„Víme přece, že starý člověk náš byl spolu s ním ukřižován, aby bylo umrtveno tělo hříchu, a my už hříchu neotročili.“

V prvních pěti kapitolách listu Římanům se mluví o hříších. V 6. kapitole se mluví o hříchu v jednotném čísle, tedy jako o kořenu, z něhož vycházejí ostatní hříchy. Tím kořenem hříchu je ložisko zla v nás, tedy dědičný hřích či porušená lidská přirozenost, která byla u prvních lidí v ráji infikována hadem, to je ďáblem. Místo toho, aby ve zkoušce stáli věrně v Božím slově, odmítli ho a uvěřili slovu ďáblovu, lži. Tak vešlo ďábelské semeno do lidské přirozenosti. Tím semenem je dědičný hřích, který programuje člověka, aby podlehl postupné entropii, sebezničení morálnímu i duchovnímu, a uvrhl ho do věčné záhuby. To vidíme markantně v dnešní době, kdy lidstvo jako by ztratilo zdravý rozum a masově koná svou vlastní sebevraždu: gender demoralizace spojená s kradením dětí rodičům, technologie bratrovražedných válek, škodlivé vakcíny pro děti, které působí narušení imunitního systému a plodnosti, geneticky modifikované potraviny, léky, které způsobují vyvolání jiných chorob, rozšíření rakoviny, AIDS, destruktivní kultura, jejímž následkem je systematická amoralizace, nezodpovědnost, nárůst zločinnosti, narkomanie. Multikulturalismus vede k vykořenění křesťanství a zahrnuje novodobý způsob války proti Evropě. Tato psychologická válka využívá pozitivní pojmy, zlo traktuje jako dobro a vpašovává ho do zákonů k legalizaci nespravedlivosti a zločinnosti; zákony postupně vedou k čipizaci, to znamená k totální ztrátě svobody a přetvoření lidí v bioroboty, kteří pak budou cynicky páchat jakékoliv zločiny a povedou k masové eutanazii či jiné formě sebezničení. To vše je ovoce ložiska zla a lži v nás neboli starého člověka. Tato lež má skrytou sílu k rafinovanému oklamávání. Apoštol Pavel volá, že miluje dobro a přesto koná zlo, které nechce a nenávidí. A hned podává příčinu, že to dělá hřích, který je v něm, tedy dědičný hřích. A volá: „Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?“ – a odpovídá: „Jedině milost našeho Pána Ježíše Krista“! (viz Ř 7).

Zachováváním Božích přikázání, modlitbou, jednáním podle svého svědomí, konáním dobra, zapíráním se v lenosti je toto ložisko zla oslabeno, ale zůstává v nás až do naší smrti a musíme s ním stále bojovat a počítat s jeho lstivostí.

Co se týká odpuštění našich hříchů, dosahujeme ho jedině přijetím moci Kristovy krve. O této podstatné otázce pojednává 1.-5. kapitola listu Římanům. Kořen, dědičný hřích v nás, ničí Kristův kříž, a tuto otázku hlubině rozebírá 6. kapitola. Apoštol Pavel zde mluví o spoluukřižování. Je to velké tajemství a tato pravda se opakuje v apoštolských listech několikrát, ať už je to v listě Galaťanům 2,20: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji již já, žije ve mně Kristus,“ nebo v listě Kolosanům, kde je řečeno: „S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých“ (Kol 2,12), či Kolosanům 3,3: „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.“  

Apoštol Pavel mluví o tajemství spoluukřižování a pak také o tom, že jsme křtem sjednoceni s Kristovou smrtí. Spolu s Kristem jsme byli ve křtu pohřbeni a také spolu s Ním jsme byli vzkříšeni. Slovo „spolu“ vyjadřuje hlubokou vnitřní jednotu s Ježíšem. Uvádět nás do hloubky tohoto tajemství bude postupně Duch svatý. Není možné ho jen jaksi chytrácky, teoreticky, proniknout rozumem, postavit se jakoby nad tu pravdu a myslet si – já už to vím. Takové teoretické poznání je polovičaté, a pokud chybí pokora a pravdivá modlitba, člověk nemůže být uváděn do hloubek tohoto tajemství, tedy jednoty s Ježíšovou smrtí i Jeho vzkříšením, které je spojeno se svatým křtem. Počátek uvedení do tohoto tajemství je spoluukřižování s Kristem. Tu nejde o fyzické ukřižování s Kristem. Kristus byl ukřižován před 2000 lety. A pokud by se člověk chtěl sám fyzicky ukřižovat, byl by to nesmysl a sebevražda. V tomto tajemství jde ryze o duchovní rovinu, o duchovní dimenzi víry, která nás sjednocuje s podstatou Kristovy smrti i s Jeho novým životem – s Jeho vzkříšením. Tedy na jedné straně je pravdou, že v nás zůstává starý člověk, ložisko zla a hříchu, a na druhé straně už dostáváme východisko, když aktivní vírou vcházíme do reality křtu, v němž se nám dostává nového života, protože jsme křtem ponořeni do dvou základních tajemství spásy, a to do Kristovy smrti a vzkříšení. Avšak první branou, kterou do nich vcházíme je právě tajemství spoluukřižování. Můžeme ho prožívat především ve vnitřní modlitbě a pak i v konkrétních situacích života. Podstatou je úplné sjednocení se s vůlí Boží, tedy úplná vydanost Bohu v poslušnosti víry, třeba i v malé věci. Například když nás někdo hrubě očerní či nespravedlivě nám vynadá, a my v tu chvíli nenecháme v sobě vyvolat nenávist, sebelítost či obhajování, ale sjednotíme se v duchu s Ježíšem, s Jeho utrpením a bezmocností na kříži, pak prakticky realizujeme spoluukřižování. V tu chvíli budeme prožívat velký pokoj. Tu zkušenost jistě mnozí máte.

Boží slovo říká, že náš starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován, aby bylo umrtveno, vyprázdněno (katargéthé) neboli paralyzováno tělo hříchu (soma hamartiás), tedy aby ložisko zla neboli starý člověk v nás byl nečinný – ukřižovaný – a Písmo říká, že to proto, abychom už neotročili (dúleuzin) hříchu. My si ani neuvědomujeme, že jsme otroky hříchu, že nad námi je pán, který se nazývá hřích a který nás drží v otroctví. Myslíme si, že jsme svobodni, ale nejsme, jsme otroky hříchu; svobodný je jen ten, kdo je v jednotě s Kristem. Ježíš nám získal pravou svobodu právě na kříži. A tu svobodu můžeme zakoušet, když jsme aktuálně sjednoceni s Kristem. Pokud jsme s Ním v jednotě, neplatí už zákony hříchu; v jednotě s Kristem je svoboda. Ta však vyžaduje, že musíme svou vůli sjednotit s vůlí Boží a místo nevěry stát v Božím slově. Je třeba si uvědomit, že toto místo z Písma svatého patří k tajemstvím, do nichž nás Duch svatý musí postupně uvádět, když Mu však vírou dáme prostor k spolupráci. Pokud znovu a znovu budeme číst 6. kapitolu Římanům a budeme zůstávat ve věrnosti Ježíšovi a následovat Ho, postupně nám bude odkrýváno toto tajemství. Kdo by ho chtěl najednou nějak nastudovat anebo toto poznání hned získat, je to stejně tak nemožné, jako je nemožné pro žáka 1. třídy pochopit např. kvadratickou rovnici nebo derivace. Prostě to chce čas a růst ve víře a poznání. Přesto Duch svatý na modlitbě, zvláště když se modlíme v neznámých jazycích, o nichž je řečeno, že Duch svatý se za nás přimlouvá vzdechy nevyslovitelnými, nám už v určitých momentech dává zakusit hloubku tohoto tajemství.

Několik zkušeností, které získáváme v této modlitbě: Než začnu prožívat tajemství spoluukřižování, oddělím se od hříchu postavením se do pravdy pod moc Kristovy krve, pak můžeme toto tajemství prožít.

V duchu si můžeš povědět: „Vidím Ježíšovy probodené ruce na kříži, Jeho rány od bičování nejen na rukách, ale i na hrudi. Vidím na Ježíšově hlavě trnovou korunu, potůčky krve, které stékají po obou skráních. Polootevřená ústa bolestí. Dívám se nyní do Ježíšových očí. Nyní nastává spojení – jednota. Uvědomuji si Boží slovo, že nyní jsem s Kristem ukřižován – jako by z Kristova kříže vycházel paprsek, který jakoby vtláčel duchovní kříž do celé mé bytosti. Pak se mohu dále modlit v jazyku a zůstávat jen v Božím slově: „Víme (ginóskontés), že náš starý člověk byl s Kristem ukřižován.“ V tomto krátkém úseku Božího slova zůstávám. Uvědomuji si, že Boží slovo říká, že Ježíš nebyl na Golgotském kříži ukřižován sám, že spolu s Ním byl ukřižován starý člověk. Starý člověk, to není naše fyzické tělo, to je duchovní otrava, která je neviditelná a proniká každého člověka. Jde o duchovní realitu, kterou fyzicky nemůžeme uchopit, přestože se o ní denně přesvědčujeme a vidíme její negativní ovoce. Toto ložisko zla, které je nazýváno starý člověk, jako společný jmenovatel proniká od Adama každého člověka, a právě to vzal Ježíš na sebe a zlomil jeho moc. Za starým člověkem je napojení na ďábla, je ďáblovým semenem v nás. A právě toto semeno neboli starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován. I když to plně nechápu, teď na modlitbě to vírou přijímám a osobně prožívám. Starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován, v řeckém originálu Písma svatého je použit aorist, to znamená tvar slovesa, které vyjadřuje děj, který byl v minulosti a platí i v přítomnosti. Můžeme to přeložit: starý člověk byl a nyní (skrze moji víru aktuálně) je ukřižován. Já vírou přijímám a realizuji to, co Ježíš na Golgotě učinil, do tohoto času a prostoru. A co víc – v tomto okamžiku živé víry a vydanosti mohu konat duchovní misii. Jak? Člověk, který je vírou sjednocen s Ježíšem ukřižovaným, má úžasnou milost, moc a privilegium, a v tu chvíli úplné vydanosti a jednoty s Ježíšem skrze něj působí Boží všemohoucnost. Protože má zároveň společného starého člověka s ostatními lidmi a – ať chce nebo nechce – je s nimi skrze tento společný jmenovatel, který se nazývá starý člověk, spojen, může aktuálně, skrze víru dávat prostor Ježíšovi a Jeho všemohoucnosti, aby mohl dát milost mnohým, aby se obrátili, nebo ti, kteří v tuto chvíli umírají, aby dostali milost spásy. Může se modlit třeba za konkrétní město, konkrétní skupinu lidí, anebo i za celý národ a stát v tu chvíli jako na stráži za ně za všechny. Opakuji, jde o duchovní spoluukřižování, ne fyzické. Je to oblast víry. Ale ovoce se dříve nebo později projeví v těch, za které Ty s vírou stojíš v jednotě spoluukřižování a za něž prosíš, aby do nich v tuto sekundu vcházela Boží milost. Tato modlitba jednoty ve spoluukřižování je vrcholem modlitby a později přechází i do tajemství Kristovy smrti, čili momentu, kdy Ježíš dává svého Ducha Otci a pak do dalšího momentu – tajemství jednoty s Kristem vzkříšeným. Jak říká apoštol Pavel: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji já, žije ve mně Kristus.“ Starý člověk je ukřižován, aby bylo místo pro živého Ježíše, aby mohl v tuto chvíli zasvítit a žít ve mně i ve vás.

Můžeš například zůstat v prvním slově „víme“, jako bys stál před televizní kamerou celého světa a viděl ten odpor nevěry. Ty ale s velkou mocí voláš: „Já to vím! Tak to je! Boží slovo o tom svědčí, že starý člověk v nás – tedy ve mně i ve vás – je tuto sekundu bezmocný, ukřižovaný. Nepochybuji a věřím, ať se vám to líbí nebo nelíbí. Tuto chvíli působí Boží moc skrze moji víru, kterou se sjednocuji s Božím tajemstvím, které jasně říká, že náš starý člověk byl a je v tuto chvíli skrze mou víru s Kristem ukřižován, ve mně, a tedy i ve vás.“

Stáhnout: Rozjímání nad Ř 6,6