čeština > Aktuální > Article

Epikléze /4. část: Epikléze – chrám a ikonostas/

Datum:   2018-11-30
Autor:   BKP

 

Epikléze

/4. část: Epikléze – chrám a ikonostas/
 

Biblickým modelem pro křesťanský chrám je vize daná Bohem (Mojžíšovi). Byla zrealizovaná na Jeruzalémském chrámu. Základní strukturu tvoří velesvatyně, kde je zvláštním způsobem přítomen Bůh, svatyně, kde kněží přinášeli oběti Bohu, a místo pro lid.

 

Východní chrám s ikonostasem, oltářem i svatostánkem uchovává tuto biblickou strukturu chrámu dodnes. I v západní církvi tomu tak bylo do II. Vatikánského koncilu, než nastala absurdní reforma. Kněz, který zastupuje lidi a přináší za ně na oltáři oběť Bohu, se po reformě otočil zády k centru chrámu, kterým je svatostánek, v němž je neustálá přítomnost Boha. Na mnohých místech byl navíc svatostánek z centra chrámu odstraněn. Rovněž byly odstraněny mřížky, které vymezovaly prostor pro kněze a pro ty, kteří přisluhovali při liturgii.

 

Došlo i k zásahu do liturgie. Dlouhodobá tradice se smyslem pro sakrálno byla duchem aggiornamenta narušena a sekularizována. Zároveň začal sebezničující proces narušování základních věroučných pravd i Božích přikázání. Katastrofální ovoce vidíme dnes, po 50 letech, v oblasti věroučné a morální. Pseudopapež Bergoglio prosazuje, aby ke svatému přijímání přistupovaly osoby rozvedené žijící v dalším manželství nebo osoby, které veřejně odmítají pokání a prosazují nemorálnost. Jaký toto má smysl? Navíc už někteří kanadští biskupové prosazují, aby osoby, těsně před sebevražednou eutanázií přijímali svátosti. To je degradace svátostí a svatokrádež.

 

V současnosti Vatikán s apostatou Bergogliem odmítá nutnou duchovní reformu. Každé biskupské konferenci však dává prostor k pokračování v liturgických úpravách s dovolením ještě hlubší profanace. Ti, kteří chtějí vnitřně zachovat jednotu s pravověrným učením a Tradicí církve, ač zevnějškově nemají sílu se od apostaze Vatikánu oddělit, by měli využít danou možnost k užitečné úpravě liturgie i liturgického prostoru. Mnozí kněží navrhují zaujmout při liturgii znovu takový postoj, jaký měli kněží po celá staletí tradice církve. V pravoslavné církvi je tomu tak doposud. Kněz je spolu s lidmi obrácen k centru, kterým je svatostánek, a není k němu otočený zády, ani svatostánek není z centra chrámu odstraněn. Otočení se zády ke svatostánku není tak nevinná změna. Je třeba vědět, že „východ“ v církevní symbolice vždy označoval království Boží a „západ“ království temnoty. Proto chrámy byly stavěny tak, aby chrámový oltář byl na východní straně a kněz i věřící byli otočeni k němu, tedy směrem na východ a zády na západ. Sv. Cyril a Metoděj nařizovali katechumenům, aby při odříkání se ďábla a jeho démonů jako gesto plivali na západ. Když liturgická antireforma II. Vatikána otočila kněze zády ke svatostánku, tedy i zády k východu a čelem k západu, udělala výmluvné gesto obrácení se zády k Bohu a čelem k ďáblu! Pokud však některý teolog tvrdí, že to je proto, aby kněz obnovoval při každé liturgii křestní sliby s odříkáním se ďábla, pak ale v důsledku by to znamenalo i plivání na lidi, a to je nonsens. Tedy obrácení oltářů, a tím kněží zády ke svatostánku, není vůbec nevinným gestem! Tím spíš, když dnes už vidíme ovoce pseudoreformy aggiornamenta II. Vatikána.

 

Co se týče úpravy liturgického prostoru, tak podle biblického modelu by měl být oltář oddělen od velesvatyně. Součástí oltáře by měl být viditelný kříž. Za ním velesvatyně. Mezi oltářem a velesvatyní by mělo zůstat tolik místa, aby mohl projít kněz, když okuřuje oltář a pak i velesvatyni. Svatostánek ve velesvatyni by měl být oddělen alespoň oponou, na níž je z vnější strany znázorněn z levé a pravé strany adorující anděl. Před velesvatyní mohou být i dvě lampy s tzv. věčným světlem.

 

Otázka obnovení sakrálního prostoru mřížkou či kombinací s dvěma ikonami či sochami našeho Pána Ježíše Krista a Bohorodičky, je záležitostí, která vyžaduje cit jak po stránce architektonické, tak estetické, ale hlavně duchovní.

 

Základem potřebné reformy dnes je vrátit liturgický postoj kněze tak, jak tomu bylo v celé historii, a to, čelem ke svatostánku – k duchovnímu centru chrámu.  

 

Někteří kněží navrhují jako další úpravu v liturgii chvíli ticha po proměňování. Disponuje to k uvědomění si reality Kristovy vykupitelské smrti na kříži, obětované za nás a naše hříchy. Ve východní liturgii je tento časový prostor přibližně pěti minut vyhrazen epiklézi po slovech ustanovení (konsekrační slova).

 

Ikonostas ve východní liturgii

 

Na ikonostasu jsou vedle carských dveří dva hlavní obrazy, a to obraz Krista a obraz Bohorodičky s Ježíškem v náručí. Řekové mají skromné ikonostasy. U východních Slovanů jsou naopak zaplněné mnoha obrazy, které mohou sloužit jako obrazový katechismus Ježíšova života. V některých chrámech jsou obrazy i na stěnách chrámu. Smyslem je, aby čisté ikony působily na obrazivost věřícího a disponovaly jej k víře. Bohužel, ne všechny ikony však vzbuzují úctu k Bohu či svatým. Dnes je pod rouškou církevního umění prosazována celá dekadentní škola ikonopisectví, za kterou není Duch Boží, ale duch pseudoduchovna až satanismu. „Ikony“ místo toho, aby disponovaly k pravdivé zbožnosti, působí destruktivně. Například Ježíš je znázorněn s abnormálně dlouhým tělem s malinkou hlavičkou, andělé vypadají jako démoni, Jan Křtitel s rozcuchanými vlasy připomíná výrazem loupežníka či vlkodlaka. Studenti teologie jsou přesvědčováni, že to je právě ta vyšší duchovnost, která se musí vyjadřovat ne reálnými obrazy, ale malováním takových karikatur. To je ale stupidní demagogie! A právě tato demagogie je prosazována pod velkým tlakem zvláště od 2. poloviny minulého století. Tedy i ve východním církevním umění skrytě zavanul duch II. Vatikána.

 

Duch, jaký vyzařuje z ikon, závisí ale i na konkrétním ikonopisci, na tom, jakého má ducha. Pokud má ducha alkoholismu, sympatie k okultismu či žije nečistým životem anebo je ovlivněn negativním duchovnem, pak to z jeho obrazů přímo dýchá.

 

Příklad: Kněz nadšený moderním ikonopisectvím pozval nejslavnějšího stoupence moderní školy, aby namaloval nový ikonostas. Když byl za velkého nadšení místního faráře ikonostas slavnostně odhalen, věřící zůstali v šoku. Jedni říkali:  „Co to má znamenat?!“ Druzí: „Toto v našem chrámě nesmí být! To je okno do pekla, a ne do nebe!“ Jiní: „To teď v chrámu máme uctívat démony?!“ Ikonostas musel být vyhozen.

 

Na druhé straně, protestanti nepravdivě tvrdí, že úctou svatých obrazů a soch se katolíci a pravoslavní dopouštějí modlářství. To je druhý extrém. My se neklaníme obrazům jako modlám, ale uctíváme ty, koho obrazy představují.

 

Katolíci a pravoslavní rozlišují při úctě Bohorodičky tzv. kult hyperdulie a při úctě svatých kult dulie. Božskou úctu (kult latrie) přikládají jedině Bohu, Synu Božímu, Ježíši Kristu. Už v 9. století bylo obrazoborectví koncilem odsouzeno a úcta k svatým obrazům opět potvrzena.

 

Poznámka k sv. liturgii:

 

Je třeba přiznat, že východní liturgie v epiklézi dává větší i hlubší možnost pro osobní spoluúčast při působení Ducha svatého. Je však tato možnost k posvěcení kněze a Božího lidu využita?

 

Doplněk: „Ispolnenie Duchom svjatym“ – vzkříšení

 

Při slovech „Plnost Ducha svatého“ koná kněz liturgické gesto a tím je zpřítomněno tajemství Kristova vzkříšení. Biblický termín „Plnost Ducha svatého“ (Sk 6,3.5.55, Lk 4,1...) je spojen se sesláním Ducha svatého na apoštoly, ale i s příslibem: „Budete mi martyrés (svědky i mučedníky).“ (Sk 1,8)

 

Postavit se proti hříchu, tedy lži a zlu především v nás, je někdy nekrvavým mučednictvím. „Doposud jste nekladli hříchu odpor až do krve.“ (Žid 12,4) Přijímáme-li Krista v liturgii, máme účast na Jeho vzkříšení skrze Ducha svatého: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ (Ř 8,11)

 

Pokud někdo nechce zachovávat Boží přikázání, odmítá cestu pokání a Ducha pravdy, a přistupuje k svatému přijímání, tak „odsouzení sobě jí a pije“ (1Kor 11,29).

 

Oč v našem životě jde? Každého z nás čeká smrt, Boží soud a pak věčné štěstí ve slávě anebo věčné utrpení v pekle. Obojí je pak už nezměnitelné a věčné. Ty o sobě rozhoduješ. Máš rozum, zamysli se nad smyslem své existence.

 

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu
 
+ Metoděj OSBMr                 + Timotej OSBMr
Biskupové sekretáři

 

26.11.2018

 

Stáhnout: Epikléze /4. část: Epikléze – chrám a ikonostas/ (26.11.2018)