čeština > Aktuální > Article

Rozjímání nad Ř 8,4

Datum:   2019-10-19
Autor:   BKP

 

Rozjímání nad Ř 8,4

 

A by byl spravedlivý požadavek Zákona naplněn v nás, kdo nechodíme podle těla, ale podle Ducha. 

 

Ve 4. verši 8. kapitoly listu Římanům je řečeno, že podmínkou, aby spravedlnost zákona byla naplněna v nás, je, abychom nežili podle těla, tedy podle zákona hříchu, který je v nás, ale podle Ducha Božího. V této 8. kapitole se často opakuje řecké slovo „sarx“ (sarkos), které se překládá jako tělo. V tomto významu vyjadřuje nižší tělesnou stránku lidské bytosti. Velmi silně zde působí zákonitost hříchu a negativních vášní, které člověka zotročují. V řeckém jazyce se pro tělo používá i slovo „soma“, ale to zahrnuje zároveň i psychickou stránku. Naproti tomu v souvisejících verších se mluví o Duchu a je zde myšlen Duch svatý. V 16. verši je řečeno, že hluboko v nás, v naší duši, je náš lidský duch, a je napsáno: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ Když si všimneme předcházejících třech veršů, v 1. verši je důraz, že není žádné odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. A znovu je zde zdůrazněno, že zákon Ducha, který je v Kristu Ježíši, nás osvobodil od zákona hříchu a smrti. Zákon hříchu a smrti působí v těle, kterému odpovídá řecký termín „sarx“. Apoštol Pavel na jiném místě rozlišuje lidi na tělesné – „sarkikos“, na duševní – „psychikos“ a na duchovní – „pneumatikos“. Být duševním se zdá, že je něco víc, než být jen tělesným, ale Boží slovo ani lidskou tělesnost ani lidskou duševnost nedává za vzor. Ukazuje, že pokud člověk není „pneumatikos“, tedy proniknut Božím Duchem tak, aby nastalo uzdravení, vládne v něm disharmonie, kterou působí ložisko zla, čili dědičný hřích neboli semeno ďáblovo, které bylo vštípeno do naší přirozenosti. To musí být paralyzováno, jinak skrze ně působí zákonitosti hříchu. Je velkým tajemstvím, jak dosáhnout vítězství, ale Boží slovo nám ho do určité míry odhaluje, a to úměrně tomu, nakolik má už člověk duchovní zkušenost na cestě očistné. Získáváme ji jednak realizováním Kristova požadavku: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ a jednak vcházením do Kristovy smrti. V běžném životě to znamená, že dovedeme své problémy řešit ne pouze rozumem, ale tak, že je dáváme do Božího světla a v upřímnosti hledáme vůli Boží. Kdo pokročil ještě dál, je schopen, už se naučil, že i když dostane od Boha určité zaslíbení, jako Abrahám dostal Izáka, je ochoten Izáka obětovat. To znamená: dostaneš v něčem jasno nebo získáš nějakou milost a máš z toho radost – a Bůh chce, ne vždy, někdy, abys Mu obětoval to světlo či něco jiného, co ti dal. A člověk to už nechce, už si to drží, vzal to za své. Předtím byl, jak se říká, „na vodě“ a teď už má určitou jistotu, kterou nechce ztratit. A Bůh najednou chce, aby tu jistotu obětoval a zase jen plně důvěřoval Bohu a byl skutečně ukřižovaný, bezmocný. Má být skrze takovou ukřižovanost, bezmocnost, bolest spojen s Bohem a tu vlastní bolest Mu dávat. Pak v něm skutečně trpí, obětuje se Kristus. Mnohdy má tato ukřižovanost větší cenu než dar, světlo, které nám Bůh předtím dal a které jsme Mu obětovali. Růst v této zkušenosti, to je chození v Duchu. Na to není žádná univerzita ani žádné návody, je to umění, které se nedá nalinkovat. Člověk se musí učit chodit, dělat krok za krokem neboli nechat se vést Duchem svatým. A právě o tom vlastně i celá 8. kapitola hovoří – abychom se nechali vést Duchem svatým, a ne tělem, tedy pouze svou přirozeností. To neznamená, že bychom měli odmítat rozum, logiku, city, my je máme používat, ale nad nimi má být světlo spasitelné víry, napojení nahoru, na Boha. Na této cestě pak Bůh dává zvláštní hluboké poznání, skutečné vidění. Je vidění sensuální, může se vám ukázat třeba anděl Hospodinův nebo Panna Maria či Pán Ježíš, ale zde je velké nebezpečí, že vidění není pravé. Pak je vidění hluboké, duchovní, Bůh ho dává v několika sekundách, takže člověk jasně vnímá, jako zasažen paprskem světla, například velikou Boží lásku k nám lidem nebo lidskou bídu a má soucit se všemi lidmi. Je si vědom, že je největším hříšníkem, protože dostal více milostí než jiný, a přesto ho to nevede k zoufalství. Zůstává ve velkém pokoji a v jednotě s Ježíšem, protože Mu dal všechno, i tu bídu, a ví, že Ježíš zemřel za hříšníky, kteří konají pokání.

 

Někdo by si mohl myslet, že nechodit podle těla znamená držet takové posty, až si zničí zdraví, a v tom by viděl svatost a následování Krista. To by bylo falešné chápání. Nic proti postu, nic proti tomu, že člověk bojuje s mlsností a s gurmánstvím, to je správné, ale jak říká sv. Basil, každý má jíst úměrně potřebě. Pokud někdo těžce pracuje, musí mít vydatnější stravu. Normou je neublížit si na zdraví, čili mít zdravý způsob života. Bohužel, dnes není zdravý způsob života, ale nezdravý, proto když mnozí přijdou k lékaři a on zjistí příčinu nemoci, nejprve stanoví správnou životosprávu a mnohdy určí tvrdou dietu. Člověk si často nerozumným a nesprávným způsobem života sám zaviní nemoc. Jak? Buď tělu nadbytečně dopřává, anebo opačně – žene se za klamnou kariérou a trpí neurózami anebo uvěří tzv. užitečnosti veganství a je kost a kůže. Všechny peníze dává na speciální pokrmy a z jídla udělá modlu, to je další extrém. Boží království není v jídle a pití ani v tom nespočívá svatost. Ta spočívá na prvním místě v našem vztahu k Bohu. Máme být především v modlitbě a pak také v životě vůči Bohu pravdiví a potom budeme umět přijímat i pokořování, zesměšňování a prohry ve vztahu k lidem. Bolest z nich máme dávat Ježíšovi a nepropadat depresím, nenávisti, pomstě či dokonce vzpurnosti, v níž si z Boha děláme sluhu, a to i ke své škodě. Zapomínáme přitom, že On nás miluje víc, než my sami sebe.

 

Tedy vraťme se k verši, který si budeme dva týdny připomínat. Spravedlnost zákona Božího, který je skutečně spravedlivý, nejsme schopni naplnit. Proto i v předchozí kapitole je vysvětleno, že Boží zákon je slabý kvůli tělu. Proto Bůh poslal svého vlastního Syna v těle. Ježíš vzal na sebe naši lidskou přirozenost i s tělem, kromě hříchu. Prožíval utrpení a bolesti stejně jako každý člověk. V těle, v utrpení, které pro nás vytrpěl, nejenom když se celé noci se modlíval, ale hlavně v duševním boji v zahradě Getsemanské, při bičování, trním korunování, při bolestném umírání a smrti na kříži na Golgotě, kdy vzal na sebe všechny hříchy i kořen hříchu a volal: „Eloi, Eloi, lama sabachtani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, dokonal naše spasení a pak předal svého ducha do náruče Otcovy. On ve svém těle dle Boží spravedlnosti zaplatil za náš dědičný hřích a všechny hříchy svým utrpením. On, jako pravý člověk, ale zároveň pravý Bůh, odsoudil hřích na svém těle, aby se spravedlnost zákona naplnila v nás. Podmínkou z naší strany ale je, abychom dar spásy vírou přijali a nežili už podle těla, ale podle Ducha.

 

Ve vysvětlení této hluboké pravdy pokračují další verše, které ji znovu zdůrazňují a prohlubují. Tedy otázka zní: Jak máme žít podle Ducha? Písmo svaté mluví o křtu Duchem svatým a o mluvení v jazycích. Jde o dar modlitby, kdy se v nás modlí a přimlouvá Duch Boží sténáním nevyslovitelným, jak je řečeno v této kapitole v 26. verši. To je znak přijetí Ducha svatého neboli křest Duchem svatým, čili plnost Ducha svatého. Něco jiného je ale chození v Duchu svatém. To je spojeno s tím, že člověk přijímá Boží zákon a Boží přikázání a snaží se je naplňovat, i když není zpočátku silný na duchu. Klopýtá a padá, ale znovu vstává a pokorně se učí a znovu prosí Ducha Božího. V modlitbě volá k nebeskému Otci o sílu a moudrost a nechá se v pokoře znovu vést Duchem svatým, to znamená, že se nechá usvědčovat i ze svých chyb, aby je dokázal vidět, přiznat a nést. Tím dostává zvláštní dar kardiodiagnózy, čili poznávání lidského srdce a myšlení i u druhých lidí. Nejprve ale musí mít zkušenost získanou na sobě. Mnozí světci – o tom svědčí mnoho příkladů – pak předem věděli, kdo k nim přichází, jaké má myšlení a co chce. Příklad je i ve Starém zákoně. Když onemocněl Jeroboámův syn, „král Jeroboám řekl své ženě: Vstaň, přestroj se, aby se nepoznalo, že jsi žena Jarobeámova, a jdi do Šíla. Tam je prorok Achijáš. Hospodin ale Achijášovi řekl: ‚Hle, přišla žena Jarobeámova dotázat se tě na slovo o svém synu, který je nemocen. Promluvíš k ní tak a tak. Až přijde, bude se vydávat za někoho jiného.‘ Sotvaže Achijáš uslyšel její kroky, když vcházela do dveří, řekl: ‚Vstup, ženo Jarobeámova! Proč se vydáváš za někoho jiného? Jsem k tobě poslán s tvrdým slovem...‘“

 

Tedy Bůh mluví k člověku, který ale mluví k Bohu a snaží se upřímně chodit po cestách Božích přikázání a nacházet si čas na rozmluvu s Bohem. Boží inspirace v různé rovině dává Duch svatý každému upřímnému křesťanovi, je-li však věrný. Bůh mu pak postupně dává větší a větší duchovní poznání a zkušenost i pravou moudrost. Ta počítá se smrtí, s věčností a citlivě vnímá to nejpotřebnější – ne mít dary a zkušenosti a pak dokonce vyměnit i Dárce za dary, ale všeho se vzdát, aby měl spojení lásky s Tím, který je Dárcem. A to je právě to, o čem Ježíš mluví v prvním blahoslavenství: blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království. A potom i: blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Takoví Ho už vidí v určitých paprscích i v tomto životě. To se však dá těžko vyjádřit slovy a potom přijde zase období určité temnoty, kdy člověk musí chodit jenom ve víře a pomocí je mu Boží zákon.

 

Ještě jiné vysvětlení, co znamená chodit v Duchu: Když jde člověku o sebe a o své, především hmotné výhody, kariéru, seberealizaci a nakonec i o své duchovní dobro − což je nejvíc zamaskováno −, žije si na svou slávu a chce stále být nad druhými, tak potom může číst stovky duchovních knih i mluvit duchovně, ale Duchem nechodí. Jinými slovy: pokud neztratil svou duši pro Krista a evangelium, pokud ji neztrácí znovu a znovu v určitých situacích, nechodí v Duchu Božím. Stručně řečeno: když mi jde v konečném důsledku o sebe, cílem mého snažení je něco mého – moje čest a sláva, moje výhoda, moje kariéra, prostě moje osůbka, která se chce líbit lidem, jak je duchovní – pak nechodím v Duchu Božím. Je-li však konečné zaměření na Boha − a potom je ochota ztrácet kvůli Němu i svého „Izáka“, tedy i duchovní či hmotné dobro − pak člověk chodí v Duchu Božím a nechodí v těle. Když je vpravdě konečným cílem sám Bůh, člověk má odhodlání i touhu ztrácet i dobré věci, i kdyby to mělo v očích lidských vypadat jako prohra. Ví, že od Něj pak dostává mnohem víc – Jeho Ducha!

Tedy když je člověk vpravdě zaměřen na Boha, a ne na sebe, dělá kroky v Duchu, a ne v těle.

 

Chodit v Duchu Božím však neznamená, že člověk bude zbaven pokušení a bojů. Musí se pokáním znovu a znovu dostávat ze svého egoismu, protože zaměření na Boha automaticky ztrácí. V modlitbě musí každý den čerpat sílu. Směřujeme k věčnosti, zde je bojiště, kde se odehrávají někdy velké, jindy malé boje. Životní moudrost, která je vlastně cestou nezištné pokory, je vyjádřena i v jedné staré pohádce: Pyšný Ivánek byl potrestán tak, že dostal hlavu medvěda. Nemohl se jí zbavit, protože podmínkou bylo udělat dobrý skutek. On ale i dobré skutky dělal jen kvůli sobě. Když poprvé udělal dobrý skutek kvůli druhému, medvědí hlava zmizela.

 

Stáhnout: Rozjímání nad Ř 8,4