Snad každý se už někdy ocitl v situaci, kdy se proti němu někdo postavil a jednal s ním, jako by byl nějaký zločinec. Možná byl ten člověk oklamán svými domněnkami, lidmi nebo masmédii… Žádná rozumná řeč s ním nebyla, protože uvěřil lži a pravdu nechtěl slyšet. Snad přijde čas – třeba za pár let – kdy pravda vyjde najevo a ten člověk se probere, pozná, že se mýlil a přijde se omluvit…Byl totiž oklamán duchem lži, a proto: Kéž mu Bůh odpustí, i když jeho chování nás bolí a zraňuje. Ale uvědomme si: Každého z nás démon takto klame vůči Ježíšovi. To samé děláme my, když reptáme proti Bohu. Když přijde utrpení, začneme se bouřit a vyčítat: „Proč to tak je? Proč jsi to, Bože, dopustil?“

A Ježíš stále čeká a mlčí. Jeho to bolí, je zraňován každým naším reptáním. On vidí, že nás oklamal Boží nepřítel a dovedně nás postavil proti našemu největšímu dobrodinci – Bohu.

Musíme se zastavit a uvědomit si, že Boží myšlení je jiné než naše. Položme si otázku: „Věřím, že Ježíš za mne zemřel na kříži? Věřím, že mě miluje a že Mu jde o moje největší dobro?“ Skutečnost je taková, že my se o své největší dobro nestaráme. Ani na něj nemyslíme. A tak když přijde utrpení, které nám má pomoci, abychom se probrali a uvědomili si, kam vlastně jdeme a proč tady žijeme, uvěříme lži a Boha zahrneme výčitkami.

Člověk často žije bezmyšlenkovitě, jako slepec, lehce uvěří Božímu nepříteli a vrhá se tím do záhuby. Pak na nás Bůh musí dopustit něco, co si navíc často sami zaviníme. Ale pozor! Jaká je to nespravedlnost! Protože věříme Božímu nepříteli, začneme se rouhat Bohu. Bůh nám říká: „Uvěřil jsi Nepříteli.“ Ale my Ho neposloucháme a dál rebelujeme: „Cos to dopustil?“

Kdybychom chodili v poslušnosti Bohu, ani se to nemuselo stát. Ale když už se tedy něco stalo, musíme si říct: „Trpím spravedlivě.“ A i když jsme si utrpení zavinili vlastně sami, bude mít cenu, když ho přijmeme jako očistec za naše hříchy. A pokud bychom byli i úplně nevinní, pak má utrpení misijní smysl, nabídneme-li jej Bohu jako smírnou oběť za druhé, aby například dostali světlo, milost obrácení a podobně. Jenže my to většinou přijmout nechceme a bouříme se: „To je nespravedlivé! Proč právě já?!“

Když přijde takové pokušení, rychle se v duchu podívejme s bolestí na kříž: „Pane, všechno to moje reptání, bolestínství a stěžování si je znakem mé nevěry, jsou to urážky vůči Tobě. Odpusť mi!“ A pak si můžeme uvědomit: Ježíš nikdy nereptal. V Getsemanech se modlil: „Otče, ne má, nýbrž Tvá vůle se staň!“(Lk 22,42) On, nevinný, se nechal zbičovat, odsoudit, obléct do roucha bláznů, vzal kříž na svá biči rozedraná ramena a vydal se na křížovou cestu. Nereptal na nevděčnost, když Mu ti, kteří předtím viděli Jeho zázraky, spílali, plivali do obličeje, házeli po Něm kameny a odpadky. Nebouřil se proti nelidské bolesti, kterou Mu působil těžký kříž. Naopak, byl „jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ (Iz 53,7) A když Mu nakonec probodli ruce a nohy, za všechny se modlil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“(Lk 23,34) Pak kříž vztyčili. Ani tehdy si neposteskl. „…byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“(Iz 53,5)

Když v našem životě přijde nějaký kříž, často ani nevíme, proč to Bůh dopustil. Možná za nějaký hřích, nějakou nevěru či neposlušnost. Tehdy máme začít děkovat, vždyť mohlo přijít něco mnohem horšího. Řekněme třeba: „Pane, děkuji Ti za toto utrpení. Přijímám je. Prosím, obrať ho na svou slávu a na dobro pro mou duši.“ Takovým způsobem je třeba „zpracovávat“ všechny situace.

Samozřejmě, první reakce je vzpoura, protože starý člověk, naše hříchem porušená přirozenost, se okamžitě postaví proti Bohu. Všecko obrátí proti Němu. Vůči Božímu nepříteli se nebouří, bouří se jenom vůči Bohu. Proto se potřebujeme učit tu první reakci stopnout a říct: „Pane, neber to, prosím, vážně.“ A pak se začít ve víře modlit a děkovat – vědomě a dobrovolně.

Např. Někdo nás zraní nebo pokoří. Jaká je první reakce? Okamžitě přijde nenávist vůči tomu člověku. To je automatické. Hned vyvstane touha pomstít se nebo sebelítost. Co dělat? Říct si: „Stop! Odděluji se od tohoto myšlení, které není z Ducha svatého.“ Negativní pocity a myšlenky přicházet budou, ale je třeba je stopnout, nenechat se jimi ovládat, nenechat je, aby se jako rakovina rozlezly v celé duši. Tedy hned je stopnout, a když už člověk vidí, že i sám napáchal hříchy, dělat pokání.

Boží myšlení je jiné než myšlení lidské. I Boží slovo to potvrzuje: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“ (Iz 55,8) Když Bůh zkříží naše plány, hned se hněváme. Člověk, který neprošel určitou etapou očisty, je schopen pomalu obviňovat Pána Boha za to, že On je vinen vším zlem, protože ho dopouští. Když však tou etapou očisty projde, začíná vnímat, že ve skutečnosti je to úplně jinak. Pak vidí, že Bůh to dopouští z lásky a dělá všecko, co může, k našemu největšímu dobru. Jak se říká: „Koho Bůh miluje, toho trestá.“ A apoštol Pavel píše: „Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k našemu užitku, abychom získali podíl na jeho svatosti. “(Žid 12,9-10)

Proč nás tedy Bůh kárá a vychovává? Protože jinak rychle zpustneme. Tak, jako je potřeba obdělávat a obřezávat zahrádku a vytrhávat z ní plevel, aby přinesla úrodu, tak je to i s námi. Proto Bůh musí na nás pořád dopouštět nějaké utrpení. Mohou to být maličkosti, např. nějaká krátkodobá bolest, choroba, neúspěch, nedorozumění apod. Člověk to však potřebuje, aby nesešel z cesty, která vede do Božího království.

Když někoho např. bolí ruka, může začít chválit Pána a modlit se třeba takto: „Pane, děkuji Ti za tuto bolest. Ty víš, co všechno zlé udělala tato ruka za celý můj život. Toto je mé pokání za to. Děkuji Ti.“ To jsou maličkosti, které člověk, bude-li chtít, může využít ke své očistě.

Náš starý člověk Boha obviňuje ze všeho. Když přijde utrpení, je uražen a přesvědčen, že přece Bůh byl povinný se o něj starat. Ano, Bůh se o člověka stará, ale člověk si utrpení zaviňuje sám svým svévolnictvím a pak vzpourou proti Němu. A i kdybychom byli nevinni, děkujme, když na nás Bůh bude posílat utrpení. Pán Ježíš neměl žádné hříchy a trpěl. A my máme. I kdybychom opravdu byli v této situaci nevinní, ale kolik hříchů jsme napáchali jindy. Děkujme tedy, že máme očistec už tady na zemi, anebo že můžeme trpět za druhé, a tak jim pomáhat ke spáse.

Stáhnout: Ježíš je naším reptáním zraňován