíšova přikázání, tak Ho milujeme a v této lásce je obsažena zároveň i spasitelná víra. Proto platí Ježíšovo zaslíbení, že On přijde s Otcem do našeho nitra a učiní si v nás příbytek (J 14,23). Musíme si ale být vědomi, že ta Boží ani Kristova přikázání nejsme schopni vlastní silou zachovávat. Proto nám Ježíš slíbil Ducha svatého, Ducha pravdy, skrze něhož dostáváme milost, abychom mohli přikázání zachovávat a milovat Boha celým srdcem. Proč jedině silou Ducha je to možné? Protože skrze to, že v nás Duch Boží přebývá, jak o tom mluví téměř celá 8. kapitola listu k Římanům, je v nás živý Ježíš. A potom už ty spravedlivé skutky neplníme my, ale Kristus, který žije v nás. Samozřejmě podmínkou, aby v nás žil, je, že náš starý člověk s Ním musí být ukřižován. Ten totiž jinak nedovolí, aby v nás Ježíš žil, a bude nás dále egoismem zotročovat. To rovněž píše sv. Pavel v listě Galaťanům: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji již já, žije ve mně Kristus.“ (2,20)

 

Apoštol tedy vysvětluje, že Abrahamovi přiřkl dědictví Bůh z milosti svým slibem a toto Boží dědictví my získáváme skrze víru v Krista. Tato víra nás očišťuje od hříchu. Podmínkou ale je si hřích přiznat a uvěřit, že Ježíš, Boží Syn, zemřel za moje hříchy a hříchy Mu dát. Tato víra pak působí, že skrze ni nám Duch svatý dává všechno, co pro nás Kristus vykonal. Především nás ale tato víra sjednocuje se samotným Ježíšem, který skrze víru přebývá v našich srdcích (Ef 3,17). Tato víra pak v hodině smrti přechází v patření na Boha ve světle slávy.

 

Stáhnout: Rozjímání nad Gal 3,18