čeština > Aktuální > Article

Rozjímání nad Jak 2,21-22

Datum:   2019-06-01
Autor:   BKP

 

Rozjímání nad Jak 2,21-22

 

« Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka?
Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti?»
 

Minulé slovo života, které jsme si dva týdny opakovali a nechali na sebe působit, nám bylo celkem jasné: Žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu a ty věci jsou ve vzájemném rozporu, a proto děláme to, co nechceme. To ve svém každodenním životě vidíme, a proto toto Boží slovo chápeme. Ta poslední věta ale: „Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem,“ ta už je trochu nejasná. Každý si ji může vysvětlovat jinak. Nechat se vést Duchem znamená chodit v poslušnosti víry tak jako Přesvatá Bohorodička a tak jako je nám dán za vzor praotec Abrahám. Kdo se nechá vést Duchem Božím, nepůjde proti Božímu zákonu, ale naopak bude ho zachovávat.

 

V listě Galaťanům apoštol však vysvětluje ještě jednu problematiku spojenou se zákonem, která je nám trochu cizí. Je to otázka obřízky a zachovávání Mojžíšských předpisů o různém očišťování se zdůrazněním obřadnictví, které nakonec de facto udusilo Ducha. Proto byl apoštol Pavel k této oblasti zákona úplně svobodný. Nakonec i Ježíš vědomě takzvaně „znesvěcoval“ sobotu: uzdravil nemocného, dovolil učedníkům mnout klasy a podobně. V našem životě je třeba, máme-li žít pravdivým vztahem k Bohu, abychom měli před sebou cíl a používali úměrné prostředky, které k tomuto cíli vedou. My si však často z prostředků uděláme cíl – a to je zákonictví. Ztratíme vztah k Bohu a vyžíváme se v obřadovosti a v zevnějším plnění zákona. A právě proti tomu apoštol Pavel bojuje. Píše o tom jak v listě Galaťanům, tak Římanům či Kolosanům… Bojuje proto i proti samotné obřízce. Pokud bychom zachovávali obřízku, musíme dodržovat všechny předpisy a vztah ke Kristu ztratíme. To je podstata toho, co Duch svatý skrze apoštola Pavla v listech vyjadřuje. Také sám Ježíš z toho farizeje usvědčuje. Například dávali korban, ale přikázání „cti otce svého i matku svou“ tím obcházeli.

 

V našich křesťanských podmínkách je stejné nebezpečí. Znovu se zdůrazňují prostředky a cíl se ztrácí. Příkladem je německá teologie, která jakoby objasňovala Písmo svaté hlouběji, ale ve skutečnosti je za ní duch pokrytectví a herezí. Dnes už vidíme ovoce této teologie, která se postavila přímo proti Bohu. Boří Boží zákony, a to jak Desatero, tak i Kristova přikázání. Schvaluje dokonce homosexualitu a různými zbožnými frázemi vždy vykličkuje od podstaty, takže místo toho, aby vedla k Bohu, vede od Boha a do zavržení. Po ovoci poznáváme tento jedovatý strom lidského mudrování. Pravá víra musí být spojena s životem! Jak říká Ježíš: Ne ten, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale kdo plní vůli mého Otce. A právě to nyní zdůrazňuje i apoštol Jakub, když říká, že víra bez skutků je mrtvá, a ukazuje na otce Abraháma, který uvěřil Bohu a v poslušnosti víry šel obětovat, tedy zabít svého vlastního syna, což by dnes bylo kvalifikováno jako zločin, jako vražda. Musíme si zde uvědomit, že Abrahám byl pohan, jemuž se Bůh zjevil. Vyšel z pohanského prostředí, kde byly přinášeny i lidské oběti. Bůh však Abraháma pouze zkoušel, a on nakonec svého syna nezabil. Spáchat například potrat a odvolávat se na následování Abraháma, by byl vrchol pokrytectví! Vidíme, jak by někdo mohl manipulovat i s pravdami víry. Manipulací rovněž je, když němečtí teologové tvrdí, že jdou vpřed, že už nejsou pod zákonem, a ruší Boží přikázání. Jaký duch je vede? Ne Duch Boží, ale duch ďábelský, duch lži a smrti. Dnes už to dokazuje ovoce. Bohužel tuto německou teologii s herezemi a apostazí přijímají i mnozí studenti, kteří studují v Římě a vracejí se odtamtud už jako heretici. Pozor na ně! A nejen z Říma, i přímo na Ukrajině si seminaristé z literatury nastudují hereze a prosazují je jako nový, tzv. dynamický přístup k depozitu víry. Mladí studenti teologie, kteří se neobrátili vnitřně, kteří nenásledují Krista a modlitbu pokládají za zbytečnou, inklinují k herezím; jsou pro ně atraktivní. Stávají se pak aktivní, kolikrát až hyperaktivní, tzv. tvůrčí, ale v čem? V páchání rafinované sebevraždy, duchovní a pak i hmotné.

 

Kdybychom tvrdili, že je rozpor mezi apoštolem Pavlem a apoštolem Jakubem a připisovali Jakubovi, že tvrdí, že člověk je spasen ze skutků, a ne z víry, byla by to hereze. Člověk je spasen z víry, ale musí konat skutky víry, jinak spasitelnou víru ztratí. Musí z víry žít. Spravedlivý žije z víry. Svými vlastními skutky se člověk nespasí, ty jsou navíc proniklé naším egoismem a hledáním marné slávy, a to i ve zbožnosti, jak to vidíme na farizejích. Okázale chodili v dlouhých rouchách s širokými rukávy a měli rádi, když je lidé nazývali „mistře“, jak je napomíná samotný Ježíš a nazývá je obílenými hroby. Nakonec Ježíše odsoudili a nechali ukřižovat, protože neměli Ducha pravdy, Ducha Božího, a jejich skutky i jejich víra byly mrtvé.

 

Apoštol Jakub v 2. kapitole od 14. verše hovoří o vztahu víry ke skutkům. Kritizuje jakousi akademickou víru, která přizná určité pravdy, ale je mrtvá. Kritizuje i duchovní lenost těch, kteří se přikrývají frází, že věří, ale nechtějí se ani modlit, ani následovat Krista, ani plnit Ježíšova přikázání. K tomu říká, že i démoni věří, ale třesou se. Taková víra nikoho nespasí. Je mrtvá. A pak dodává ve verších 23-26: „Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? – Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“

 

V poslušnosti víry je nám příkladem nejen Abrahám, Mojžíš, David a všichni proroci, ale především Přesvatá Bohorodička. Ježíš nám ji dal v hodině své smrti za matku. Klademe otázku: K čemu? České přísloví říká: Matka má nejen rodit, ale i vodit, to znamená vychovávat. A rovněž přísloví říká: Jaká matka, taká Katka. Bohužel naší přirozenou matkou je Eva. Všichni jsme po ní zdědili program hříchu. Člověk se točí kolem svého egoismu, který ho vede do utrpení, problémů a nakonec do věčné smrti. Proto se musíme znovu narodit z Ducha Božího. Musíme přijmout Krista. Potřebujeme ale i vychovatele, učitele – a kdo je pro dítě nejlepší vychovatelkou v životě? Kdo jiný, než jeho matka. Pokud je dobrá matka, jsou dobré i děti. Pokud je špatná matka, jsou špatné i děti. Matka vychovává nejen slovem, ale i příkladem. Podívejme se na Ježíšovu Matku. Ona je uchráněna dědičného hříchu, čili duchovní otravy, kterou na nás přenesla naše společná pozemská matka Eva. Maria je však nejen Bohem uchráněna, ona pak i dále s milostí spolupracovala a ve víře jednala. Ve chvíli vtělení Božího slova řekla Bohu své „ano“ a Alžběta vedena Duchem svatým o ní prohlašuje: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, co ti bylo řečeno od Pána!“ Slovo se stalo Tělem, Bůh se stal člověkem skrze její víru. A zase skrze víru máme i my Ježíše přijímat. On v nás má růst a my se máme umenšovat (srov. J 3,30).

 

Jak jednala Přesvatá Bohorodička, když měla porodit Ježíše a najednou přichází příkaz cestovat více než 100 km pěšky v chladném ročním období z Nazaretu do Betléma? Ona nereptala, ale přijala tuto situaci v poslušnosti víry. Už k ní nemluvil anděl Hospodinův, byl to pouze příkaz císaře Augusta, který platil pro celou Římskou říši. Šlo o sčítání obyvatel. Nereptala, ani když musela utíkat v noci s Ježíškem do Egypta, neřekla: „Anděl Boží by mě měl přece chránit, nač budu utíkat? To je zbabělost, slabá víra…“ Ne, ne, nic takového. V dané situaci poslechla příkaz k útěku, tlumočený skrze Josefa. A zase se v poslušnosti v pravý čas vrátila, ne dřív a ne později. A pak žila svůj skrytý život v Nazaretě. Musela umět vyvažovat vztahy k sousedkám, které měly kolikrát své egoistické představy, dobře vnímala jejich slabosti a také ji to bolelo, když jednaly zlobně a nespravedlivě. Neodsuzovala je, vnitřně se snažila utvářet tyto mezilidské vztahy v rámci Boží poslušnosti. To bylo spojeno s obětí a se sebezáporem a často s ponižováním. A právě i náš, lidský život, to nejsou nějaké herojské skutky. Příležitost k nim možná přijde, ale jen několikrát, či dokonce jednou v životě. Náš život se skládá ze všedních dní, v nichž máme hledat vůli Boží a plnit si své povinnosti. A zde nám má být Panna Maria příkladem. Ona hovořila s Bohem, hovořila s Ním i o svých bolestech, problémech, vnímala i zlo, které působilo z okolí v obyčejném Nazaretě, kde byli lidé stejní jako my, se svými egoistickými pohledy. Ano, to je ze všeho nejdůležitější: hovořit s Bohem jednak v modlitbě, najít si na Boha a na svoji duši čas, a jednak ve svém utrpení či každodenních záležitostech. Každá práce přináší určité problémy, těžkosti a každý den se skládá z drobných trampot, které si přinášíme my sami svou nedokonalostí nebo nám je působí okolnosti či lidé či nemoc, strach, zdánlivě neřešitelné problémy, které nás sužují, problémy s dětmi, problémy v rodině, na pracovištích, různá neštěstí… To je všední život a právě na něj se máme dívat pohledem víry a v poslušnosti víry přijímat životní zkoušky, děkovat za ně. My, na rozdíl od Bohorodičky, jak říká Písmo, máme ještě sedmkrát za den děkovat Bohu za spravedlivé soudy. Čili my už máme prožívat očistec zde na zemi, abychom ho byli uchráněni po smrti. A nejen očistec, ale zároveň je to i naše misie. Můžeme obětovat své utrpení a dávat je Bohu i za duchovní vzkříšení národa, své rodiny a podobně. Čili máme s Bohem hovořit. Kolik příležitostí nám den skýtá! Když někde čekáme a jsme bezmocní, nemůžeme nic urychlit, nemůžeme už nic dělat, tehdy nepotřebujeme žhavit mobily anebo rychle nasazovat na uši sluchátka s nějakou škodlivou hudbou či jinými nesmysly. Naopak, máme komunikovat s Bohem! Uvědomit si: Pane, Ty mě vidíš, Ty jsi tu, Ty mě miluješ, já Ti dávám svůj hřích. Svou svévolnost Ti dávám i svůj problém, který mám. Člověk potřebuje komunikovat, někomu sdělit svou bolest, svůj problém, ale mnohdy se nenajde nikdo, kdo by vás vyposlechl, všichni jsou zaneprázdněni, nemají čas. Všichni mají své problémy, takže ani rodiče nemají čas na své děti, ani muž na svoji ženu a podobně. Každý sedí u svého internetu a má svůj svět, úplně mimo realitu. Proto je rodina rozbitá. Lidské vztahy jsou rozbité, protože se ztratila vertikála, komunikace s Bohem.

 

Vzpomínám na starou, 85letou ženu, Chorvatku, která statečně vyznávala víru uprostřed ateistického prostředí v jedné zapadlé vesnici. Byla vysmívána pokaždé, když šla do chrámu, její víra byla zesměšňována, ale ona šla statečně svou cestou. Hovořila s Ježíšem o svém zdraví, o svých nemocech, o starostech o spásu lidí, kteří ji opustili a neměli už na ni čas. Ona však nebyla nikdy sama, byla s Ním. Prostá žena. Jednou pekla a nemohla už vytáhnout plech ze staré trouby. Hned se obrátila na Pána Ježíše – a podařilo se. A těch prostinkých zkušeností měla každý den mnoho. Nakonec jednu neděli nepřišla do chrámu. Hned jsem si toho všiml, protože v té vesnici chodilo na bohoslužbu asi jen pět lidí, a tak jsem po liturgii přijel do jejího domu. Byla nemocná, ležela. Když mě uviděla, usmála se a řekla, že před chvílí řekla Pánu Ježíši, abych přišel a nezapomněl jí ještě přinést svaté svátosti. Krátce pak pověděla, že cítí, že už si ji chce Pán Ježíš povolat, tak proto Mu tak naléhavě svěřila, abych já, jako kněz, ještě přišel. A když s radostí přijala Ježíše v eucharistii, pomodlil jsem se s ní a brzy, necelou hodinu po mém odchodu, vydala svého ducha Pánu Ježíši. Byla ctitelkou svaté Bohorodičky, na kterou se s důvěrou obracela. Její obraz byl centrem v jejím chudém domečku – a skutečně nejen obraz. Před ním se hodiny modlila a zpívala nábožné písně Pánu Ježíši a Jeho svaté Matce. Tak žila a tak zemřela. A přešla do věčné slávy.

 

Žít z víry. Naším největším příkladem je nám Bohorodička. Jistě, máme následovat Pána Ježíše, On je Cesta, Pravda a Život. Kdo nás však tomuto umění věrně Ho následovat nejlépe naučí? Samozřejmě že Duch svatý, ale Ježíš, nám nejenže poslal Ducha svatého, On nám dal také svoji Matku. Musíme pamatovat, že skrze Marii a Ducha svatého On sám přišel na tento svět. A znovu chce přijít, a nejen přijít, ale i žít v nás. A to, aby v nás žil a nebyl jen vězněm či hladovým, žíznivým nebo nahým, ale aby byl opravdu naším Pánem a Bohem, takovému vztahu k Ježíši nás má naučit Ježíšova matka. Každý den se na ni proto s důvěrou obracejme a snažme si klást otázku: Jak by Panna Maria jednala na mém místě v této situaci? Co by dělala ona? Já jsem její duchovní syn, její dcera, proto ji mám následovat, mám se dívat na její příklad, jak ona žila s Ježíšem, jak ona komunikovala s Bohem – tak mám i já. Pak, v hodině smrti, nebudu litovat. V knize mého života je každý den jako jeden list a budu-li s Marií, nezůstane prázdný. Bude plný modliteb, prostých úkonů lásky, drobných obětí, sebezáporů, pokory, a tyto poklady nám zloděj neukradne ani rez nezkazí. To jsou poklady věčné. A my je máme dennodenně sbírat, využívat čas, protože nevíme dne ani hodiny, kdy nás Bůh povolá. Proto žijme z víry!

 

Stáhnout: Rozjímání nad Jak 2,21-22