Všimněme si některých termínů z řeckého originálu jako „pneuma duleas“ a „pneuma hiothezias“. Pneuma je duch, dúlos je otrok. Čili je řečeno, že jsme nepřijali ducha otroctví. Hios je syn, hiothezia znamená přijetí za syny, čili adopce. Je řečeno, že jsme nepřijali ducha otroctví opět k strachu. Termín „k strachu“ je vyjádřen slovy: „eis (k, do) fóbion“. Řecké slovo „fóbos“ je mezinárodně užíváno právě pro termín strach – fóbie. My jsme přijali ducha synovství, v němž voláme, řecky doslova křičíme – „kradzomén“; „krádzo“ – křičet (volat). V evangeliu sv. Matouše je řečeno, že Ježíš při svém umírání velkým hlasem zvolal – „kradzomén“ (Mt 27,50). Slovo: „Abba“ je hebrejské a znamená zdrobnělinu slova „otec“, čili ve zvolání česky: „Tatíčku!“, ukrajinsky „Báteňku!“ V řeckém originále se používá dvakrát slovo „elabete“. „Lambano“ (elabón) – brát, přijímat. Zde je řečeno: „Nepřijali jste ducha otroctví, ale přijali jste (elabete) ducha synovství.“ Tolik krátce k vysvětlení termínů.  

Nyní si uvědomme duchovní obsah, a to je to hlavní pro odhalení hloubky určitých pravd. Slovo přijmout (labein) je velmi důležité. Písmo říká, že „těm, kteří Ježíše přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (J 1,12). A zde je řečeno, abychom si uvědomili, že jsme nepřijali ducha otroctví, abychom byli opět ve strachu. My přijímáme fyzicky například dary, potravu... přijímáme buď dobré věci, anebo zlé. Přijmout jed znamená smrt. Po duchovní stránce přijímáme dobré myšlenky, anebo zlé myšlenky. Ty přijímáme rozumem. Přijímáme ale také určité duchovní reality, a to skrze víru. Buď přijmeme Boží synovství a skrze víru se stáváme Božími dětmi, anebo člověk může falešnou vírou v lež či v jakési zdánlivé dobro přijmout démony, a to například skrze různé formy okultismu, které se projevují především v neopohanství spojeném s jógou, bojovým uměním a různými magickými či věšteckými praktikami. Je tedy velmi důležité vědět, co přijímáme.

Zde je řečeno, že jsme nepřijali ducha otroctví. To znamená, že už nemusíme otročit ani tělu s jeho vášněmi, ani ideologiím, které jsou sugestivně pokládány za společenskou úroveň – a běda, když se někdo postaví proti tomuto falešnému veřejnému mínění! Udržují svůj systém pod bičem strachu. My se ale nemusíme bát ničeho, dokonce ani smrti, ani Božího soudu. Proč? Protože jsme přijali Ducha synovství, čili byli jsme adoptováni za Boží syny. Ježíš je prvorozený a vlastní Syn nebeského Otce, pravý Bůh a pravý člověk a my přijímáme skrze víru v Krista Boží synovství adoptivním způsobem, stáváme se tak Božími dětmi. Jak je psáno i v dalších verších, jsme dědici Boží, dědici Božího království, a proto i Boha můžeme nazývat podobně jako Ježíš svým Otcem, a dokonce důvěrným způsobem: „Abba“, „Tatíčku!“, „Báteňku!“. To je úžasná důstojnost! Problém je ale jeden: my stále zapomínáme na to, kým jsme. Zapomínáme, kdo nás stvořil, kdo je naším skutečným Otcem. A také zapomínáme, za jak velkou cenu jsme byli vykoupeni ze hříchu, abychom mu už neotročili, a rovněž zapomínáme na náš poslední a nejvyšší cíl, na naši pravou vlast a pravý domov, který nám Ježíš připravil v nebi. Sám řekl: „Jdu, abych vám připravil místo.“ My máme pohled stále spuštěný dolů a upnutý k marnostem, proto jsme i ve svaté liturgii vyzýváni: „Vzhůru srdce!“ Stále se nám v ní rovněž připomíná, že Pán je s námi! My na to ale znovu a znovu notoricky zapomínáme. Proto se k těmto nejpodstatnějším pravdám musíme ustavičně vracet, abychom si uvědomovali, kdo jsme, kdo je naším Otcem, Kdo nás vykoupil a kde je náš pravý domov, naše pravá vlast. Musíme si to znovu a znovu připomínat, čili svým myšlením a svým duchem do těchto pravd vcházet a s nimi počítat, protože zde na zemi jsme jen hosté. Nevíme dne ani hodiny, kdy budeme odvoláni. Zde jsme jen ve zkouškovém období, tady není náš pravý domov. Ten nesmíme za žádnou cenu ztratit, i kdybychom měli prolít mučednickou krev za Ježíše a za spásu duší.

Budeme opakovat slovo: „Abba, Otče“. To slovo pronesl Ježíš v momentu své smrti. Vy, kteří se modlíte alespoň jednou za týden prorockou modlitbu podle Ezechiela 37, jste už obeznámeni s tím, že v upraveném modelu si připomínáme Kristovo utrpení na kříži ve slovech „Eloi, Eloi, lama sabachtani“ a pak pomalu prožíváme jednotu s Kristovou smrtí při vydechnutí oslovení „Abba“. Nejprve vydechneme samohlásku Áááá a to dlouze a uvědomujeme si jednotu s momentem Kristovy smrti i to, že v tomto momentu je obětována za konkrétní Tajemné Tělo Kristovo na území, za které se modlíme. Při slabice bááá rovněž zůstáváme v této pravdě, do které jsme byli křtem svatým ponořeni. Zároveň si uvědomujeme i tajemství křtu. Křtem jsme se stali součástí Tajemného Těla Kristova, jehož Hlavou je Ježíš, my jsme údy a Ježíšova i naše matka je v tomto Tajemném Těle srdcem. Prorok Ezechiel říká: „Dám vám nové srdce.“ (Ez 36,26)

Je řečeno, že voláme s křikem (kradzomein). Neznamená, že musíme křičet hlasem, ale právě toto volání Abbá křičíme duchem a vnějškově dechem.

Stáhnout: Rozjímání nad Ř 8,15